ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4424.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4424/2017-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. B. , zastoupené JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, proti žalovaným: 1) B. Z. , zastoupené JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 764/50, a 2) M. Ch. , o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 230/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2017, č. j. 37 Co 158/2016-236, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované 1) JUDr. Evy Hrbáčkové, advokátky se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 764/50.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 1. 2016, č. j. 6 C 230/2014-206, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí „pozemku parc. č. o výměře 195 m 2 (hospodářské budovy a dvůr) v k. ú. R., obci R., zapsaného u Katastrálního úřadu pro kraj V., Katastrální pracoviště T. na LV č. “ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 4. 2017, č. j. 37 Co 158/2016-236, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně rozsáhle rekapituluje skutkový stav a průběh dosavadního řízení. Zdůrazňuje, že až do roku 2014 měla za to, že součástí jejího pozemku parc. č. st. jsou také chodba, dvůr a hospodářské budovy; přes dvůr a chodbu totiž vede hlavní vstup do domu žalobkyně a ona i její rodiče vždy tyto nemovitosti užívali v přesvědčení, že jim patří; tuto skutečnost dokazuje darovací smlouva 1992, jakož i skutečnost, že žalovaní až do roku 2014 tento stav respektovali. Jestliže soudy obou stupňů rozhodly, že vlastníky sporných nemovitostí jsou žalovaní, musely vycházet z předpokladu, že výměnná a kupní smlouva z roku 1978, která je stěžejním důkazem, je platná; tato smlouva je však absolutně neplatná, neboť vychází ze stavu, který neexistoval, což podrobně vysvětluje a dokládá odkazem na judikaturu dovolacího soudu sp. zn. 26 Cdo 2526/2009 a 30 Cdo 1596/2002; soudy obou stupňů však tomuto nevěnovaly pozornost. Dále nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně neshledal žádnou souvislost mezi geometrickým plánem z roku 1977, znaleckým posudkem z roku 1978 a výměnnou a kupní smlouvou z roku 1978, poukazuje na to, že stěžejní důkaz ohledně placení daně od roku 1978 žalovanou dovodil soud prvního stupně toliko na základě přiznání k dani z nemovitých věcí na zdaňovací období roku 2015, kdy již spor dávno probíhal, a daň tak byla zaplacena účelově. Rozsudky soudů obou stupňů bylo výrazně zasaženo do jejího práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod, když jí bylo znemožněno řádně užívat nemovitosti, které jsou v jejím vlastnictví, a když přišla o hlavní přístup ke svému domu, vstup na půdu; rovněž je jí znemožněno vyvážet septik umístěný na dvoře. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) ve vyjádření považuje dovolání za nedůvodné, když soudy obou stupňů vyhodnotily věc přiléhavě, tvrzením žalobkyně zcela správně neuvěřily, takže byl přijat naprosto spravedlivý závěr o zamítnutí žaloby. Vyjadřuje se podrobněji k dovolací argumentaci a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Podotýká, že její stanovisko v plném rozsahu sdílí i žalovaný 2), který se k němu bez výhrad připojuje.
Žalovaný 2) se samostatně k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
V dané věci není dovolání přípustné z toho důvodu, že dovolatelka v dovolání nevymezila žádnou právní otázku přípustnosti dovolání, kterou se měl dovolací soud zabývat.
Dovolací argumentace, ostatně z převážné části postavená na nepřípustném rozporování skutkového stavu (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), pak zcela pomíjí podstatu sporu a obsah napadených rozhodnutí soudů obou stupňů, jimiž nebylo žalobnímu návrhu vyhověno. Podstatou sporu je totiž určení vlastnického práva žalobkyně, a to na základě nabytí darovací smlouvou z roku 1992, případně vydržením, přičemž podle soudů obou stupňů nebyl dán ani jeden z obou zmíněných právních důvodů nabytí vlastnického práva, když ke smluvnímu nabytí nemohlo dojít pro absenci uvedení sporných nemovitostí v darovací smlouvě a k vydržení nemohlo dojít pro nedostatek faktické držby, jakož i pro absenci dobré víry; pročež soudy obou stupňů shodně žalobnímu návrhu nevyhověly. Dovolatelka přitom stěžejní důvody rozhodnutí soudů obou stupňů vůbec nijak nerozporuje, když se snaží zpochybnit skutečnost, že žalovaní se nikdy nestali vlastníky sporných nemovitostí; na tomto závěru však napadená rozhodnutí nejsou založena. Vzhledem k tomu, že dovolací argumentace nijak nezpochybňuje základní argumentaci napadených rozhodnutí, lze uzavřít, že i kdyby tato argumentace byla správná, napadená rozhodnutí by v dovolacím přezkumu přesto obstála.
K přípustnosti dovolání pak zjevně nepostačuje i nepřípadný poukaz na tvrzené porušení práva na ochranu vlastnictví; dovolacímu soudu s ohledem na absenci relevantní dovolací argumentace totiž vůbec není zřejmé, jak by se měl tento zcela nekonkrétní poukaz příznivě promítnout do právního postavení žalobkyně.
Jelikož dovolatelka nevymezila otázku přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud její dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná 1) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu