ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3685.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3685/2017-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce L. A. , zastoupeného Mgr. Kateřinou Klečkovou Kutišovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Na Vrchu 98, proti žalované Městské vodovody a kanalizace Úpice, příspěvková organizace , se sídlem v Úpici, T. G. Masaryka 120, IČO: 60150823, o určení neexistence vlastnického práva žalovaného, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 102/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. prosince 2016, č. j. 19 Co 353/2016-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 2. 12. 2016, č. j. 9 C 102/2015-81, zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 2. 12. 2016, č. j. 19 Co 353/2016-89, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce předkládá dovolacímu soudu otázku, zda soud za situace, kdy pro překážku věci rozhodnuté zastavil řízení o nové žádosti odvolatele o osvobození od soudních poplatků, aniž by poměry žalobce věcně přezkoumal, postupoval správně, když následně zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Navrhuje, aby dovolací soud změnil předmětné usnesení odvolacího soudu tak, že se usnesení okresního soudu ruší. Neshledá-li podmínky pro změnu předmětného rozhodnutí odvolacího soudu, navrhl, aby usnesení soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Dovolání není přípustné již z toho důvodu, že žalobce, který vymezil jako důvod přípustnosti to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neuvádí, od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje; ostatně ani blíže nekonkretizuje, zda předmětem přezkumu má být otázka hmotného nebo procesního práva. Přes to, že přípustnost dovolání není již z tohoto důvodu dána, dovolací soud nad rámec uvádí následující.
V dovolání žalobce předkládá dovolacímu soudu otázku, zda soud za situace, kdy pro překážku věci pravomocně rozhodnuté zastavil řízení o nové žádosti o osvobození od soudních poplatků, aniž by poměry žalobce věcně přezkoumal, postupoval správně, když následně zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
Tato otázka by přípustnost dovolání založit nemohla, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nezávisí; je proto bezpředmětná.
Zpochybňování přezkumu poměrů žalobce jako dovolací důvod neobstojí, protože napadené rozhodnutí není na této otázce vůbec založeno. Důvodem, proč soudy nižších stupňů žalobci nepřiznaly osvobození od soudních poplatků při projednání jeho opětovné žádosti, ve skutečnosti byla překážka zřejmé bezúspěšnosti uplatňovaných práv, nikoliv poměry žalobce. Se závěrem odvolacího soudu o zřejmé bezúspěšnosti uplatňovaných práv přitom žalobce v dovolání blíže nepolemizuje, resp. neuvádí konkrétní argumenty, proč jeho žaloba nevykazuje znaky zřejmě bezúspěšného uplatňování práva. Není přípustné, aby dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, na kterém toto rozhodnutí není postaveno.
Lze uzavřít, že postup soudů nižších stupňů byl správný, když řízení zastavily pro nezaplacení soudního poplatku – žalobce byl přitom k jeho zaplacení opětovně řádně vyzván – v případě, že neshledaly, že by byly dány podmínky pro jeho osvobození. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu