ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3576.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3576/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. O. , zastoupeného JUDr. Zuzanou Gerykovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 6, proti žalovanému M. Z. , zastoupenému JUDr. Ing. Renatou Dimitrovovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zelný trh 12, o umožnění vstupu do bytu, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 4 C 101/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2016, č. j. 13 Co 50/2015-190, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 800 Kč k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Zuzany Gerykové.
Stručné odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
25. 11. 2014, č. j. 4 C 101/2012-160, pod bodem I. výroku uložil žalovanému povinnost „umožnit žalobci vstup do bytové jednotky č. 1101/4, nacházející se ve 2. NP budovy na parc. č. 2103/3 v k. ú. K., obec K., a to vždy každý 1. den kalendářního pololetí v době od 18 do 20 hodin,“ pod bodem II. výroku částečně zamítl žalobu žalobce, aby byl žalovaný povinen „umožnit mu vstup do bytové jednotky č. 1101/4 nacházející se ve 2. NP budovy na parc. č. 2103/3 v k. ú. a obci K., každý 1. den kalendářního čtvrtletí v době dále od 20 do 22 hodin“, a pod bodem III. výroku částečně zastavil řízení, pokud se žalobce po žalovaném domáhal „přispívat na přiměřené náklady, sloužící k opravám a zachování bytové jednotky č. 1101/4 nacházející se ve 2. NP budovy na parc. č. 2103/3 v k. ú. a obci K. částkou určenou ve výpočtovém listu, stanovené společenstvím vlastníků těchto bytových jednotek v aktuálně stanovené výši do 15. dnů od předložení potvrzení vlastníků jednotek domu, že žalobce tuto částku společenství vlastníků zaplatil“. Pod body IV., V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o nákladech řízení státu.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 6. 10. 2016, č. j. 13 Co 50/2015-190, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost „umožnit žalobci vstup do bytu – bytové jednotky č. 1101/4, nacházející se ve 2. NP budovy na pozemku p. č. 2103/3 v k. ú. K., a to za účelem kontroly stavu bytu, každoročně vždy 1. dubna a 1. října v době od 17. hod. do 19. hod.“ (výrok I.), znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.), a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku na nákladech odvolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám jeho právní zástupkyně (výrok III.).
Proti výroku I. a III. rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že na daný případ byla nesprávně aplikována judikatura Nejvyššího soudu ve vztahu vlastník – nájemce na vztah vlastník – oprávněný z věcného břemene, kdy oprávněný z věcného břemene má silnější postavení než prostý nájemce. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části zrušil, a věc aby mu vrátil zpět k dalšímu řízení, a dále aby rozhodl o tom, že žalobce nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření k němu jsou účastníkům známy, tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku služebnosti užívání předmětných nemovitostí došlo před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení okolností rozhodných pro vznik věcného břemene podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Jelikož k uložení povinnosti žalovaného umožnit žalobci vstup do bytové jednotky došlo po 1. 1. 2014, resp. do budoucna, postupoval dovolací soud při posouzení okolností rozhodných pro žalobcův požadavek na umožnění vstupu do bytové jednotky podle příslušných ustanovení o. z.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
V posuzovaném případě trpí dovolání vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť žalovaný řádně nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání, když pouze citoval text ustanovení §237 o. s. ř.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že přípustnost dovolání by nezaložila ani žalovaným předkládaná otázka nesprávné aplikace judikatury Nejvyššího soudu ve vztahu vlastník – nájemce na vztah vlastník – oprávněný z věcného břemene, s poukazem na nedotknutelnost obydlí a nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 a čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud totiž při řešení této otázky postupoval v souladu s platnou právní úpravou. Na danou věc aplikoval §2219 odst. 1 o. z., podle kterého „oznámí-li to pronajímatel předem v přiměřené době, umožní mu nájemce v nezbytném rozsahu prohlídku věci, jakož i přístup k ní nebo do ní za účelem provedení potřebné opravy nebo údržby věci. Předchozí oznámení se nevyžaduje, je-li nezbytné zabránit škodě nebo hrozí-li nebezpečí z prodlení.“
Jestliže dovolatel tvrdí, že oprávněný z věcného břemene má silnější postavení než prostý nájemce, a proto nelze aplikovat ustanovení o nájmu bytu na vztah vlastníka a oprávněného z věcného břemene, lze pouze dodat, že aplikaci analogického ustanovení o nájmu bytu na věcné břemeno užívání bytu v domě připustila judikatura Nejvyššího soudu i odborná literatura již v původní úpravě občanského zákoníku zák. č. 40/1964 Sb., kdy vycházel z toho, že „lze zřídit věcné břemeno užívání bytu v domě; nelze vyloučit ani zřízení věcného břemene k užívání jedné místnosti anebo naopak celého domu. Pro tento případ nemá občanský zákoník zvláštní ustanovení a tak – kromě obecných pravidel pro výkon věcných břemen – bude záležet především na obsahu smlouvy, která musí vymezit zejména byt nebo prostory, které oprávněný bude užívat. Analogicky lze užít i ustanovení o nájmu bytu, pokud to povaha věci nevylučuje“ (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1726/2007, nebo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I., §1 – 459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 914, podobně též Spáčil, J.: Věcná břemena v občanském zákoníku. Vydání první. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 47 a násl.).
V rozhodnutí ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1726/2007, Nejvyšší soud uvedl, že: „vlastník může byt nejen zatížit věcným břemenem, ale může jej i pronajmout (§685 a násl. ObčZ). Právní postavení oprávněného z věcného břemene jako subjektu věcného práva je v zásadě silnější, než postavení nájemce bytu jako osoby oprávněné ze závazkového vztahu. Pronajímatel je povinen předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (§687 odst. 1 ObčZ). Není důvod, aby toto pravidlo nebylo analogicky aplikováno i na vztah vlastníka a oprávněného z věcného břemene, nedohodly-li se strany jinak;“
Rovněž současná právní úprava občanského zákoníku zák. č. 89/2012 Sb., předpokládá analogickou úpravu. V §1284 o. z., jsou v rámci právní úpravy služebností upravena práva a povinnosti vlastníka. V komentáři k tomuto ustanovení je uvedeno, že „ú držbou služebné věci je povinen její vlastník. Pro vztahy mezi oprávněným a vlastníkem služebné věci lze per analogiam (§10 odst. 1) přiměřeně použít ustanovení o vztazích mezi nájemcem a pronajímatelem (srov. Spáčil , 2006, s. 47, a výklad k §2205–2210, §2213 a 2214). I z povahy věci lze dovodit, že běžnou údržbu (výměna žárovek, úklid, vymetení komína apod.) zajišťuje oprávněný. Veškerou ostatní údržbu věci má na starosti vlastník služebné věci, který má za povinnost ji udržovat v dobrém stavu, tj. ve stavu, který umožňuje řádné užívání podle potřeb oprávněného a jeho domácnosti ( komentář k ustanovení §1284 o. z. [ Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1001-1002].
V již shora uvedeném ustanovení §2219 odst. 1 o. z., je pak vymezena povinnost žalovaného strpět přístup žalobce na či do jeho nemovitosti, aby mohl realizovat svá práva vlastníka (údržba či oprava nemovitosti, kontrola jejich stavu za určité období).
Jestliže odvolací soud uložil žalovanému povinnost umožnit žalobci vstup do bytové jednotky za účelem kontroly bytu 2x ročně po dobu dvou hodin v době od 17.00 do 19.00 hodin s tím, že takto stanovená frekvence je adekvátní a vyvážená ve vztahu k oběma stranám sporu a nelze ji považovat za šikanózní, je jeho závěr v souladu s platnou právní úpravou i judikaturou dovolacího soudu.
Jelikož žalovaný podal dovolání i do výroku III. rozsudku odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Avšak dovolatel nevymezuje žádnou otázku procesního práva, která by založila přípustnost dovolání ohledně nákladových výroků ve smyslu §237 o. s. ř. Z tohoto důvodu nebylo možné dovolání ani v této části vyhovět (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Ze shora uvedených důvodů trpí dovolání vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost mu uloženou tímto rozhodnutím dobrovolně, může se žalobce domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. srpna. 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu