ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5135.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5135/2017-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce c) R. R. , proti žalované Prosecké skály s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Freyova 1/12, IČO: 24243108, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, o splnění povinnosti podle §603 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 247/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2017, č. j. 13 Co 171/2015-180, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2014, č. j. 15 C 247/2013-77, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované uzavřít v souladu s §603 odst. 3 a násl. občanského zákoníku se žalobci kupní smlouvu o zpětné koupi id. 3/18 pozemku o výměře 306 m 2 (dále jen „předmětný pozemek“), zapsaného v katastru nemovitostí na LV pro obec P. a k. ú. P., o obsahu ve výroku blíže specifikovaném s tím, že nesplněním povinnosti žalované uzavřít s žalobci kupní smlouvu ve stanovené lhůtě se kupní smlouva považuje za uzavřenou ve smyslu §161 odst. 3 o. s. ř. nabytím právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, č. j. 13 Co 171/2015-108, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že se žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok I.), a žalované nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
K dovolání žalobce c) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 1. 2017, č. j. 22 Cdo 5064/2015-149, zrušil ve vztahu k žalobci c) rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 17. 5. 2017, č. j. 13 Co 171/2015-180, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalovaná je povinna uzavřít s žalobcem c) kupní smlouvu, jejíž písemné vyhotovení je nedílnou součástí výroku rozsudku, s tím, že kupní smlouva se považuje za uzavřenou právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se v otázce uplatnění práva na zpětný odkup spoluvlastnického podílu v rozporu s dobrými mravy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 364/2007 a 22 Cdo 2401/2010. Poukazuje na okolnosti případu, kdy první dva převody spoluvlastnických podílů proběhly v srpnu 2011, o čemž se žalobce c) dozvěděl nejpozději v říjnu 2011, přesto o výkonu předkupního práva začal jednat až v březnu 2013 a uplatnil je v květnu 2013, tedy až po 20 měsících, a to čistě v reakci na stavební činnost žalované na sousedících pozemcích a po zahájení správních řízení proti činnosti žalované. Právo na zpětný odkup tak bylo uplatněno pouze v důsledku sporů mezi účastníky, a nikoliv v rámci snahy o ochranu vlastnických práv tehdejších žalobců. Žalobce c) tak byl až do okamžiku, kdy žalovaná zasáhla svou činností do jeho vlastnického práva ke garážím a k přilehlým pozemkům, s převodem spoluvlastnických podílů srozuměn. Jedinou motivací bylo poškození žalované, neboť jim nabídla možnost garážových stání v nově vybudovaném bytovém domě. Závěr o uplatnění předkupního práva nikoliv pro ochranu svých práv, ale pro spoluvlastnické neshody je tak zcela logický, uplatnění předkupního práva tak pro rozpor s dobrými mravy nelze poskytnout právní ochrany. Jelikož napadené rozhodnutí nelze považovat za věcně správné, navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce c) má za to, že dovolání je nepřípustné, neboť odvolací soud rozhodl v souladu se závazným právním názorem vysloveným v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, v němž dovolací soud výše uvedená rozhodnutí nepovažoval za dopadající na posuzovanou věc. Již dříve uplatněná dovolací argumentace byla soudy řádně posouzena a shledána za bezcennou. Snahou žalobce c) nebylo bránit realizaci developerského projektu žalované, jeho kroky nesměřovaly ani ke správě společné věci, žaloba tak nebyla založena na neshodách při správě společné věci, ale zcela jiných okolnostech, které odvolací soud plně reflektoval. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
Jelikož ke vzniku a porušení předkupního práva žalobce c) došlo před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Pokud však jde o otázku souladnosti uplatněného zákonného předkupního práva podle §140 obč. zák. s obecnými právními korektivy, je třeba tuto otázku po 1. 1. 2014 posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a to především v režimu §8 a zakotveného zákazu zjevného zneužití práva [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaná namítá, že ve shodě s judikaturou dovolacího soudu měla být žaloba na uložení povinnosti žalované uzavřít s žalobcem c) kupní smlouvu zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se neodchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 17. 1. 2017, č. j. 22 Cdo 5064/2015-149, v němž dovolací soud precizoval dosavadní judikaturu k této problematice.
Konkrétně dovolací soud v uvedeném rozhodnutí zdůraznil, že „delší časový odstup mezi okamžikem, kdy se spoluvlastník dozvěděl o porušení zákonného předkupního práva, a okamžikem, kdy spoluvlastník svůj nárok ze zákonného předkupního práva uplatnil, sám o sobě nečiní uplatnění zákonného předkupního práva rozporné s dobrými mravy, resp. není zjevným zneužitím práva; je totiž třeba zdůraznit, že obecný právní korektiv v tomto ohledu tvoří obecná tříletá promlčecí lhůta, v níž se může opomenutý spoluvlastník domáhat po nabyvateli nabídky společné věci ke koupi [k tomu srovnej Škárová, M. §603 (Povaha předkupního práva). In Švestka, Jiří, a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1748, marg. č. 6]. Ovšem v poměrech konkrétní věci může delší časový odstup při uplatnění předkupního práva společně s dalšími podstatnými okolnostmi případu vést k závěru, že uplatnění nároku na učinění nabídky spoluvlastnického podílu ke koupi z důvodu porušení zákonného předkupního práva je zneužitím práva ve smyslu §8 o. z. … Při posuzování konkrétních okolností případu je však třeba mít vždy na paměti, že shledání výkonu předkupního práva jako rozporného s dobrými mravy, resp. jako zneužití práva, přichází do úvahy toliko výjimečně, kdy konkrétní okolnosti případu tomuto závěru jednoznačně nasvědčují.“
V poměrech dané věci pak dovolací soud takové výjimečné okolnosti případu nespatřoval, když zdůraznil, že nebylo možné učinit nepochybný závěr o tom, že žalobci uplatněním svého zákonného předkupního práva nesledovali ochranu svých vlastnických práv, nýbrž tak činili jen za účelem ztížení realizace stavebního projektu žalované; zavázal odvolací soud, aby v další fázi řízení zkoumal, zdali se žalobce c) při uplatnění svého zákonného předkupního práva dopustil ve vztahu k žalované zjevného zneužití práva ve smyslu §8 o. z., a zohlednil přitom celkově všechny konkrétní okolnosti případu, tedy zejména okolnost, jak žalobce c) reagoval na porušení zákonného předkupního práva, proč své zákonné předkupní právo uplatnil až v odstupu takřka dvou let, co přesně realizací zákonného předkupního práva sledoval, jak bude uplatněním zákonného předkupního práva zmařena realizace stavby žalované a zejména zdali může žalovaná nadále dosáhnout zřízení služebnosti cesty na předmětném pozemku.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznil, že dovolací soud kategoricky vyloučil možnost kvalifikování doposud zjištěného skutkového stavu jako zjevného zneužití práva žalobcem c) při realizaci zákonného předkupního práva. V dalším řízení přitom ve skutkovém stavu nedošlo k žádnému posunu, jehož právní posouzení by mohlo vyznít ve prospěch žalované. Nabízené tvrzení žalované o výjimečnosti spočívající v tom, že dvě zbouraná místa slouží jako parkovací místa pro návštěvy bytového komplexu, považoval odvolací soud „za úsměvné“. Zjevné zneužití práva ve shodě s dovolacím soudem pak neshledal v časovém odstupu 1,5 roku mezi zjištěním porušení předkupního práva a jeho uplatněním. Uplatněním předkupního práva nemohla být zmařena realizace stavby na sousedním pozemku žalované, neboť stavba je již dostavena, rovněž důvod v uplatnění předkupního práva zjevně neleží ani v neshodách ohledně správy společné věci, ale ve zcela jiných okolnostech.
Dovolací soud má za to, že odvolací soud jím vyslovené závěry plně reflektoval, dovolatelka naopak v dovolání nepřichází s ničím, co by mohlo správnost dovozených závěrů jakkoliv zpochybnit. Poukaz na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 364/2007 a 22 Cdo 2401/2010 se nejeví jako přiléhavý, když dovolací soud se již ve svém dřívějším rozhodnutí v této věci (vůči němuž se ostatně dovolatelka v dovolání nijak nevymezuje a s jeho závěry adekvátně nepolemizuje) s dosavadní judikaturou náležitě vypořádal a vysvětlil, proč v dané věci nebyl a nadále není přiměřeným závěr o zjevném zneužití předkupního práva žalobce c).
Ostatně již v předchozím kasačním rozhodnutí v této věci dovolací soud vysvětlil, že §8 o. z. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, přičemž úvahy soudů o tom, zda se v dané věci o zjevné zneužití práva jedná či nikoliv, by mohl dovolací soud přezkoumat pouze v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů vyslovených v nalézacím řízení. O takový případ se zjevně nejedná již proto, že odvolací soud vycházel při nezměněném skutkovém stavu ze závazného právního názoru dovolacího soudu, že v dané věci o zjevné zneužití práva nejde.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak v dovolacím přezkumu obstojí.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce c) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 11. prosince 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu