ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2767.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 2767/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce O. Z. , zastoupeného Mgr. Pavlem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 994/9, proti žalované V. Z. , o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 407/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 1. 2017, č. j. 69 Co 28/2017-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2016, č. j. 10 C 407/2015-65, zrušil spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku parc. č. st. 199, jehož součástí je stavba, v obci V. (výrok I.), pozemek přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vypořádání podílu částku 350 000 Kč (výrok III.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a zavázal účastníky k zaplacení nákladů státu ve výši 1 415 Kč (výrok V. a VI.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že každý z účastníků dosáhl částečného úspěchu ve věci, neboť oba požadovali zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobce, sporná byla pouze výše přiměřené náhrady. Proto žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 2 o. s. ř.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobce proti výrokům o náhradě nákladů řízení účastníků a státu usnesením ze dne 30. 1. 2017, č. j. 69 Co 28/2017-76, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV., V. a VI. potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci učiněným soudem prvního stupně, který úspěch účastníků ve věci posoudil v souladu s ustanovením §142 odst. 2 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že nebyly zohledněny závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, podle kterého je nutno při posuzování úspěchu ve věci zohlednit i individuální okolnosti případu. Žalobce se před podáním žaloby tři roky marně snažil s žalovanou mimosoudně dohodnout a podání žaloby bylo poslední možností. Žalobou žádal spoluvlastnictví zrušit a přikázat nemovitost do jeho výlučného vlastnictví, a tímto způsobem rovněž soud prvního stupně spoluvlastnictví vypořádal. V takovém případě byl plně procesně úspěšný a s ohledem na shora uvedené rozhodnutí dovolacího soudu mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř. Pokud soudy nižších stupňů rozhodly, že žalobce byl pouze částečně úspěšný a náhradu nákladů řízení mu nepřiznaly podle §142 odst. 2 o. s. ř., závisí jejich rozhodnutí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se žalobci přiznává plná náhrada nákladů nalézacího i odvolacího řízení a dále aby zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud se opakovaně vyjádřil k otázce nákladů v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Tak např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 (toto a další rozhodnutí dovolacího soudu jsou uveřejněna na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), uvedl, že „při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle §142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu“.
V usnesení ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3389/2014, Nejvyšší soud dovodil, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je „úspěch ve věci třeba hodnotit nejen ve vztahu k samotné žalobě, ale i ve vztahu k celému průběhu řízení a k závěrečným procesním stanoviskům účastníků řízení a s případným přihlédnutím k tomu, zda ze strany účastníka řízení nejde o zneužití jeho procesních práv.“
V usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „souhlasí-li všichni spoluvlastníci se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví a sporný mezi nimi je jen způsob vypořádání, je to třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení; úspěch v řízení tu nelze posuzovat jen podle toho, že spoluvlastnictví bylo na základě žaloby zrušeno a žalobce byl tak úspěšný. Soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí“.
Ze shora uvedeného se podává, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je procesní úspěch ve věci třeba posuzovat podle více hledisek; je třeba vzít do úvahy výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení. Úspěch ve věci je třeba hodnotit nejen ve vztahu k samotné žalobě, ale i k celému průběhu řízení, k závěrečným procesním stanoviskům účastníků řízení a s případným přihlédnutím k tomu, zda ze strany účastníka řízení nejde o zneužití jeho procesních práv. Souhlasí-li všichni spoluvlastníci se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví a sporný je mezi nimi jen způsob vypořádání, je to třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení; úspěch v řízení tu nelze posuzovat jen podle toho, že spoluvlastnictví bylo na základě žaloby zrušeno a žalobce tak byl úspěšný. Soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí. Rozhodnutí o tom, zda a nakolik byl účastník procesně úspěšný, tak závisí na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti.
V projednávané věci je nutné přihlédnout k následujícím skutečnostem. Dovolatel v žalobě požadoval zrušit spoluvlastnictví a vypořádat ho přikázáním nemovitosti do jeho výlučného vlastnictví. Žalovaná souhlasila se zrušením spoluvlastnictví i s navrženým způsobem jeho vypořádání. Mezi účastníky zůstala spornou pouze výše přiměřené náhrady.
Žalovaná nesouhlasila s částkou 200 000 Kč na vypořádání, když žalobce nebyl ochoten žalované vyplatit ani polovinu obvyklé ceny nemovitosti ve výši 575 000 Kč stanovené znaleckým posudkem Ing. Aleše Vymazala. Žalovaná navrhovala částku ve výši 360 000 Kč až 380 000 Kč. Podle znaleckého posudku Ing. Josefa Navrátila, vypracovaného v nalézacím řízení, činí obvyklá cena nemovitosti 700 000 Kč, hodnota podílu o velikosti ½ je tedy 350 000 Kč.
S ohledem na výše citovanou judikaturu je úspěch ve sporu nutno posuzovat podle jeho výsledku v těch částech uplatněného nároku, ve kterých nebyla mezi účastníky shoda. Faktickým předmětem tohoto sporu je jen výše vypořádacího podílu a úspěšnost účastníků je třeba posoudit podle srovnání rozsudku a toho, jaký vypořádací podíl požadovali. Pokud žalobce navrhoval částku 200 000 Kč a žalovaná částku 360 000 Kč až 380 000 Kč, byla znalcem stanovená cena vypořádacího podílu blíže návrhu žalované. Žalobce tedy nebyl plně procesně úspěšný, a proto mu nelze přiznat plnou náhradu nákladů nalézacího řízení.
Neobstojí ani námitka dovolatele, že se snažil s žalovanou mimosoudně dohodnout a podání žaloby bylo jediným zbývajícím řešením nastalé situace. Předprocesní jednání účastníků nemůže ovlivnit úvahu o tom, kdo měl úspěch ve věci, může však být relevantní při úvaze o použití moderačního práva soudu, upraveného v §150 o. s. ř., případně i při aplikaci §143 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 935/2017).
Jestliže odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená a napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu