ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4620.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4620/2017-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně ELMAD spol. s r. o. , se sídlem v Pardubicích, Zelené Předměstí, Sladkovského 433, IČO: 15771318, zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 53, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO: 00006947, za kterou před soudem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o zaplacení 136 452 Kč s příslušenstvím, o obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 46/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2017, č. j. 13 Co 181/2017-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 1. 3. 2017, č. j. 25 C 46/2010-168, zamítl návrh žalobkyně na povolení obnovy řízení skončeného rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 10. 5. 2013, č. j. 13 Co 104/2013-109 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 30. 5. 2017, č. j. 13 Co 181/2017-182, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.)
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, jež nebyla doposud řešena, a pokud se jedná již o otázku vyřešenou, pak by tato otázka měla být posouzena jinak. Nesouhlasí s tím, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 22 Cdo 1402/2015-140, kterým bylo odmítnuto dovolání žalobkyně, je jen procesním nemeritorním rozhodnutím, které nelze napadnout žalobou na obnovu řízení, neboť dovolací soud musí velmi pečlivě zvažovat podmínky pro jeho vydání; nesouhlasí přitom s komentářovou literaturou, která uvedené nepřipouští. Poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, který řešil problematiku námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy; tento nález by přitom mohl přinést dovolatelce příznivější rozhodnutí ve věci; obdobně pak vyznívá i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Žalobkyně souhlasí s tím, že podle §235 odst. 2 o. s. ř. se doba od právní moci rozsudku odvolacího soudu do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu započítává toliko do běhu lhůt pro podání žaloby pro zmatečnost; to však nic nemění na jejím přesvědčení, že i rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí podaného dovolání je rozhodnutím ve věci samé, nikoliv rozhodnutím „procesní povahy“. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že „soud povoluje obnovu řízení, které bylo vedeno u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 22 Cdo 1402/2015“, a aby rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto soudem, u něhož bude řízení ukončováno. Po právní moci takového rozhodnutí pak navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 10. 5. 2013, č. j. 13 Co 104/2013-109, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření zcela ztotožňuje s usnesením odvolacího soudu, které považuje za souladné s judikaturou dovolacího soudu. Nad rámec uvedeného pak zdůrazňuje, že nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2062/14 nemůže být ani důvodem pro obnovu řízení; v této souvislosti poukazuje na příslušnou judikaturu dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)], resp. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
V daném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatelka uvádí, že spatřuje dovolání přípustné pro doposud neřešenou otázku, případně otázku již vyřešenou, která by měla být posouzena jinak, ale ve skutečnosti žádnou takovou otázku v dovolání nevymezila a nevyplývá ani z obsahu dovolání.
Dovolatelka se ve svém dovolání v rozporu se svým předchozím procesním postupem snaží, aby došlo k obnově nikoliv řízení jako celku, které by mělo dále probíhat před soudem prvního stupně (srovnej §235a odst. 1 a §235h odst. 1 o. s. ř.), nýbrž k obnově samotného dovolacího řízení, které bylo skončeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 22 Cdo 1402/2015-140; dovolatelka však pomíjí, že proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nepřipouští o. s. ř. opravný prostředek, a to ani odvolání [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3110/2008, nebo ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2837/2016 (obě dostupná na www.nsoud.cz )], ani autoremeduru [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5038/2016 (dostupné na www.nsoud.cz )], ani žalobu pro zmatečnost [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 289/2002 (uveřejněné pod č. 73/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)], ani dovolatelkou požadovanou obnovu řízení.
V usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 869/2002 (uveřejněném pod č. C 1 601 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), Nejvyšší soud v této souvislosti zdůraznil, že „rozhodnutí dovolacího soudu návrhem na obnovu (z jejího definičního vymezení) napadnout nelze; dovolací soud totiž o věci samé konečným způsobem, jak je příznačné pro obnovou napadnutelná rozhodnutí, nerozhoduje; podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. buď zamítne dovolání, nebo dovoláním napadené (pravomocné) rozhodnutí odvolacího soudu zruší, a věc vrátí k dalšímu řízení. Vyloučenost obnovy proti rozhodnutím vydaným v dovolacím řízení plyne současně z toho, že obnova řízení (coby mimořádný opravný prostředek) má základnu skutkovou; prostřednictvím návrhu na obnovu lze vytýkat – specificky založenou – neúplnost skutkových zjištění řízení ‚původního‘, jímž dovolací řízení být nemůže, neboť skutkovou instancí není [viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1094/2003 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Byť uvedená rozhodnutí byla vydána před novelou o. s. ř. provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., kterým byla do §243d o. s. ř. vložena možnost změny napadeného rozhodnutí odvolacího soudu přímo dovolacím soudem, jsou uvedené závěry obecně nadále platné s výjimkou zmíněné změny napadeného rozhodnutí, ke které však v předmětné věci nedošlo.
Ostatně ani při případné změně rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem by návrh na obnovu řízení nemohl vést k obnově dovolacího řízení, nýbrž s ohledem na skutečnost, že o povolení obnovy řízení rozhoduje soud prvního stupně (srovnej §235a odst. 1 o. s. ř.), jakož i na skutečnost, že po povolení obnovy vede řízení soud prvního stupně (srovnej §235h odst. 1 o. s. ř.), může dojít toliko k obnově řízení před soudem prvního stupně (byť se obnovou řízení napadá rozhodnutí odvolacího soudu, výjimečně měnící rozhodnutí dovolacího soudu).
Z uvedeného tedy vyplývá, že pokud se dovolatelka svou dovolací argumentací, jakož i dovolacím návrhem snaží domoci obnovy dovolacího řízení vedeného pod sp. zn. 22 Cdo 1402/2015, pak by takový návrh nemohl být úspěšný, ani kdyby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu, což se však – jak znovu dovolací soud zdůrazňuje – v daném případě nestalo.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že pokud právní řád připouští zrušení rozhodnutí dovolacího soudu nálezem Ústavního soudu, kterým bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti, je třeba zdůraznit, že žalobkyně této možnosti (podání ústavní stížnosti) – jak sama uvedla v návrhu na obnovu řízení – nevyužila; v této souvislosti přitom není podstatné, jaké motivy ji k tomu vedly.
Pomine-li dovolací soud skutečnost, že žalobkyně v dovolání argumentovala ve prospěch obnovy dovolacího řízení, a nikoliv řízení před soudem prvního stupně, lze souhlasit se závěry soudů obou stupňů, že v daném případě je nezbytné počátek lhůty k podání žaloby pro zmatečnost počítat od právní moci rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 5. 2013, č. j. 13 Co 104/2013-109, který byl žalobkyni doručen 21. 6. 2013, a nikoliv až od právní moci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 22 Cdo 1402/2015-140, který byl žalobkyni doručen dne 16. 7. 2015, neboť usnesení dovolacího soudu, kterým nebyla shledána přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., pročež bylo dovolání pro nepřípustnost odmítnuto, nelze vskutku považovat za rozhodnutí ve věci samé [k pojmu věci samé srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97 (uveřejněné pod č. 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]; není přitom důvodu, proč by se závěr o nemeritorní povaze usnesení o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost měl (byť jen ad hoc ) posuzovat odlišně.
Jestliže nebyl dán ani důvod pro stavení lhůty k podání žaloby na obnovu řízení, když sama dovolatelka v dovolání souhlasí s judikatorně dovozenou nemožností aplikace §235 odst. 2 o. s. ř. na posuzovaný případ [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2107/2013 (uveřejněné pod č. 2/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.); proti tomuto usnesení byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2717/15 (dostupným na http://nalus.usoud.cz )], lze považovat závěr soudů obou stupňů o opožděnosti podané žaloby za správný, jestliže lhůta k podání žaloby na obnovu řízení se odvíjí od právní moci rozsudku odvolacího soudu dne 24. 6. 2013 a žaloba na obnovu řízení byla podána dne 25. 1. 2017.
Závěrem dovolací soud podotýká, že i kdyby odhlédl od uplynutí objektivní lhůty stanovené k obnově řízení, obnova řízení by v dané věci nemohla být přesto povolena, neboť podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není pozdější změna judikatury sama o sobě důvodem pro povolení obnovy řízení, neboť rozhodnutím ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se rozumí takové rozhodnutí, jímž se odchylně řeší předběžná otázka rozhodná pro výsledek původního řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98 (uveřejněné pod č. 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1665/2009 (uveřejněné pod č. C 7 488 v Souboru), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2794/2014 (uveřejněné pod č. C 14 312 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1793/2013 (dostupný na www.nsoud.cz ); ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. II. Ú 1350/15 (dostupným na http://nalus.usoud.cz )].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 16. listopadu 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D
předseda senátu