ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4209.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4209/2017-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně NEWLAKITA s. r. o. , se sídlem v Moravské Ostravě, Tyršova 24/88, identifikační číslo osoby 27845567, zastoupené Mgr. Martinem Růžičkou, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 810/104, proti žalované L. L. , zastoupené JUDr. Ph.Dr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 481/12, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 35 C 254/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017, č. j. 23 Co 455/2016-193, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 8. 2017, č. j. 23 Co 455/2016-224, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 568 Kč do tří dnů od první moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Ph. Dr. Oldřicha Choděry, advokáta se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 481/12.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Rozsudkem uvedeným výše změnil Krajský soud v Praze rozsudek Okresního soudu Praha – západ tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Žalobkyně podala žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví; domáhala se, aby se výlučnou vlastnicí stala ona. Poté, co soud prvního stupně nemovitosti přikázal žalované, v odvolacím řízení žalobkyně věc převedla na třetí osobu; její žalobu odvolací soud pro nedostatek aktivní legitimace založený převodem podílu zamítl a uložil jí povinnost nahradit žalované náklady řízení; s tím není spokojena a podává dovolání.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). To platí pro tvrzení, že právní nástupkyně žalobkyně nebyla informována o výzvě soudu, zda souhlasí se vstupem do řízení; ostatně taková okolnost nemůže založit přípustnost dovolání. Podá-li vlastník žalobu na ochranu vlastnického práva, v průběhu řízení předmětnou věc převede na třetí osobu, která odmítne do řízení jako žalobce vstoupit a ve sporu pokračovat a žalobce nevezme návrh zpět, pak soud musí žalobu zamítnout pro nedostatek aktivní legitimace žalobce (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 701/2006).
Dovolatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015. Tvrdí, že soudy postupovaly v rozporu s uvedeným právním názorem, když vycházely ze shodného postoje účastníků řízení, kterým byla výše vypořádacího podílu za id. ½ nemovitostí stanovena částkou 1 700 000 Kč; podle dovolatele měl soud sám zjišťovat skutečnou cenu sporné nemovitosti.
V uvedeném rozhodnutí se uvádí: „Stanovení ceny věci pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení je otázkou zjišťování skutkového stavu, při níž soud má vycházet ze všeho, co v řízení vyšlo najevo, tedy i z obsahu spisu, ze shodných tvrzení účastníků řízení , jakož i z dalších důkazů, které za účelem stanovení výše náhrady nákladů řízení předloží strany sporu. Jelikož soud rozhoduje o náhradě nákladů řízení z úřední povinnosti (srovnej §151 odst. 1 o. s. ř.), může soud při splnění předpokladů §120 odst. 2 o. s. ř. za účelem zjištění ceny věci provést i nenavržené důkazy, například zadat vypracování odborného vyjádření či znaleckého posudku. V souvislosti se znaleckým posudkem je pak třeba zdůraznit, že nelze generálně a priori učinit závěr, že znalecký posudek je vždy nehospodárný, zvláště za situace, kdy probíhá řízení o majetek značné hodnoty. Nepodaří-li se cenu věci přesto zjistit, nebo lze-li cenu věci zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, je namístě postup podle §9 odst. 1 advokátního tarifu“. Jestliže však soud vyšel ze shodných tvrzení účastníků, postupoval v souladu s uvedeným právním názorem. Ten nelze vykládat tak, že by soudy v nalézacím řízení byly vždy povinné zkoumat z úřední povinnosti cenu předmětu sporu za účelem rozhodnutí o nákladech řízení; takový postup připadá do úvahy jen tam, kde cena nevyšla najevo z obsahu spisu, mimo jiné např. ze shodného tvrzení účastníků. Ostatně dovolací soud opakovaně vyslovil, že nelze připustit, aby rozhodování o náhradě nákladů řízení se svou náročností blížilo sporu ve věci samé (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3331/2014).
V projednávané věci byla žalovaná úspěšná v řízení před soudem prvního stupně; v odvolacím řízení však žalobkyně převedla podíl na třetí osobu, která do řízení odmítla jako právní nástupce vstoupit, a žaloba tak musela být zamítnuta pro nedostatek věcné legitimace žalobkyně. Ta má za to, že jde o otázku v judikatuře dosud neřešenou a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tak tomu však není.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, a v řadě jiných rozhodnutí, dovodil, že „při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle §142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž „ je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu.“
Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (§142 odst. 1 o. s. ř.). Je skutečností, že žalobkyně ve věci úspěch neměla, neboť její žaloba byla zamítnuta; to je pro posouzení povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodující. Žalované pak nelze s odkazem na to, že jde o „iudicium duplex“ klást k tíži, že jejímu návrhu na přikázání věci soud nakonec nemohl vyhovět, neboť vzhledem k procesnímu postupu žalobkyně se podmínky pro zrušení a vypořádání spoluvlastnictví staly nejistými, a v důsledku postupu její hmotněprávní nástupkyně byly pro probíhající řízení zmařeny. Žalobkyně tím, že poté, co sama převedla spoluvlastnický podíl, pokračovala v řízení, na sebe vzala nejen riziko neúspěchu žaloby ve věci samé, ale i důsledky v oblasti nákladů řízení (podobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 151/2014). Ostatně měla možnost v této věci uzavřít dohodu o budoucím postupu v řízení se svou nástupkyní (viz zásadu „vigilantibus iura scripta sunt“); důsledky toho, že tak neučinila, nelze přenášet na žalovanou. Lze tak uzavřít, že pokud odvolací soud posoudil individuální skutečnosti daně věci tak, že uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení, je jeho rozhodnutí v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu