ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2450.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 2450/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem se sídlem v Kyjově, Jungmannova 1031/34, proti žalovaným 1) J. D. , zastoupené JUDr. Ivanou Weberovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, V Aleji 1544/23, 2) A. P. , o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 233/2015, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2017, č. j. 38 Co 275/2016-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 11 422,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobce JUDr. Zdeňka Bučka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2016, č. j. 5 C 233/2015-68, zrušil spoluvlastnictví účastníků „k pozemku p. č. st. 2161, jehož součástí je stavba č. e. garáž, zapsanému na LV č. 610 pro obec a k. ú. K. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Kyjov, a k bytové jednotce č. 1063/6 v budově, 1063, zapsané na LV č. 5088 pro obec a k. ú. K. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Kyjov, ke které se vážou podíly na společných částech domu, o velikosti 6337/589512, 6337/98252 a 6337/589512, zapsané na LV č. 4459 pro obec a k. ú. K. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Kyjov“ (výrok I.), a rozhodl, že výlučným vlastníkem nemovitostí uvedených ve výroku I. se stává žalobce (výrok II.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované 1) na vypořádání jejího podílu ze zrušeného spoluvlastnictví k nemovitostem částku 104.375,- Kč (výrok III.) a žalované 2) částku 104.375,- Kč (výrok IV.). Žalovaným uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok V.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované 1) rozsudkem ze dne 5. 1. 2017, č. j. 38 Co 275/2016-112, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že „součástí pozemku p. č. st. 2161 je stavba garáže č. e. 15“ (výrok I.). Uložil žalované 1) nahradit žalobci náklady odvolacího řízení (výrok II.) a rozhodl, že žalobce a žalovaná 2) nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí s přikázáním nemovitostí žalobci s tím, že sama nabízela vyšší finanční náhradu. Na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, i za účinnosti nové právní úpravy musí soud i nadále přihlížet k účelnému využití společné věci a k výši podílů spoluvlastníků. Hledisko výše nabízené finanční náhrady však mělo být bráno jako prioritní, neboť je hlediskem objektivním. Naopak kritérium účelného využití věci je subjektivním hlediskem, pocházející ze socialistického zákonodárství, vyjadřující paternalistický přístup státu ke společnosti. Nepodstatná je vzdálenost bydliště spoluvlastníků od předmětných nemovitostí, neboť jejich správu je možné zajistit i prostřednictvím třetí osoby. Soudy nižších stupňů nesprávně přihlédly k tvrzení žalobce o jeho potřebě užívat předmětné nemovitosti a jeho solventnosti, aniž by v tomto směru provedly jakékoliv dokazování. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje dovolání žalované 1) za bezdůvodné. Soudy dostatečně zjistily skutkový stav a postupovaly v souladu s kogentními ustanoveními občanského zákoníku. Jeho solventnost byla dostatečně prokázána, zejména úhradou nákladů znaleckého posudku i soudního poplatku ve výši 17.000,- Kč. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Žalovaná 2) se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám a tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, jaká kritéria jsou rozhodná pro přikázání společné věci jednomu nebo více spoluvlastníkům. Dovolatelka především namítá, že by mělo být upřednostňováno hledisko výše nabízené finanční náhrady (které je kritériem objektivním), pokud v konkrétní věci neexistují závažnější hlediska pro přikázání společné věci jednomu nebo více spoluvlastníkům.
Jelikož o zrušení spoluvlastnictví bylo rozhodováno po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějšího předpisu (dále jen „o. z.“) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
V ustanovení §1147 o. z. jsou obdobně jako v ustanovení §142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), upraveny nejen možné způsoby vypořádání spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí jednotlivých způsobů vypořádání [ve vztahu k dřívější úpravě srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1563/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 9, str. 268)]. Dosavadní judikaturu týkající se způsobů vypořádání spoluvlastnictví lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku (k tomu srovnej usnesení dovolacího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1857/2016 - toto rozhodnutí je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zde uvedená, přístupné i na www.nsoud.cz ).
V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu.
Dovolací soud opětovně vyslovil, že při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy v zákoně uvedená hlediska, nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (§2 a násl. o. z.). Soud se v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má vždy zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných rozhodných kritérií [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, přijal a odůvodnil závěr, že výši nabídnuté náhrady za vypořádací podíl je nutno posuzovat ve vzájemné souvislosti s dalšími v úvahu přicházejícími kritérii, jinými slovy absolutní výše takové náhrady není rozhodujícím kritériem.
Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, č. C 8610, a celou řadu navazujících rozhodnutí); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.
V projednávaném případě soudy dovodily, že je to právě žalobce, kdo bude schopen lépe realizovat práva a povinnosti spojené s vlastnictvím předmětných nemovitostí, a proto přikázaly nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví. Žalobci svědčila jak velikost spoluvlastnického podílu, tak i účelné využití nemovitostí. Ve světle výše nastíněné judikatury není důvodnou ani námitka, že žalovaná 1) měla za předmětnou nemovitost nabídnout vyšší částku než žalobce.
Neobstojí ani námitka žalované, že nebylo prokázáno, že je žalobce solventní. Součástí procesního spisu jsou výpisy z účtu žalobce (č. l. 94, 101), ze kterých je zřejmé, že žalobce disponoval potřebnými finančními prostředky k vyplacení vypořádacích podílů žalovaných.
Závěry odvolacího soudu nejsou zjevně nepřiměřené a v dovolacím přezkumu obstojí. Odvolací soud se věcí podrobně zabýval, vymezil rozhodná kritéria pro posouzení toho, komu společnou věc přikázat, a tato kritéria posoudil ve vzájemné souvislosti. Rozhodnutí je pak plně souladné s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu a dovolací soud nemá důvod vyřešenou právní otázku posoudit jinak.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., tudíž není dovolání přípustné. Proto jej dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalovaná 1) povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu