ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2871.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 2871/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) F. K. a b) A. K., obou zastoupených Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova třída 764/50, proti žalované H. S. , zastoupené JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární 881/7, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 164/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2017, č. j. 21 Co 241/2011-169, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 4. 2011, č. j. 4 C 164/2009-68, zamítl žalobu na určení, že žalobci a ) a b) mají ve společném jmění manželů (dále jen „SJM“) pozemek parc. č. 7353 v obci H. a k. ú. H., vymezený geometrickým plánem č. 569-5981/2008 společnosti Geoding, spol. s r. o. ze dne 15. 12. 2008 (dále jen „příslušný geometrický plán“) z pozemku parc. č. st. 538/1, pozemek parc. č. 4626/2 v obci H. a k. ú. H., vymezený příslušným geometrickým plánem z pozemku parc. č. 4626/1, a pozemek parc. č. st. 538/4 v obci H. a k. ú. H., vymezený příslušným geometrickým plánem z pozemku parc. č. 538/1 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2013, č. j. 21 Co 241/2011-93, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.).
K dovolání žalobců Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 11. 2015, č. j. 22 Cdo 1109/2014-116, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, č. j. 21 Co 241/2011-169, rozsudek soudu prvního stupně zrušil v části výroku I., kterou se žalobci a) a b) domáhají určení, že mají v SJM pozemek parc. č. st. 538/4 oddělený příslušným geometrickým plánem z pozemku parc. č. st. 538/1 v obci H. a k. ú. H. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení [výrok I. písm. a)], a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I., kterou se žalobci a) a b) domáhají určení, že mají v SJM pozemky parc. č. 7353 a 4626/2 oddělené příslušným geometrickým plánem z pozemku parc. č. st. 538/1 a parc. č. 4626/1 v obci H. a k. ú. H. [výrok I. písm. b)].
Proti výroku I. písm. b) rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla podle jejich názoru vyřešena. Jedná se o otázku, zda „pravděpodobný průběh sporné hranice sousedních pozemků zjištěný na základě znaleckého zkoumání, jež je založeno a spojeno pouze s nedostatkem použitelných výsledků zeměměřičských činností, a existence žalobního petitu na určení vlastnictví k parcele, jenž s tímto pravděpodobným znaleckým závěrem není plně v souladu (ale jen zčásti), znamená nutnost zamítnutí žaloby, resp. znemožňuje jejímu vyhovění v menším rozsahu, než žalobci požadují, a zda je takto možné postupovat bez náležitého poučení k úpravě žaloby ze strany soudu“. Pokud odvolací soud minimálně naznačuje, že by žalobě bylo možné i na základě znaleckého zkoumání a učiněného pravděpodobnostního závěru vyhovět ohledně zahradních sousedních pozemků v menším rozsahu, než je žalobci požadováno, měl v tomto směru učinit poučení k úpravě petitu, případně sám znalci uložit doplnění zkoumání zpracováním geometrického plánu a následně o žalobě rozhodnout; ostatně žalobci navrhovali opakované vypracování geometrického plánu. Není ani zřejmé, co může aktuálně zamítnutá část žaloby znamenat do budoucna ve spojení s tím, pokud si žalobci nechají zpracovat nový geometrický plán podle pravděpodobnostních závěrů znalce a budou se řešení celé záležitosti domáhat určení vlastnictví k takto vymezené parcele. Dále kladou otázku, zda „tvrzení (účastníků, svědecká), zejména ohledně užívání pozemků v konkrétním rozsahu na sporných hranicích sousedních pozemků jsou či nejsou rovněž způsobilými podklady (důkazy) k tomu, aby mohl znalec učinit jiné závěry o průběhu hranice sousedních pozemků, jak byla vyznačena v dřívější evidenci nemovitostí“. Žalobci od počátku řízení tvrdí a navrhují doplnit dokazování znaleckým zkoumáním spojeným s místním šetřením a výslechy osob, které mohou popsat faktickou situaci v době, kdy žalobci nemovitosti kupovali. Nutnost doplnit a realizovat vymezené dokazování nastala nejpozději v návaznosti na znalecké závěry a plně by postačovala k vyřešení průběhu hranic mezi původními domy. Sám znalec na výslovný dotaz potvrdil, že na základě informací z místa samého a při jiném zadání posudku by šlo posudek doplnit. K ne zcela adekvátní poznámce odvolacího soudu o absenci tvrzení o geodeticky významných hraničních bodech uvedl, že již v podání ze dne 31. 1. 2011 zmínili několik bodů, které by jistě měly význam pro určení průběhu hranice, nelze-li je stanovit na základě dostupných geodetických podkladů, je přitom zcela logické, že se tyto údaje týkají zejména fakticity užívání a vymezení hranic určitými prvky v terénu. Rovněž znalec potvrdil, že na základě zjištění o nesprávném průběhu hranic mezi domy je v podstatě jisté, že ani hranice u zahradních pozemků nejsou správné, byť o jejich tehdejším průběhu může učinit pouze pravděpodobnostní závěr. S ohledem na uvedené navrhují, aby dovolací soud zrušil jak výrok I. písm. b) rozsudku odvolacího soudu, tak i zbývající část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V první řadě dovolatelé namítají, že odvolací soud měl vyhovět žalobě v menším rozsahu, popřípadě alespoň žalobce poučit o možnosti změny žalobního petitu.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na ní není založeno.
Stran sporných částí pozemků, o nichž bylo rozhodnuto výrokem I. písm. b) rozsudku odvolacího soudu uvedl odvolací soud, že nebylo prokázáno tvrzení žalobců o odlišném průběhu hranice. Zdůraznil, že „podklady o průběhu hranice v katastru nemovitostí od jižního konce domu žalované směrem na jih, spočívající v dochovaných a použitelných výsledcích zeměměřičských činností, nejsou, pokud jde o grafickou přesnost, podle znalce dostatečné pro to, aby jimi byl prokázán jiný průběh vlastnické hranice, resp. její průběh v takové podobě, jakou tvrdí žalobci. Je to dáno tím, že mezní polohová odchylka u použitých podkladů zeměměřičské činnosti je v daném případě větší (± 2,83 m), než je šíře pruhu pozemku, o který v řízení jde (0,50 až 0,80 m). Katastr nemovitostí neobsahuje podle znalce dokumenty, na jejich základě by bylo možné určit přesnější závěr, a neexistuje ani jiná, přesnější metoda zjištění výpočtu vlastnické hranice vycházejí z dokumentů stávajících“.
Z uvedeného je zřejmé, že se podle odvolacího soudu žalobcům nepodařilo prokázat rozpor vlastnické hranice a hranice evidované tak, aby odvolací soud nabyl vnitřní přesvědčení o tom, že evidovaný stav v katastru nemovitostí byť malou částí neodpovídá skutečné vlastnické hranici. Za dané situace je tak pro posouzení věci irelevantní, zdali odvolací soud měl rozhodnout o vlastnickém právu žalobců v užším než žalobou požadovaném rozsahu, nebo měl žalobce alespoň poučit o změně žalobního petitu.
Rovněž přípustnost dovolání nemůže založit námitka směřující proti závěrům soudu o tom, že se nepodařilo prokázat průběh vlastnické hranice.
V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že žalobci nerozporují právní posouzení, nýbrž brojí proti zjištěnému skutkovému stavu, který dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Nesouhlasí-li dovolatelé s tím, jak je soudy zjištěn skutkový stav s tím, že z provedených důkazů nebyl skutkový stav zjištěn řádně a správně právně posouzen ve vztahu k řešení určité právní otázky, nejedná se o výtku nesprávného právního posouzení věci, ale o napadení rozhodnutí odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 534/2007 (dostupné na www.nsoud.cz ).
Podle ustálených závěrů soudní praxe pak proces hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Dovolání by nebylo přípustné ani za situace, když by dovolatelé svou výhradou brojili proti vadám, jichž se měl odvolací soud dopustit v rámci procesu dokazování, neboť v jejich souvislosti řádně nevymezili otázku přípustnosti dovolání, kterou se měl dovolací soud zabývat [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí ozřejmil, proč některé z navržených důkazů neprovedl, přičemž dovolací námitky v tomto ohledu zůstaly na úrovni vyjádření nesouhlasu s postupem odvolacího soudu bez zřejmého přesahu do posouzení otázky hmotného či procesního práva.
Zcela pro úplnost dovolací soud dodává, že celkový závěr odvolacího soudu opírající se o závěry znaleckého dokazování je v souladu se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 (uveřejněným pod č. 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), podle nichž výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustné, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. srpna 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu