ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2985.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 2985/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) M. Š. a b) B. Š., obou zastoupených JUDr. Josefem Šlampou, advokátem se sídlem v Kyjově, třída Komenského 617/20, proti žalovanému M. N. , zastoupenému M. J., obecným zmocněncem, o vypořádání neoprávněných staveb, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 10 C 972/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. ledna 2017, č. j. 38 Co 217/2016-267, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 10 C 972/2009-224, přikázal do společného jmění manželů (dále jen „SJM“) žalobců pozemky parc. č. 1532/7 a 1532/9, vedené v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Hodonín, na LV č. 3762 pro obec a k. ú. R. (výrok I.), přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného pozemky parc. č. 1536/5 a 1533/8, vedené v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Hodonín, na LV č. 3781 pro obec a k. ú. R., s tím, že pozemek parc. č. 1533/8 vznikl oddělením z pozemku parc. č. 1533/4 na základě geometrického plánu č. 2270-44/2015 ze dne 17. 4. 2015, zpracovaného Ing. Davidem Kupkou (dále jen „příslušný geometrický plán“) – (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 1. 2017, č. j. 38 Co 217/2016-267, změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně jen tak, že přikázal do SJM žalobců pozemky parc. č. 1532/7 a 1532/9, zapsané na LV č. 3762 pro obec a k. ú. R., u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Hodonín (výrok I.), změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně jen tak, že přikázal do vlastnictví žalovaného pozemek parc. č. 1536/5, zapsaný na LV č. 3781 pro obec a k. ú. R., u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Hodonín, a pozemek parc. č. 1533/8 v obci a k. ú. R., vzniklý oddělením podle příslušného geometrického plánu z pozemku parc. č. 1533/4 zapsaného na LV č. 3781 pro obec a k. ú. R., u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Hodonín (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle „§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé“. Mají za to, že soudy obou stupňů byla „nesprávně posouzena právní věc“, odvolací soud „změnil pouze výrokovou část o skutečnost, že pozemky se žalobcům přikazují do jejich SJM, aniž by se zabýval skutkovou podstatou a důvody, pro něž bylo podáno odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Dále bylo rozhodnuto oběma soudy o parcele, která není zapsána v katastru nemovitostí“. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
V posuzovaném případě není dovolání přípustné z toho důvodu, že v něm zcela absentuje otázka přípustnosti dovolání, jíž by se měl dovolací soud zabývat, když dovolatelé spatřují přípustnost dovolání v tzv. zjevné diformitě podle „§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.“ Tím však pomíjejí, že s účinností od 1. 1. 2013 (srov. zákon č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), došlo k zásadní změně koncepce přípustnosti dovolání, kdy tzv. zjevná ani skrytá diformita již přípustnost dovolání nezakládají. Pochybení dovolatelů vyzdvihuje ta skutečnost, že byli o podmínkách přípustnosti dovolání zcela správně poučeni odvolacím soudem.
Pro úplnost lze dodat, že ani ze samotného obsahu dovolání se žádná otázka přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nepodává, když navíc dovolatelé vůbec nepolemizují s právní argumentací, na které odvolací soud založil své rozhodnutí.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustné, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. srpna 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu