ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4940.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4940/2017-339
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně A . B. , zastoupené JUDr. Janou Milotínskou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Novoměstská 960, proti žalované M. B. , za účasti vedlejšího účastníka J. B., oběma zastoupeným Mgr. Ing. Josefem Chlubnou, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Havlíčkovo náměstí 1963, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 11 C 134/2014, o dovoláních žalované a vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 5. 2017, č. j. 21 Co 23/2017-296, takto:
I. Dovolání žalované a vedlejšího účastníka se odmítají .
II. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 5 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jany Milotínské.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2016, č. j. 11 C 134/2014-234, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je objekt bydlení, zapsanému u Katastrálního úřadu pro V., Katastrální pracoviště H. B., v katastru nemovitostí pro obec S., katastrální území S. u H. (výrok I.), určil, že výlučnou vlastnicí nemovitosti je žalobkyně (výrok II.), které uložil, aby zaplatila žalované na vyrovnání podílu 95 000 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.), rozhodl také o nákladech řízení (výrok IV.) a povinnosti žalované a vedlejšího účastníka zaplatit soudní poplatek (výrok V.).
K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 5. 2017, č. j. 21 Co 23/2017-296, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s doplněním výroku IV. tak, že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit přiznané náklady řízení žalobkyni k rukám její zástupkyně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, dovolání a vyjádření k nim jsou účastníkům známy a dovolací soud na ně pro stručnost odkazuje.
Dovolání vedlejšího účastníka není přípustné podle §218 b) a §243c odst. 3 o. s. ř., neboť k jeho podání není subjektivně oprávněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod č. 3 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu z roku 2004). Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalované není přípustné podle §237 o. s. ř.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje mimo jiné údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne. To platí i pro nevymezení přípustnosti dovolání (k tomu viz např. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí).
Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o tvrzení, že „právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak“. Takový důvod přípustnosti dovolání však zákon nezná; v textu §237 o. s. ř., ze kterého patrně vychází, jde o to, že má „být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, tedy že se dovolací soud má odchýlit od své stávající judikatury. O to však v dovolání nejde; z jeho obsahu se podává, že dovolatelka namítá rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 130/2013, není spokojena s kritérii pro přikázání věci, ze kterých soudy vyšly, a namítá porušení jejích práv plynoucích z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod při dokazování.
Podstata věci je v tomto: Žalobkyně je spoluvlastnicí sporné nemovitosti v rozsahu id. 5/6, žalovaná pak v rozsahu 1/6. Žalobkyně nabyla id. 2/6 děděním po její matce – na základě dohody dědiců tehdy získala id. 2/6, vedlejší účastník, její bratr, id. 1/6. Její otec jí pak daroval spoluvlastnický podíl id. 3/6 tehdy pozemku a domu; žalobkyně později podala žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, v průběhu řízení převedl původní žalovaný (nyní vedlejší účastník) podíl na jeho dceru, která nastoupila v řízení na jeho místo jako žalovaná. Soudy vzaly za rozhodující okolnost pro to, komu nemovitost přikážou, výši spoluvlastnického podílu a okolnosti jeho nabytí („historické souvislosti“) a přikázaly ji žalobkyni. Dovolatelka uvádí, že soudy opomenuly jejich důkazní návrhy týkající se rekonstrukce a užívání domu v minulosti a také záměru žalobkyně ohledně domu; namítá též, že soudy nesprávně aplikovaly právní závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 130/2013, týkajícího se zohlednění „historické rodinné vazby“, neboť tam šlo o věc restituční.
K námitce nesprávné interpretace usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 130/2013 ohledně tzv. historické rodinné vazby k nemovitostem: Možnost přihlédnout k tomuto kritériu vyplývá i z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde nešlo o návaznost na restituce (viz usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2744/2011 se uvádí, že lze vzít do úvahy mimo jiné i okolnosti, za kterých došlo k nabytí spoluvlastnického podílu; stejně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014. Jestliže tedy soudy přihlédly k tomu, že v důsledku rozhodnutí právních předchůdců účastníků to byla právě žalobkyně, která se stala výrazně většinovou spoluvlastnicí, není jejich postup v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Ke kritériím, ze kterých soudy vyšly při rozhodování o přikázání věci: V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8610, a celou řadu navazujících rozhodnutí); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle §1147 o. z. se má soud zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných skutečností (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4178/2015).
K uvedenému je třeba dodat, že i když hledisko výše podílů není samo o sobě rozhodující, v případě, že jednomu ze spoluvlastníků patří výrazně vyšší podíl na společné věci, musí být pro případné přikázání věci menšinovému spoluvlastníkovi závažné důvody.
V dané věci žalobkyni svědčilo nejen to, že její podíl byl výrazně vyšší, než podíl žalované, ale i okolnosti nabytí podílu. Pokud soudy tyto okolnosti považovaly za významnější, než skutečnosti jiné, na které poukazovala žalovaná strana, není jejich rozhodnutí zjevně nepřiměřené. S námitkou nedostatečného přístupu k nemovitosti i s okolnostmi týkajícími se užívání domu se soudy též vypořádaly a ani zde nevybočily z mezí, vytyčených judikaturou (viz str. 10 rozsudku soudu prvního stupně, str. 6 a 7 rozsudku odvolacího soudu).
K neprovedení důkazů navrhovaných dovolatelkou : Soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho hodnocení, které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Soud se však vždy při odůvodnění musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008).
Soud prvního stupně vyslechl jako svědky dceru a syna žalobkyně a z těchto důkazů učinil skutková zjištění. Naproti tomu výslech svědků navrhovaných žalovanou, aby byli vyslechnuti k tomu, zda žalobkyně skutečně ve společném domě v době od prosince 2006 do května 2010 bydlela a pečovala o nemocné rodiče, neprovedl se zdůvodněním, že tyto skutečnosti nejsou pro věc významné. Tento postup soud prvního stupně řádně odůvodnil (str. 7 rozsudku), a to tak, že skutečnosti, které měly být prokázány (zda žalobkyně v domě bydlela a starala se o rodiče) „nelze pro rozhodnutí v této věci považovat za stěžejní“. Pokud dovolací soud nepovažuje upřednostnění výše podílu a okolnosti jeho nabytí v této věci za nepřiměřené, pak ovšem musí respektovat úvahu o tom, že dokazování k uvedeným dalším okolnostem by bylo nadbytečné; navíc lze odkázat na skutková zjištění, která jasně vysvětlují, proč žalobkyně nemohla dům užívat.
Odvolací soud sice výslovně neuvedl, proč důkaz výslechem svědkyně navržené až v odvolacím řízení neprovedl, z jeho rozhodnutí (č. l. 7) to však jasně vyplývá; skutečnosti, které měly být dokázány (spor účastníků o to, kdo z nich chce v domě nadále bydlet), považoval při poměření s kritériem velikosti podílů a způsobu jejich nabytí za nevýznamné; ostatně i původní žalovaný svůj podíl převedl na svou dceru, takže těžko vytýkat žalobkyni, že jej snad hodlá převést na syna. Neprovedením navržených důkazů tak nebyla základní práva žalované, vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dotčena.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jelikož dovolání žalované tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 5. prosince 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu