ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4718.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 4718/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně P. K., zastoupené Mgr. Ľudovítem Pavelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, proti žalovanému T. K., zastoupenému Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Barrandova 1920/7a, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 384/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016, č. j. 28 Co 217/2015-1473, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 43 850 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Ľudovíta Pavely, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 2. 2015, č. j. 9 C 384/2010-1065, vypořádal zaniklé společné jmění manželů, žalobkyně a žalovaného, tak, že nemovité věci uvedené ve výroku I. přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, stejně jako movité věci uvedené ve výroku II. a peněžní prostředky na bankovním účtu specifikovaném ve výroku III. Žalovanému přikázal do výlučného vlastnictví movité věci označené ve výroku IV., peněžní prostředky na bankovních účtech specifikovaných ve výrocích V. a VI., pohledávku za třetí osobou ve výši 1 484 113,50 Kč (výrok VII.) a obchodní podnik žalovaného (výrok VIII.). Dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni v obecné pariční lhůtě na vyrovnání vypořádacího podílu částku 1 449 400,59 Kč (výrok IX.) a povinnost nahradit žalobkyni ve stejné lhůtě náklady řízení ve výši 1 538 373,80 Kč (výrok X.). Rozhodl rovněž o tom, že Česká republika – Okresní soud v Mladé Boleslavi nemá vůči účastníkům právo na náhradu nákladů řízení státu (výrok XI.).
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 25. 2. 2016, č. j. 28 Co 217/2015-1473, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal nemovité a nemovité věci a peněžní prostředky na označeném bankovním účtu ve výši 31 039,35 Kč (výrok I.a), do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal movité věci, peněžní prostředky na dvou označených bankovních účtech ve výši 74 492,28 Kč a ve výši 3 819,67 Kč, pohledávku účastníků za třetí osobou ve výši 1 484 113,50 Kč a podnik žalovaného (výrok I.b). Žalovanému dále uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 1 625 454,05 Kč (výrok II.), a povinnost nahradit žalobkyni v obecné pariční lhůtě náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 1 146 176 Kč a náklady řízení odvolacího ve výši 329 109 Kč (výroky III. a IV.). Rozhodl rovněž o tom, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně ohledně vypořádání nemovitých a movitých věcí, včetně peněžních prostředků na třech bankovních účtech (vyjma výše zůstatku na jednom z nich). Přisvědčil i správnosti závěrů o vypořádání společné pohledávky za třetí osobou. Shodně se soudem prvního stupně dále vyšel ze znaleckého ocenění podniku žalovaného, do jehož pasiv nezařadil žalovaným tvrzený závazek ve výši 3 400 000 Kč. Jeho existenci žalovaný neprokázal, a proto předmětnou majetkovou hodnotu jako součást předmětu SJM nevypořádal. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nevzal dále za prokázané, že by do SJM náležel další společný nárok, a to za svědkem F. K. ve výši 2 000 000 Kč. Oproti soudu prvního stupně vyšel odvolací soud z jiné výše naspořených peněžních prostředků, kterou snížil o částku 169 976,07 Kč, jež byla žalovaným spotřebována za trvání manželství pro potřeby rodiny a dále z odlišné obvyklé ceny vypořádávaných nemovitých věcí zjištěné v odvolacím řízení na základě doplněného dokazování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost vymezil odkazem na §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a argumentem, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která souvisí se samotným postupem odvolacího soudu, a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uplatnil nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i vady řízení, které měly za následek nesprávné právní posouzení věci. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně přisvědčuje správnosti skutkových zjištění i právního posouzení věci, k nimž dospěly soudy v nalézacím řízení. Uvedla, že žalovaný řádně nevymezil přípustnost dovolání a zákonný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 25. 11. 2010 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Má-li být dovolání přípustné proto, že „se odvolací soud při řešení otázky hmotného, popřípadě procesního, práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen argumentace, z níž je patrno, o kterou takovou právní otázku jde, a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalovaného není přípustné již jen z toho důvodu, že v rozporu s §237 o. s. ř. nevymezuje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, a přitom by toto řešení bylo v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání se rovněž míjí s požadavkem na vymezení jediného zákonného dovolacího důvodu, jímž je ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci.
V obecné rovině žalovaný uvedl, že se odvolací soud nezabýval jeho námitkami směřujícími proti rozsudku soudu prvního stupně, a pouze se ztotožnil se závěry prvostupňového soudu. Rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť vyšel ze skutkových závěrů, jež formuloval na základě důkazů provedených v rozporu se zásadou koncentrace řízení. Těmito námitkami dovolatel vystihl případy vad řízení, avšak podle právní úpravy dovolání účinné od 1. 1. 2013 dovolací soud může podle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédnout k tzv. zmatečnostním vadám řízení, popřípadě k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pouze tehdy, pokud je z jiných důvodů dovolání přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Přípustnost dovolání ovšem – nehledě na to, že se týká vad řízení – nemůže založit taková argumentace, kdy žalovaný citoval závěry z několika rozhodnutí Nejvyššího soudu a rovněž Ústavního soudu a poté, aniž by konkrétně uvedl, s kterými námitkami se odvolací soud nevypořádal, popřípadě v jakých konkrétních ohledech trpí odůvodnění rozsudku odvolacího soudu deficitem nepřezkoumatelnosti, namítal, že s těmito závěry je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání a o uplatnění dovolacího důvodu, který zákon neupravuje, dovolací soud uvádí, že odvolací soud v napadeném rozsudku reagoval na veškeré námitky, které žalovaný uplatnil v odvolání a také se s nimi řádně vypořádal. Pokud v popisné části odůvodnění rozsudku (str. 3 až 5 písemného vyhotovení) odvolací soud velmi podrobně shrnul skutkové závěry, k nimž soud prvního stupně dospěl, dále citoval příslušná ustanovení právního předpisu, jež na zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval, a uvedl, že se s reprodukovanými závěry ztotožnil, pak tak učinil ve vztahu k položkám movitých věcí a zůstatků peněžních prostředků na účtech u bankovních ústavů (vyjma jednoho případu), které žalovaný v odvolání nijak nerozporoval. Ostatními položkami (majetkovými hodnotami), jichž se odvolací argumentace žalovaného týkala (vypořádání nemovitých věcí, společné pohledávky za třetí osobou a závazků), se odvolací soud podrobně zabýval a učinil o nich skutkový závěr, který řádně odůvodnil (str. 13 až 17 odůvodnění). Následně tento závěr promítl i do právního posouzení věci (str. 18 až 21 odůvodnění). Za náležitý skutkový podklad posloužilo odvolacímu soudu i obsáhlé doplnění dokazování, které nebylo provedeno v rozporu s koncentrační zásadou, což také na str. 7 odůvodnění rozsudku bylo vyjádřeno (doplnění dokazování o důkazy, které byly předloženy v procesně rozhodném stádiu již v řízení před soudem prvního stupně, popřípadě navrženy na základě poučení podle §118a o. s. ř. ).
Vytýkal-li žalovaný soudům obou stupňů, že při právním posouzení věci nijak nereflektovaly judikaturu, která se na řešení jednotlivých otázek vztahovala, a proto nelze podle §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, posoudit, zda se v rozporu s principem předvídatelnosti soudního rozhodnutí neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak opět touto obecně formulovanou námitkou uplatňuje nanejvýš vadu řízení, která jako samostatný důvod přípustnosti dovolání nemůže obstát (viz výklad výše). Odvolací soud navíc právní posouzení věci doplnil ohledně řešení otázek hmotného práva odkazem na jednotlivá rozhodnutí dovolacího soudu, jež tak představují argumentační oporu přijatých právních závěrů.
Žalovaný rovněž namítal, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o tom, že do SJM nepatří závazek vzniklý z podnikatelské činnosti ve výši 3 400 000 Kč, který tak nemůže být vypořádán. V této souvislosti poukázal na to, že v řízení předložil řadu důkazů, z nich bylo na místě učinit závěr opačný. Dále uvedl, že nalézací soud, pokud navržené důkazy provedl, pak je v řízení nesprávně hodnotil, což se týkalo zejména posouzení nevěrohodnosti výpovědí svědků K., Ing. H. a K., k čemuž nebyl žádný zákonný důvod. Dále žalovaný nesouhlasil s oceněním jeho podniku znaleckým posudkem a se skutkovým závěrem o neexistenci listiny - smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 14. 11. 2011, kterou měla být postoupena mezi společnostmi ALPHA REGULLUS LLC a BARCAROLA, SE pohledávka za žalovaným.
Dovolání je prostřednictvím těchto námitek polemikou s hodnocením provedených důkazů odvolacím soudem i soudem prvního stupně (dovolatel napadá závěr odvolacího soudu o nevěrohodnosti výpovědi svědků) a se skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení. Od 1. 1. 2013 však nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Zbývá dodat, že i přes deklaraci o uplatnění důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v tvrzeném rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou dovolacího soudu, postavil žalovaný dovolání ve skutečnosti na námitce obecného nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu bez zřejmé souvislosti s konkrétními právními závěry, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Tato námitka pro svou nekonkrétnost k přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje. Ostatně judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Protože žalovaný podal dovolání „proti všem výrokům“ rozhodnutí odvolacího soudu tedy i proti výrokům o nákladech prvostupňového řízení, o nákladech odvolacího řízení a o nákladech řízení státu (výroky III. až V.), zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání proti těmto výrokům. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Ve vztahu k označeným nákladovým výrokům dovolatel své povinnosti vyplývající pro něj z §241a odst. 2 o. s. ř. vůbec nedostál.
Jelikož dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. ledna 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu