ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4051.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4051/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) MUDr. J. V. , b) Ing. P. J. , c) MUDr. P. K. , d) Ing. R. V. , e) P. P. , f) Ing. A. K. , všech zastoupených Mgr. Monikou Kořínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Celetná 554/4, proti žalovanému 1) Ing. M. K. , zastoupenému JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, a 2) GRAFOKON s. r. o. , se sídlem v Říčanech, Fibichova 1739, IČO: 25676814, zastoupené Mgr. Petrem Rudlovčákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, o vyklizení pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 155/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 30 Co 408/2014-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Každý z žalovaných je povinen každému z žalobců nahradit náklady dovolacího řízení ve výši 756,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobců Mgr. Moniky Kořínkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Celetná 554/4.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2014, č. j. 25 C 155/2011-88, uložil žalovaným povinnost vyklidit pozemek parc. č. 2692/53, pozemek parc. č. 2692/126 a parc. č. 2692/127 (dále jen „předmětné pozemky“), v katastrálním území B., obci P., všechny zapsané na LV č. 1991 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2014, č. j. 30 Co 408/2014-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť v daném případě má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci, které má spočívat v tom, že odvolací soud aplikoval na souzený případ rozhodnutí Nejvyššího soudu, která na něj však nedopadají. Neztotožňují se se závěry odvolacího soudu, který dovodil, že asfaltový povrch na pozemku žalobců není samostatnou věcí, a tudíž k němu dovolatelům nesvědčí vlastnické právo. Nelze souhlasit s „čistě spekulativním závěrem odvolacího soudu o potřebnosti nebo nepotřebnosti části pozemku k činnosti tehdejší České pojišťovny“. Z dokladů soudu předložených soudu zcela jasně vyplývá, že na předmětných pozemcích byl vybudován areál České pojišťovny. Existence oplocení oddělující dvě části pozemku pak měla své opodstatnění, protože Česká pojišťovna likvidovala v tomto areálu škody vzniklé na automobilech. Potřebovala proto parkoviště jak pro své zaměstnance, tak pro automobily, které zde parkovaly. K tomuto účelu sloužila část parkoviště oddělená plotem od části parkoviště přiléhajícího k budově. Je třeba vzít do úvahy, že stavební povolení bylo vydáno jak na budovu, tak na parkoviště a oplocení. K provozu budovy bylo nezbytné užívat celé parkoviště, což bylo v řízení prokázáno. Stejně tak bylo prokázáno, že stavba parkoviště byla jako samostatná stavba povolena a zkolaudována. Nejde o zpevněný asfaltový povrch, nýbrž o samostatnou stavbu na pozemku žalobců. Není ani správným závěr odvolacího soudu, že vlastníky oplocení jsou žalobci. Rozhodnutím odvolacího soudu byli žalovaní zbaveni svého vlastnického práva a žalobci nabyli věci, za které žalovaní zaplatili nemalou kupní cenu. Žalobci jsou sice vlastníky pozemků, ale nikoliv stavby parkoviště. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání doplnil podáním ze dne 5. 3. 2015 žalovaný 1). Uvedl, že parkoviště i oplocení by měly být posouzeny jakožto samostatné nemovité věci (stavby). S poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu dovodil, že mohou být předmětem občanskoprávních vztahů, když ostatně o nich bylo i kontrahováno, když prodávající a kupující (žalovaný 2) byli o samostatnosti obou předmětů přesvědčeni. Konečně doplnil i historické souvislosti, na základě kterých k nabytí parkoviště a oplocení došlo.
Žalobci se vyjádřili k dovolání žalovaného 1) tak, že oba rozsudky nalézacích soudů považují za správné. Upozornili na to, že jsou spoluvlastníky předmětných pozemků, které užívají oba žalovaní, z čehož je zřejmé, že došlo k narušení jejich vlastnického práva. Smlouva uzavřená mezi Českou pojišťovnou, a. s. jako prodávající a žalovaným 2) jako kupujícím, jejímž předmětem byla asfaltová plocha, je neplatná. V řízení navíc nebyl předložen důkaz, že by jejich pozemky měly být využívány jako parkoviště. Navrhli, aby dovolání žalovaného 1), případně i 2) jako nedůvodné zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatelka uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit [srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz ), nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (uveřejněné pod č. C 12 774 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Ačkoliv dovolatelé předesílají, že má být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, žádnou takovou právní otázku v dovolání ze dne 3. 2. 2015 neformulují a jako taková ani není zjistitelná z obsahu dovolání. Z obsahu dovolání se nepodává ani jiná otázka zakládající důvod přípustnosti dovolání.
Teprve v doplnění dovolání ze dne 5. 3. 2015 žalovaný 1) vymezuje tak, že dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak. Požadavek na toto odlišné posouzení spatřuje v nutnosti odklonu od jím uváděné judikatury, ve které Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „parkoviště je zásadně považováno za součást pozemku, na kterém se nachází“.
Současně pak v dovolání odůvodňuje argumentaci, podle níž je i oplocení samostatnou věcí (nemovitou).
Ve vztahu k oplocení není dovolání přípustné již proto, že na řešení dovolatelem naznačené otázky není rozhodnutí soudů vůbec založeno.
Soud prvního stupně výslovně učinil právní závěr, že v případě oplocení se jedná o samostatnou nemovitou věc a o samostatném právním režimu oplocení bez jakýchkoliv pochybností uvažoval i odvolací soud, jenž dospěl k závěru, že oplocení tvoří příslušenství pozemků. Jestliže tedy žalovaný 1) vytýká soudům nesprávný právní závěr s tvrzením, že oplocení představuje samostatnou věc, míjí se tato výhrada se stěžejním závěrem soudů, že oplocení samostatnou věc v právním smyslu představuje.
Ve vztahu k oplocení, ke kterému žalovaní uplatňují své vlastnické právo, učinil odvolací soud závěr, že se jednalo o příslušenství předmětných pozemků, pročež vlastnické právo k němu přešlo spolu s předmětnými pozemky na žalobce. Současně podotkl, že řešení otázky vlastnického práva k oplocení v řešené věci není nikterak významné, když se v řešené věci žalobci domáhají vyklizení předmětných pozemků, nikoliv odstranění stavby oplocení. Podle obsahu žaloby se tedy žalobci domáhají, aby žalovaní vyklidili pozemky, které neoprávněně užívají, a oplocení předmětem žalobního požadavku vůbec není.
Odvolací soud svůj právní závěr založil na dvou na sobě nezávislých důvodech; sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000 (uveřejněný pod č. C 779 v Souboru)]. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003 (uveřejněný pod č. C 2021 v Souboru), viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1998, č. 2, pořadové č. 17)].
S těmito pro věc určujícími závěry dovolání z hlediska právní argumentace nijak nepolemizuje; omezuje se pouze na závěr, že oplocení představuje věc v právním smyslu. Tento závěr však nalézací soudy nijak nezpochybnily, naopak na něm svá rozhodnutí výslovně založily.
Ve vztahu k parkovišti představovanému zpevněným asfaltovým povrchem pak žalovaný 1) namítá, že by měl dovolací soud dospět k závěru – odlišnému od ustálené dosavadní judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu – že se jedná o věc v právním smyslu. Poukazuje v této souvislosti na závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v jeho rozhodnutí ze dne 11. 9. 2009, č. j. 5 As 62/2008-59.
Tato argumentace není přiléhavá.
Nejvyšší soud neshledává důvod odchýlit se od své ustálené judikatury – citované ostatně samotným žalovaným 1) – s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Judikatura Nejvyššího soudu zastávající názor, že v případě parkoviště se nejedná o věc v právním smyslu, se opakovaně vymezila přímo k posouzení právní povahy parkoviště.
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu žalovaným 1) uváděné není přiléhavé již proto, že se netýká posouzení právní povahy parkoviště, ale Nejvyšší správní soud se zabýval problematikou účelové komunikace. Aniž by Nejvyšší soud v této věci jakkoliv hodnotil závěry ohledně toho, zda účelová komunikace představuje součást pozemku či samostatnou věc, obsah rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je ve shodě s judikaturou dovolacího soudu potud, že stavbu jakožto výsledek stavební činnosti lze považovat za stavbu ve smyslu občanského práva (a nikoliv za pouhou součást pozemku) tehdy, pokud je způsobilá být samostatným předmětem právních vztahů.
Na takový závěr lze usuzovat především z odpovídajících skutkových zjištění, jež se týkají stavebně-technického provedení konkrétní stavby.
Nalézací soudy vyšly ze skutkového zjištění, že v daném případě je parkoviště představováno pouze zpevněným asfaltovým povrchem. Při tomto východisku, jež v dovolacím řízení nepodléhá přezkumu (a se kterým dovolání ostatně ani nijak konkrétně nepolemizuje), úvaha odvolacího soudu ohledně toho, že zpevněná asfaltová plocha, představující parkoviště, je součástí pozemku, není nikterak nepřiměřená. Odvolací soud zdůvodnil, proč považuje zpevněnou asfaltovou plochu za součást pozemku a jeho úvaze nelze v rovině přezkumu zjevné nepřiměřenosti nic vytknout. K obdobným závěrům se soudní praxe ostatně přiklonila i např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 1, str. 35–36), nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005 (uveřejněném pod č. C 3511 v Souboru). Sama existence stavebního povolení, resp. kolaudačního rozhodnutí pak nemá vliv na posouzení toho, zda je předmětná zpevněná asfaltová plocha stavbou v občanskoprávním smyslu či nikoliv. Rovněž skutečnost, že s ní bylo nakládáno jako se samostatnou věcí, na její právní povaze ničeho nemění.
V souvislosti se stavebně-technickým provedením se pak dovolání omezuje na pouhé konstatování, že „parkoviště splňuje díky svému technickému charakteru a provedení i další judikovanou podmínku samostatnosti věci, a sice že je nelze oddělit od země, aniž by bylo porušeno.“
Bez ohledu na to, že tento dovolací poukaz naznačuje především skutkovou povahu polemiky s rozhodnutím odvolacího soudu, naprostá obecnost této námitky neumožňuje jakýkoliv bližší dovolací přezkum.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 12. dubna 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu