ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3854.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3854/2017-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce SPORTOVNÍ KLUBY PRAHA 4, z. s. , identifikační číslo osoby 00542041, se sídlem v Praze 4, Děkanská vinice I 987/5, zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 306/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2017, č. j. 35 Co 86/2017-118, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 4 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 10. 2016, č. j. 40 C 306/2015-90, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 3. 2017, č. j. 40 C 306/2015-112, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku par. č. zapsaného na listu vlastnictví č. pro katastrální území N., obec P., Katastrálním pracovištěm P., Katastrálním úřadem P. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. 5. 2017, č. j. 35 Co 86/2017-118, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“), ve znění do 31. 12. 2012, a uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Požaduje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy. Proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podstata sporu je v tomto: Hospodářskou smlouvou mezi Okresním národním výborem Praha 4 a žalobcem (dříve pod názvem „Tělovýchovná jednota SPARTAK Praha 4) ze dne 16. 4. 1971 odevzdala Československá socialistická republika žalobci do trvalého užívání pozemky tvořící sportovní areál „Děkanka“; předmětem odevzdání však nebyl pozemek par. č., z něhož následně oddělením vznikl pozemek par. č. a sporný pozemek. Právo trvalého užívání ke spornému pozemku vzniklo podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník (dále jen „hospodářský zákoník“), nicméně bylo ve prospěch žalobce zapsáno do katastru nemovitostí, přičemž žalobce pozemek po celou dobu užíval a dodnes užívá; v roce 2001 podal žádost o změnu práva trvalého užívání pozemku na právo vlastnické podle §879c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“). Katastrální úřad odmítl provést změnu zápisu v katastru nemovitostí s odůvodněním, že vlastníkem sporného pozemku je žalovaná, když k odevzdání do práva trvalého užívání nikdy nedošlo. Žalobce v řízení tvrdí, že byly naplněny podmínky §879c obč. zák., neboť mu ke dni podání žádosti právo trvalého užívání svědčilo.
Dovolatel výslovně odkazuje na důvod přípustnosti, který od 1. 1. 2013 přípustnost dovolání založit nemůže, neboť dovolání již není budováno na kritériu zásadního právního významu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přesto se z obsahu dovolání podává otázka hmotného práva, o níž má dovolatel za to, že dosud není v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena (§237 o. s. ř. v posledním účinném znění), a jejíž právní posouzení považuje za nesprávné (§241a odst. 1 o. s. ř. v posledním účinném znění).
Spočívá v tom, zda lze na právo trvalého užívání aplikovat závěry, které judikatura učinila ve vztahu k institutu práva hospodaření podle §65 odst. 1 hospodářského zákoníku, resp. lze-li dovodit, že právo trvalého užívání rovněž svědčilo tomu, kdo pozemek fakticky užíval.
Jinak řečeno dovolatel tvrdí, že spočívá-li právo hospodaření ve smyslu §65 odst. 1 hospodářského zákoníku ve faktickém užívání majetku, pak institut práva trvalého užívání (který zjevně považuje za obsahově podobný) je třeba vykládat obdobně, tj. rovněž především jako faktické užívání majetku.
Taková otázka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť staví na předpokladech, na nichž napadené rozhodnutí z části nezávisí, z části pak byly dovolacím soudem vyřešeny ve prospěch napadeného rozhodnutí.
Předně jde o předpoklad, podle kterého právo hospodaření ve smyslu §65 odst. 1 hospodářského zákoníku spočívá ve faktickém užívání majetku; takový názor ustálená judikatura dovolacího ani Ústavního soudu nepřijímá a nevyplývá ani z dovolatelem odkazované a citované judikatury. Dovolatel nesprávně směšuje podmínky pro přechod majetku do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb. s obsahem práva hospodaření podle §65 odst. 1 hospodářského zákoníku. Protože úmyslem zákonodárce bylo převést do vlastnictví obcí jen takový majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11), dovozuje soudní praxe, že k přechodu majetku na obce podle zákona č. 172/1991 Sb. nestačí pouhá skutečnost, že právnímu předchůdci svědčilo právo hospodaření, nýbrž je třeba, aby majetek také skutečně užíval. To však neznamená, že by na obce mohl přejít majetek, který právní předchůdce pouze užíval a k němuž mu nesvědčilo právo hospodaření; obě podmínky musely být splněny kumulativně (k tomu blíže např. nedávný nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/16).
K podobnosti institutů práva hospodaření a práva trvalého užívání se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 633/2011, kde uvedl, že „je nezbytné rozlišovat mezi právem hospodaření, týkajícím se majetku svěřeného hospodářskému zařízení, sloužícího předmětu činnosti hospodářského zařízení na straně jedné a právem trvalého užívání pozemku jako speciálního dobového institutu, týkajícího se svěřeného státního majetku, avšak se specifickým, zúženým režimem užívání. Tyto dva právní instituty nelze tudíž směšovat či zaměňovat.“
Pro úplnost lze ještě uvést, že k nabytí práva trvalého užívání nemohlo dojít ani v důsledku pouhého nesprávného zápisu takového práva v katastru nemovitostí ve prospěch určitého subjektu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2460/2013).
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud ho podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení žalované za podané vyjádření k dovolání (paušální náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu