ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3257.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3257/2017-299
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně R. O. , zastoupené JUDr. Sylvou Totkovou Kolderovou, advokátkou se sídlem v Havířově - Město, Pavlovova 586/8, proti žalované M. V. , zastoupené Mgr. Šimonem Jirkou, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská 928/104, o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 21 C 295/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2017, č. j. 71 Co 454/2016-255, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované Mgr. Šimona Jirky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 8. 2016, č. j. 21 C 295/2014-201, zamítl žalobu na zrušení věcného břemene doživotního užívání a podílení se na úrodě na zahrádkářské chatě, pozemku a pozemku, vše v k. ú. S.u K. (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 79 679 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 3. 2. 2017, č. j. 71 Co 454/2016-255, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé (výrok I.). Ve výroku II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 37 950 Kč (výrok II.). Dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 600 Kč (výrok III.)
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Podle žalobkyně odvolací soud nesprávně posoudil níže uvedené hmotněprávní otázky:
1) Představuje změna vztahů mezi účastníky trvalou změnu poměrů vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby odůvodňující zrušení služebnosti podle §1299 odst. 2 občanského zákoníku?
2) Představuje těžební činnost OKD, a.s. a řešení střetu zájmu podle horního zákona skutečnost vedoucí k zániku věcného břemene podle §1299 odst. 1 občanského zákoníku?
3) Představuje těžební činnost OKD, a.s. skutečnost vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby v intencích kvalifikované změny poměrů podle §1299 odst. 2 občanského zákoníku, vedoucí ke zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu?
Uvádí, že se odvolací soud v části svého rozhodnutí odchýlil od dosavadní praxe dovolacího soudu (otázka 1) a v části nebyla dosud právní otázka dovolacím soudem řešena (otázky 2 a 3). Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1624/2002, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2650/2003, jejichž závěry o hrubém nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, nastalém pro změnu poměrů ve vztazích mezi účastníky, odvolací soud nerespektoval.
Žalobkyně dále namítá nesprávné procesněprávní posouzení věci, pokud jde o závěr v otázce nevyhovění návrhu na přerušení řízení do doby rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ve věci insolvenčního návrhu proti společnosti OKD, a.s.
Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudky soudů nižších stupňů tak, že věcné břemeno doživotního užívání nemovitostí zruší.
Žalovaná považuje dovolání za nezdůvodné a má za to, že soudy dostatečně zjistily skutkový stav a jejich rozhodnutí nejsou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalobkyně pouze opakuje svou procesní obranu, se kterou se již dostatečně vypořádaly nalézací soudy. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám a tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“),
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K právní otázce, zda změna osobních vztahů představuje kritérium rozhodné pro zrušení věcného břemene z důvodu hrubého nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného ve smyslu §1299 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějšího předpisu (dále jen „o. z.“):
Podle §1299 odst. 2 o. z. platí, že při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu. Protože obdobně věc upravoval i §151p odst. 3 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), lze judikaturu k tomuto ustanovení přiměřeně i nadále používat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 497/2017, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou uveřejněna na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného a ponechává řešení této otázky uvážení soudu rozhodujícího konkrétní případ. Nelze proto pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu. V dovolacím řízení tak lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový nepoměr,
jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 562/2009).
K hrubému nepoměru by mohlo dojít například tehdy, kdyby výkon práv oprávněné z věcného břemene svým rozsahem (kvantitou) a obsahem (kvalitou) převážil nad zatížením, které je povinna trpět žalobkyně (povinná z věcného břemene), a kdyby toto převážení trvale nebo zásadně ohrozilo nebo poškodilo povinnou z věcného břemene ve výkonu jejího vlastnického práva. Přestože v projednávané věci došlo ke změně osobních poměrů mezi účastníky řízení, nezakládá tato změna hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné (žalované).
Věcné břemeno doživotního užívání nemovitosti svou povahou způsobuje omezený výkon vlastnického práva. Již v rozsudku ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 234/2006, Nejvyšší soud uvedl, že „smlouvy, jimiž rodiče darují svému dítěti nemovitost, kterou doposud (často výlučně) užívají, se současným zřízením práva doživotního užívání převáděných nemovitostí, jako tomu bylo i v daném případě, jsou v právních vztazích týkajících se převodu nemovitostí poměrně častým jevem. Účelem takových smluv je, aby nabyvatel získal jistotu, že v době do smrti dárce ani v důsledku dědění převáděné nemovitosti nepřejdou na jinou osobu, přičemž dárce má zajištěno užívání nemovitostí v dosavadním rozsahu. Dárci tedy právem očekávají, že po ztrátě jejich vlastnictví se na výkonu jejich dosavadních užívacích práv fakticky nic nezmění a v obvyklém dosavadním užívání převedené nemovitosti budou nerušeně pokračovat. Obdarovaní pak jsou s touto perspektivou omezeného výkonu vlastnického práva srozuměni. Ve sporech uvedeného druhu o užívání nemovitostí mezi vlastníkem nemovitostí a dárci, kteří mu tyto nemovitosti darovali, musí soud poměřovat na straně jedné vlastníkova práva na ochranu vlastnictví a na straně druhé práva osoby oprávněné ze smlouvy o doživotním užívání převedených nemovitostí, s níž byli účastníci smlouvy srozuměni. Podle názoru dovolacího soudu je tedy žádoucí, aby v takových případech, jako je právě posuzovaný, byl respektován na jedné straně zájem vlastníka na zachování nemovitosti v dobrém stavu a na druhé straně skutečně nerušený výkon užívacích práv dosavadních vlastníků, kteří se svého vlastnictví bezúplatně formou darování vzdali.“
Dále dovolací soud v rozsudku ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1726/2007, dovodil, že „svědčí-li oprávněnému z věcného břemene právo užívání celého bytu a ve smlouvě o zřízení věcného břemene není uvedeno něco jiného, nemá vlastník bytu nadále právo byt užívat. Oprávněný z věcného břemene se pak může domáhat vyklizení vlastníka z bytu věcným břemenem zatíženého.“
Při aplikaci výše uvedeného na projednávaný případ je nutno poměřovat jak zájem žalobkyně jako vlastníka nemovitostí, tak i nerušený výkon užívacích práv žalované, která se svého vlastnictví bezúplatně formou darování vzdala. Žalobkyně je tedy povinna strpět oprávnění žalované užívat tyto nemovitosti v rozsahu sjednaném smlouvou o zřízení věcného břemene. Jelikož oprávněné (žalované) svědčí užívání celých nemovitostí, nemá vlastník nemovitostí (žalobkyně) nadále právo tyto nemovitosti užívat. Proto nemůže v poměrech projednávané věci samotná změna vztahů mezi žalobkyní a žalovanou mít vliv na práva a povinnosti vyplývající z věcného břemene. Kvalifikovaná změna sice obecně může spočívat i v osobních poměrech účastníků právního vztahu, musí se však výrazným způsobem dotýkat dalšího obsahu či trvání věcného břemene (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1624/2002). Takový vliv zhoršených osobních vztahů však nebyl v projednávané věci nalézacími soudy shledán.
K otázkám, zda je těžební činnost OKD, a.s. a řešení střetu zájmů dle horního zákona skutečností vedoucí k zániku věcného břemene podle §1299 odst. 1 o. z., a zda představuje tato těžební činnost hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby odůvodňující zrušení věcného břemene podle §1299 odst. 2 o. z.:
Dovolací soud vyšel ze skutkových zjištění odvolacího soudu, že rozvoj důlní činnosti a s tím související odkup nemovitostí v dané lokalitě je nejistý vzhledem k probíhajícímu insolvenčnímu řízení vedenému proti společnosti OKD, a.s. Odvolací soud naznal, že činit závěr o změně poměrů je předčasné, neboť kromě souhlasu statutárního města Karviná s rozšířenou těžební činností v dané lokalitě neexistuje žádný relevantní důkaz o tom, že se důlní těžba v dané lokalitě skutečně zrealizuje. Žalobkyně a společnost OKD, a.s. řešily střet zájmů a případný odkup nezatížených pozemků již v roce 2012. Celý proces však byl v roce 2013 pozastaven v souvislosti se špatnou situací na světových trzích s černým uhlím (srov. č. l. 89 spisu) a následovalo zahájení insolvenčního řízení proti společnosti OKD, a.s. Původní záměr společnosti OKD, a.s. na odkupu pozemků byl tedy formulován za zcela jiných skutkových okolností, než jaké nastaly v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Za tohoto skutkového stavu proto není významná skutečnost, že společnost OKD, a.s. v minulosti nabízela žalobkyni odkup předmětných pozemků.
Lze tedy uzavřít, že na položených právních otázkách nebylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu (vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu) vůbec založeno a tyto právní otázky proto nemohou vyvolat důvodnost podaného dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že na základě případné změny skutkových okolností může žalobkyně podat novou žalobu na zrušení věcného břemene. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) v projednání nové žaloby bránit nebude. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává tehdy, má-li být v dalším řízení projednávána stejná věc, o níž již v jiném řízení bylo pravomocně rozhodnuto. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 408/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 835/2004).
K procesnímu postupu soudu ve věci nepřerušení řízení z důvodu probíhajícího insolvenčního řízení společnosti OKD, a.s.:
Ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, jehož aplikaci může Nejvyšší soud korigovat, pouze shledá-li úvahy soudů nižších stupňů zjevně nepřiměřenými (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, či obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5283/2014). Nelze pominout ani první větu §100 odst. 1 o. s. ř., podle které „jakmile bylo řízení zahájeno, postupuje v něm soud i bez dalších návrhů tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta“.
Jinak řečeno, postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. O takový případ však v dané věci nešlo. V poměrech projednávané věci je nutné zohlednit, že další těžební činnost vykonávaná společností OKD, a.s., je vzhledem k probíhajícímu insolvenčnímu řízení značně nejistá, přičemž toto řízení může trvat i několik let. Složkou práva na spravedlivý proces je také právo na přiměřenou délku řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 231/2013). V poměrech projednávané věci není opodstatněné, aby odvolací soud vyčkal rozhodnutí o insolvenci společnosti OKD, a.s., resp. rozhodnutí o další těžbě ze strany této společnosti. Je nutné zohlednit, že pokud dojde ke změně skutkových okolností, může žalobkyně podat novou žalobu na zrušení věcného břemene.
Dovolatelka dále napadá skutkový závěr odvolacího soudu, že „přes zjevné ochlazení vztahů je žalovaná schopna i nadále trávit svůj čas na předmětných nemovitostech a užívat je k odpočinku, a to i v přítomnosti žalobkyně a její rodiny.“ Tvrdí, že tento závěr je v rozporu s důkazy založenými ve spise.
Žalobkyně v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje s procesním postupem odvolacího soudu s tím, že hodnocení důkazů by mělo být jiné, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Neuvádí tak, v čem spatřuje (vzhledem k otázce dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Pouhá polemika s právním posouzením otázky procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (resp. s procesním postupem odvolacího soudu), aniž by dovolatelka uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na www.nalus.usoud.cz ). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že závěry odvolacího soudu nejsou zjevně nepřiměřené a v dovolacím přezkumu obstojí. Rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., tudíž není dovolání přípustné. Proto jej dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu