ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.280.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 280/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně RNDr. V. V., zastoupené JUDr. Milenou Valouškovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 21, proti žalovanému městu Rokytnice nad Jizerou, IČO: 00276057, se sídlem v Rokytnici nad Jizerou, Horní 197, zastoupenému JUDr. Jaroslavou Vančurovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Na Pláni 3794/2, za účasti vedlejších účastníků na straně žalovaného: 1) Ing. M. H. , 2) MUDr. J. P. , 3) Ing. L. P., 4) M. V. , 5) M. V. , 6) M. V. , 7) Ing. M. Š. , zastoupeného JUDr. Danou Šmídovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Jinonicích, U Kříže 610/4, 8) Ing. R. Š. , 9) J. K. a 10) D. P. , o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 8 C 62/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 6. 2016, č. j. 20 Co 110/2016-405, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 356 Kč k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Jaroslavy Vančurové, advokátky se sídlem v Jablonci nad Nisou, Na pláni 3794/2.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi 7) Ing. M. Š. na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupkyně vedlejšího účastníka advokátky JUDr. Dany Šmídové, se sídlem v Praze 5, Jinonicích, U Kříže 610/4.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejšími účastníky 1) – 6) a 8) -10) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Semilech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 11. 2015, č. j. 8 C 62/2011-362, ve znění usnesení ze dne 4. 1. 2016, č. j. 8 C 62/2011-372, a usnesení z 11. 1. 2016, č. j. 8 C 62/2011-375, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemku v katastrálním území F. v K., obci R. n. J., parc. č. 551/3, vzniklého oddělením z pozemku parc. č. 551 geometrickým plánem z 17. 2. 2011, č. 168-32/2011. Dále uložil žalobkyni zaplatit žalovanému a vedlejšímu účastníkovi Ing. M. Š. náhradu nákladů řízení. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejšími účastníky s výjimkou Ing. M. Š. rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 2. 6. 2016, č. j. 20 Co 110/2016-405, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Ohledně nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému a vedlejšímu účastníkovi Ing. M. Š. náklady odvolacího řízení (výroky II. a III.) a ve vztahu mezi žalobkyní a ostatními vedlejšími účastníky rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku I., podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud nepostupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)] – tu však nekonkretizuje. Rozhodnutí založil na extenzivním výkladu práva vydržení a na nesprávném právním posouzení dobré víry v rozporu s §130 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“), vycházejícím z nesprávného právního hodnocení provedených listinných důkazů.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Skutečnost, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje údaj o tom, v čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, postačí k odmítnutí dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8.2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, popř. ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, které obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013). Teprve řádné vymezení přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby dovolací soud přezkoumal důvodnost dovolání; tento předpoklad v dané věci není naplněn.
Dovolatelka uvedla jediný relevantní důvod přípustnosti dovolání, a to ten, že rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s judikaturou dovolacího soudu; tuto judikaturu však nijak nevymezila a neupřesnila, a dovolacímu soudu taková rozhodnutí nejsou známa. Ani z obsahu dovolání nevyplývá, že by tu byl důvod způsobilý založit jeho přípustnost; již proto bylo možné je odmítnout.
Podstata dovolání spočívá v polemice se závěrem, že její právní předchůdkyně nemohla být objektivně v dobré víře, že jí sporný pozemek patří, neboť jí byl znám polní náčrt ze dne 31. 7. 1979, ze kterého musela zjistit, kudy hranice mezi pozemky vedou; přitom opakuje skutkové okolnosti, kterými se odvolací soud zabýval (úpravy náčrtu, rozmístění hraničních kamenů). Ve skutečnosti tak polemizuje se skutkovým zjištěním týkajícím se toho, co a jak uvedený náčrt obsahoval a co z něj mohla a měla právní předchůdkyně objektivně zjistit. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25.9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Ostatně podle judikatury dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 1068). V daném případě nebyly úvahy odvolacího soudu, vycházející z hodnocení provedeného důkazu (polní náčrt) zjevně nepřiměřené.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalovaný a vedlejší účastník 7) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu