ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2821.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 2821/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně MUDr. Z. P. , zastoupené Mgr. Přemyslem Pechlátem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Hejdukova 505/3, proti žalovaným 1) Ing. V. P. , 2) M. P. , zastoupeným Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 37, o nahrazení projevu vůle uzavřít kupní smlouvu ke spoluvlastnickému podílu na nemovitostech, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 35 C 106/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2014, č. j. 19 Co 2678/2013-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 9. října 2013, č. j. 35 C 106/2013-70, ve výroku I. zamítl žalobu, aby soud nahradil vůli žalovaných přijmout návrh žalobkyně na uzavření kupní smlouvy o koupi spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 2150/4848 domu a pozemku parc. č. 1483, obou zapsaných na listu vlastnictví č. 3627, pro katastrální území Č., a ve výroku II. zavázal žalobkyni zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 75 564,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně je aktivně věcně legitimovanou k uplatnění předkupního práva i za situace, kdy vlastní zbylou část spoluvlastnického podílu ve společném jmění manželů a zároveň podává žalobu sama s tím, že prostředky na zakoupení spoluvlastnického podílu budou poskytnuty z jejího výlučného vlastnictví. Dále se zabýval otázkou, zdali byla žalobkyni řádně doručena nabídka k uplatnění předkupního práva. Podle soudu I. stupně nelze doručení žalobkyni dovodit jen z okolnosti, že nabídka byla doručena jejímu manželovi, neboť manželé žijí odděleně. Nabídku jménem žalobkyně převzala její snacha, která běžně přebírala pro žalobkyni zásilky a následně jí je předávala. Mezi oběma přitom byly dobré vztahy. Navíc zaslání nabídky k využití předkupního práva bylo žalobkyni avizováno prostřednictvím e-mailu, a žalobkyně tedy měla přijetí písemnosti očekávat. Vzhledem k tomu si žalobkyně byla vědoma toho, že zásilka pro ni určená se může ocitnout u její snachy, a proto měla možnost si zásilku od ní vyžádat. Dospěl proto k závěru, že sféra dispozice žalobkyně zahrnovala v době doručení nabídky rovněž její snachu, resp. šuplík v její kuchyni. Náhradu nákladů řízení přiznal podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu žalovaným, neboť měli plný úspěch ve věci.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně svým rozsudkem ze dne 27. února 2014, č. j. 19 Co 2678/2013-123, potvrdil výrok I. rozsudku soudu I. stupně ve znění, které akcentovalo změny nastalé nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „výrok I.“), dále změnil výrok II. rozsudku soudu I. stupně tak, že zavázal žalobkyni zaplatit žalovaným na nákladech řízení před soudem I. stupně částku 120 032 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (dále jen „výrok II.“), a dále zavázal žalobkyni zaplatit žalovaným na nákladech odvolacího řízení částku 136 972,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (dále jen „výrok III.“). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně o tom, že předkupní právo může využít i jen jeden z manželů, kteří mají spoluvlastnický podíl ve společném jmění manželů, a to tak, že spoluvlastnický podíl nabude do svého výlučného jmění za své výlučné prostředky. Dále uvedl, že ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu považuje ustanovení §140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) za dispozitivní ustanovení, od něhož se mohou spoluvlastníci odchýlit. Předkupní právo zaniká i v případě, že spoluvlastník o zamýšleném prodeji druhým spoluvlastníkem třetí osobě ví, dá však nepochybně najevo, že o věc nemá zájem a že s prodejem souhlasí. V tomto případě jde o ústně nebo konkludentně uzavřenou dohodu o tom, že předkupní právo nebude uplatněno. Pokud spoluvlastník výslovně projeví vůli věc nekoupit, bylo by nadbytečné mu ji ještě nabízet ke koupi (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 446/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 4441/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 2358/2010). Odvolací soud následně aplikoval uvedené závěry na posuzovaný případ a dospěl k závěru, že žalobkyně věděla o tom, že právní předchůdci žalovaných zamýšlejí prodat svůj spoluvlastnický podíl za částku 2 300 000 Kč a že v e-mailové komunikaci dala žalobkyně nepochybně najevo, že cena spoluvlastnického podílu je pro ni vysoká a ekonomicky neúnosná, proto „za takových podmínek netrvají na nákupu podílu.“ Dále dala nepochybně najevo, že o věc nemá zájem a že s prodejem souhlasí. Za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že bylo nadbytečné žalobkyni činit ještě písemnou nabídku předkupního práva. K výroku, kterým změnil rozsudek soudu I. stupně o nákladech řízení, odvolací soud uvedl, že soud rozhoduje o nákladech řízení z úřední povinnosti. Podle odvolacího soudu soud I. stupně pominul, že právní zástupce žalovaných zastupoval oba žalované, a proto odměna advokáta měla být stanovena za zastupování dvou osob.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která nebyla v rozhodování odvolacího soudu dosud vyřešena. Dovolatelka podává dovolání z toho důvodu, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení spatřuje především v tom, že odvolací soud sice ve svém rozsudku odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 446/2002, 22 Cdo 4441/2007 a 22 Cdo 2358/2010, nicméně ve skutečnosti se od nich bezdůvodně odchýlil. Souhlasí s tím, že je nadbytečné činit formální nabídku na využití předkupního práva v situaci, kdy je nepochybné, že spoluvlastník o využití svého předkupního práva nemá zájem, resp. s jeho prodejem třetí osobě souhlasí, nicméně ze skutkových zjištění není možné takový závěr dovodit. Upozorňuje, že v době jednání s právními předchůdci žalovaných jí nebylo známo, že hodlají svůj spoluvlastnický podíl prodat třetí osobě. S bývalými spoluvlastníky jednala čistě o případném odkoupení spoluvlastnického podílu, nikoliv již o prodeji tohoto podílu třetí osobě. Dovolatelka tak dospívá k závěru, že s bývalými spoluvlastníky neuzavřela dohodu ve smyslu §140 obč. zák. Pro případ, že by Nejvyšší soud neshledal, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, předkládá právní otázku, zdali již pouhé odmítnutí nabízené výše kupní ceny v rámci jednoho z mnoha obchodních jednání je možno označovat za dohodu o nevyužití předkupního práva ve smyslu §140 obč. zák.
Považuje za podstatné rozporovat posouzení soudu I. stupně, který svou argumentaci opřel o skutkové zjištění, podle kterého měla být nabídka na využití předkupního práva doručena do sféry dovolatelky i přes výslovné ujištění svědkyně P., že zásilku od poštovní doručovatelky převzala, nicméně dovolatelce ji nepředala. Uvedený postup je přitom v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 268/2011 a 26 Cdo 3524/2009. Odvolací soud se pak překvapivě otázkou doručení nezabýval, ačkoliv na své jednání předvolal svědky, kteří se k otázce doručení měli vyjádřit. Vůči výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn výrok II. rozsudku soudu I. stupně tak, že byly žalovaným přiznány náklady o více jak 44 000 Kč vyšší, dovolatelka namítá, že odvolací soud přiřkl žalovaným více, než sami požadovali. Upozorňuje, že takový postup je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Stejně nepřípustně excesivně si počínal odvolací soud i v rámci náhrady nákladů odvolacího řízení. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu I. stupně.
Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku nároku žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. února 2014, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (veškerá uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)].
Dovolatelka především namítá, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu dospěl k závěru, že se žalobkyně vzdala svého předkupního práva. Dovolatelka k tomu navíc přednesla otázku, zdali odmítnutí nabízené výše kupní ceny v rámci jednoho z mnoha obchodních jednání je možno označovat za dohodu o nevyužití předkupního práva.
Odvolací soud vyšel ze závěru, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně věděla o zamýšleném prodeji spoluvlastnického podílu manžely B. za částku 2 300 000,- Kč a prostřednictvím e-mailové zprávy dala nepochybně najevo, že cena spoluvlastnického podílu je pro ni vysoká, ekonomicky neúnosná, proto „za takovýchto podmínek netrvají na nákupu podílu“. Dala nepochybně najevo, že o věc nemá zájem a že s prodejem souhlasí.
Závěr o tom, že spoluvlastník souhlasí s prodejem spoluvlastnického podílu a vzdává se výkonu předkupního práva, považuje soudní praxe za závěr mající skutkovou povahu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2011, sp. zn. 33 Cdo 75/2010 ( www.nsoud.cz ). Jestliže s tímto závěrem v poměrech souzené věci dovolatelka nesouhlasí s tím, že nevyjádřila souhlas s prodejem spoluvlastnického podílu a nevzdala se výkonu předkupního práva, nepřípustně zpochybňuje skutková zjištění, na kterých je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Dovolací soud v první řadě považuje za důležité připomenout, že od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (k tomu srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.), Vzhledem k tomu dovolací soud vychází ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a veškeré námitky, které směřují toliko do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, je povinen považovat v dovolacím řízení za nevýznamné.
Přípustnost dovolání by tak mohla založit pouze právní otázka odchýlení se od právní praxe dovolacího soudu v otázce předkupního práva spoluvlastníka, případně dovolatelkou nastíněná právní otázka, kterou se dovolací soud doposud nezabýval. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a zároveň dovolatelkou nastíněná otázka hmotného práva byla již v minulosti v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 18. října 2001, sp. zn. 25 Cdo 2764/99 (uveřejněném pod č. 72/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 72/2002“) uvedl, že vlastnické právo jako základní právní institut lze obecně charakterizovat jako právem zakotvenou možnost vlastníka v mezích stanovených právním řádem držet, užívat a nakládat svou věcí podle své úvahy a ve svém zájmu, a to mocí, která není závislá na existenci moci kohokoli jiného k téže věci a v téže době. Vlastnické právo všech vlastníků má zásadně stejný zákonný obsah a ochranu, nesmí být však zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy (srovnej článek 11 Listiny základních práv a svobod). Spoluvlastnictví pak představuje situaci, kdy jedna věc, aniž je reálně rozdělena, patří více subjektům společně. Podle ustanovení §140 obč. zák. převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§116, 117). Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.
Institut předkupního práva mezi spoluvlastníky je prostředkem omezujícím právo spoluvlastníka v jeho dispozici s majetkem – ve volné možnosti úplatně převést svůj spoluvlastnický podíl na třetí osobu. Předkupní právo mezi podílovými spoluvlastníky, které vyplývá přímo ze zákona a má věcně právní povahu, je trvalým omezením jedné ze tří nejvýznamnějších složek obsahu práva vlastnického – práva nakládat svou věcí, konkrétně převést ji na jiného. Působí vůči každému spoluvlastníku věci i jeho právním nástupcům a pro spoluvlastníka věci zakládá povinnost, aby v případě, že chce svůj podíl na věci zcizit, jej přednostně nabídl ke koupi ostatním spoluvlastníkům. Jde o právní vztah, v němž právu jedné strany na přednostní nabídku ke koupi a možnost jejího využití odpovídá povinnost strany druhé. Práva a tomu odpovídající povinnosti, jež tvoří obsah tohoto právního vztahu, jsou stanovena přímo zákonem a stejně jako v každém jiném právním vztahu, založeném a upraveném zákonem, nelze ani účastníkům tohoto vztahu ukládat další (jiné) povinnosti, než jaké zákon stanoví, nebo nad zákonný rámec jim zakládat další oprávnění. Meze ochrany práv jednotlivých spoluvlastníků pak nemohou být vykládány extenzívně tak, aby v zájmu zajištění ochrany zájmů jednoho spoluvlastníka byly ohrožovány či porušovány zájmy spoluvlastníka jiného, tj. musí existovat určitý vyvážený poměr ochrany jednotlivých spoluvlastnických práv (srovnej např. R 72/2002 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. 33 Cdo 4017/2013 – www.nsoud.cz).
Při nedostatku výslovné právní úpravy zákonného předkupního práva spoluvlastníků v části druhé občanského zákoníku, pojednávající o věcných právech, vychází se ve smyslu §853 obč. zák. z analogické aplikace obecné právní úpravy předkupního práva, obsažené v části osmé občanského zákoníku, upravující právo závazkové, s tím, že ta ustanovení, jež se tykají pouze smluvního předkupního práva, nelze použít [srov. R 72/2002, rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003 (uveřejněný pod C 2223 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. května 2006, sp. zn. I. ÚS 156/05 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
Jestliže povinná osoba (jeden z podílových spoluvlastníků) podíl převede, aniž ho nabídne oprávněnému (dalšímu podílovému spoluvlastníku), a poruší tím předkupní právo, nemá to za následek absolutní neplatnost smlouvy, na jejímž základě nabyvatel věc získal. Oprávněný má možnost dovolat se relativní neplatnosti této smlouvy anebo domáhat se na nabyvateli (novém podílovém spoluvlastníku), aby mu podíl nabídl ke koupi podle §603 odst. 3 obč. zák. Na základě výzvy oprávněného vzniká nabyvateli spoluvlastnického podílu právní povinnost nabídnout oprávněnému podíl ke koupi za stejných podmínek, za kterých ho sám nabyl. Nesplní-li nabyvatel tuto povinnost, může se oprávněný domáhat žalobou u soudu, aby byl projev vůle nabyvatele učinit mu nabídku ke koupi spoluvlastnického podílu, resp. uzavřít kupní smlouvu odpovídajícího znění, nahrazen soudním rozhodnutím (§161 odst. 3 o. s. ř.). Právní mocí rozsudku nahrazujícího prohlášení vůle je kupní smlouva uzavřena [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 831/2000 (uveřejněný pod C 2223 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 1875/2005 (uveřejněný pod C 5466 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 3371/2008 (uveřejněný pod č. 71/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), a ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1926/2009 (uveřejněný pod č. 128/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Nejvyšší soud zároveň v minulosti dovodil [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 13. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 446/2002 (uveřejněný pod C 1899 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1599/2003 (uveřejněný pod C 2450 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 2358/2010 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2012, č. 19, str. 688)], že ustanovení §140 obč. zák. je ustanovením dispozitivním a spoluvlastníci se od něj po dohodě mohou odchýlit. V těchto rozhodnutích dal Nejvyšší soud zcela jasně najevo, že předkupní právo zaniká i v případě, že spoluvlastník o zamýšleném prodeji druhým spoluvlastníkem třetí osobě ví, dá však nepochybně najevo, že o věc nemá zájem a že s prodejem souhlasí. V tomto případě jde o ústně nebo konkludentně uzavřenou dohodu o tom, že předkupní právo nebude uplatněno. Pokud spoluvlastník výslovně projeví vůli věc nekoupit, bylo by nadbytečné mu ji ještě nabízet ke koupi. Také v komentáři k obecnému zákoníku občanskému z roku 1811 se s odkazem na tehdejší judikaturu uvádí, že předkupní právo zaniká „zřeknutím, jež může nastati též mlčky,“ a že „v prohlášení souhlasu ke koupi daném oprávněným z předkupního práva jest vzdání se téhož“ (Sedláček, J., Rouček, F. a kol.: Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1936, díl IV., s. 813, 816).
V posuzovaném případě dovolatelka byla s úmyslem právních předchůdců žalovaných o prodeji jejich spoluvlastnického podílu dopředu seznámena, a to prostřednictvím e-mailové komunikace. Žalobkyně obdržela od právních předchůdců žalovaných e-mail ze dne 22. prosince 2011, v němž je uvedeno, že právní předchůdci „trvají na prodeji svých spoluvlastnických podílů na domě a pozemku za částku 2,300.000,- Kč. V tomto smyslu Vám tedy učiní nabídku předkupního práva. Pokud si stanovisko rozmyslíte, je možné kupní cenu do dvou měsíců vyplatit a akceptovat návrh smlouvy.“ Žalobkyně na uvedený e-mail reagovala svým e-mailem ze dne 27. prosince 2011, v němž uvedla: „Vámi navrhovaná cena spoluvlastnického podílu v domě č. p. 667 a pozemku je pro nás vysoká a bohužel ekonomicky neúnosná, neboť nutné investice na nákup a nutné opravy by posunula návratnost naší investice mezi ty s nereálnou návratností (více než 25 let). Proto, jak jsme již předeslali, netrváme za takových podmínek na nákupu tohoto podílu, spíše je třeba se domluvit na začátku provádění nutných oprav.“ Dovodil-li odvolací soud i z uvedeného e-mailu žalobkyně, že byla mezi účastníky uzavřena dohoda v tom smyslu, že právní předchůdci žalovaných mohou prodat svůj spoluvlastnický podíl třetí osobě za částku 2 300 000,- Kč či vyšší, aniž by museli dbát předkupního práva žalobkyně, je takový závěr zcela ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu.
Přípustnost dovolání potom nemůže založit ani námitka dovolatelky, že nevěděla o osobě případného kupce, neboť z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že k uzavření dohody podle §140 obč. zák. nevyžaduje znalost spoluvlastníka o osobě potencionálního kupce. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná svou rozhodovací praxi k výkladu §606 obč. zák., v rámci které vyslovil názor, podle kterého samotnou okolností, že v době učiněné nabídky k výkupu zde neexistovala konkrétní osoba nabízející prodávajícímu spoluvlastníku kupní cenu, není předkupní právo ostatních spoluvlastníků porušeno, nehledě k tomu, že ani prodávající spoluvlastník není vázán k prodeji tomu, kdo mu předtím koupi za určitou cenu nabídl, nýbrž je vázán tím, že na třetí osobu nepřevede svůj podíl za cenu či dalších podmínek pro ni výhodnějších, než jaké uvedl v nabídce oprávněnému. Cena nabídnutá někým jiným se totiž neváže k osobě potencionálního kupce, ale k ceně, za niž lze v daném čase a místě prodej realizovat. Došlo-li k prodeji osobě nikoliv blízké za cenu a dalších podmínek uvedených v předchozí nabídce oprávněnému, který ji nevyužil, je zřejmé, že taková cena je v daném místě a čase cenou nejen reálně dosažitelnou, ale byla i reálně dosažena. K porušení předkupního práva spoluvlastníka z důvodu, že cena uvedená v nabídce oprávněnému není cenou nabídnutou někým jiným, dochází, jestliže byl podíl prodán třetí osobě za cenu jinou (pro ni výhodnější), než jaká byla spoluvlastníkovi předem nabídnuta, nikoliv tím, že v době nabídky zde nebyl konkrétní zájemce o koupi [srovnej R 72/2002, rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1820/2008 (www.nsoud.cz), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2002, sp. zn. 30 Cdo 153/2002 (uveřejněné pod C 1126 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu)].
Relevantní není ani námitka žalobkyně, že odmítnutí kupní ceny ve výši 2 300 000 Kč prostřednictvím e-mailu bylo jen jedním z mnoha obchodních jednání, které s právními předchůdci žalovaných žalobkyně vedla.
Zde jsou dovolací námitky výhradami vůči procesu hodnocení dokazování, které však přípustnost dovolání založit nemohou.
V první řadě je na odpovědnosti žalobkyně, aby vedla svá obchodní jednání uvážlivě. Právní předchůdci žalované dali opakovaně žalobkyni najevo, že svůj spoluvlastnický podíl jsou ochotni prodat nejméně za 2 300 000 Kč. Pokud poté žalobkyně v rámci obchodního jednání ve svém e-mailu vysloví závěr o tom, že za takovou cenu spoluvlastnický podíl odmítá převzít a netrvá na svém předkupním právu (přesná citace viz výše), projevuje zjevně svou vůli své předkupní právo nevyužít. Na takový případ se bez dalšího vztahuje výše uvedená judikatura Nejvyššího soudu. Zpochybňuje-li nyní dovolatelka, že z jejího jednání s právními předchůdci žalovaných není možno takové důsledky dovodit, jedná se ve své podstatě o vnitřní výhradu (mentální rezervaci), která však má však právní relevanci jen tehdy, když je druhé straně známá, či jí z okolností případu známá být musela [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 2188/2006 (uveřejněný pod C 6093 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu)], což však v posuzovaném případě prokázáno nebylo. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud přípustnost dovolání ani v této otázce neshledal.
Dovolatelka dále v souvislosti s posouzením existence dohody o předkupním právu namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé a nepředvídatelné.
Nejvyšší soud v první řadě zdůrazňuje, že podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení tak může dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání; vady řízení však důvodem zakládajícím přípustnost dovolání nejsou.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že Ústavní soud chápe předvídatelnost soudního rozhodování v několika směrech. „Zaprvé soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu. Zadruhé, vycházejí-li účastníci při právním hodnocení věci ze stávající ustálené judikatury, nemůže rozhodnutí v jejich věci vykazovat známky svévolného odchýlení se od ní, ale případné odlišné rozhodnutí musí soud založit na relevantních důvodech a argumentech, jež musejí být účastníkům vysvětleny v odůvodnění tohoto rozhodnutí. A zatřetí předpokladem předvídatelnosti soudního rozhodování je existence právní úpravy, jejíž vlastností je srozumitelnost a určitost jako obecný předpoklad předvídatelnosti její aplikace soudy“ (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. února 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12 – nalus.usoud.cz). Jelikož Nejvyšší soud výše neshledal, že by se rozhodnutí odvolacího soudu odchýlilo od rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz výše), je zjevné, že by rozhodnutí mohlo být překvapivé pouze z toho důvodu, že by byl překvapivý postup odvolacího soudu. Této námitce však také není možno vyhovět. V řízení před odvolacím soudem se uskutečnila dvě jednání ve věci, přičemž ze spisu je zřejmé, že již na prvním jednání konaném dne 21. ledna 2014 odvolací soud účastníky řízení upozornil, že s ohledem na obsah e-mailové korespondence mezi zástupcem právních předchůdců žalovaných a žalobkyní bude posuzovat i to, zda nedošlo k zániku předkupního práva uzavřením dohody o tom, že předkupní právo nebude uplatněno (srovnej též str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Žalobkyně tak byla dopředu upozorněna na odlišný právní názor odvolacího soudu a měla dostatek času se s ním vypořádat a adekvátně na něj zareagovat. Vzhledem k tomu rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat v žádném ohledu za překvapivé.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání z důvodu porušení zákonného předkupního práva z důvodu existence dohody mezi spoluvlastníky, na níž odvolací soud postavil negativní rozhodnutí ve věci samé, nebylo třeba se s ohledem na zásadu procesní ekonomie dále zaobírat otázkou doručení nabídky k využití předkupního práva, na níž postavil své rozhodnutí soud I. stupně, neboť vyřešení této otázky by nemohlo ovlivnit výsledek sporu ve prospěch žalobkyně. Dovolací soud v této souvislosti připomíná ustanovení §219 o. s. ř., podle něhož potvrdí odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně, je-li ve výroku věcně správné.
S ohledem na výše uvedené, není dovolání v části, v níž směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu přípustné.
Přípustná není ani námitka žalobkyně, že odvolací soud rozhodl v otázce nákladů řízení v rozporu s dostupnou judikaturou. Nejvyšší soud připomíná, že pokud dovolatelka přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (veškerá zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. V dovolání však není vymezeno, od které rozhodovací praxe se odvolací soud měl odchýlit. Dovolatelka sice ve svém dovolání používá citaci údajné rozhodovací praxe, ale ve skutečnosti cituje komentář k občanskému soudnímu řádu (srovnej Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1422 s. ISBN 978-80-7400-506-0. s. 515), nicméně nikoliv korektně. V uvedeném komentáři je totiž uvedeno: „O nákladech řízení rozhoduje soud z úřední povinnosti, strany tedy o při znání nákladů nemusejí žádat. Projevuje se to mj. i tím, že se sice mohou náhrady nákladů vzdát, ale pokud to neučiní výslovně, má se za to, že je žádají. Soud také musí náklady přiznat v zákonné výši. Pokud se tedy strany při jejich vyčíslení zmýlí, má jim být přiznáno tolik, kolik jim náleží. To nečiní problém u žádání vyšších (ta se poníží), u nižších však ano. Jestliže strana požádá o náklady v nižší míře, zpravidla se jí tyto náklady v soudní praxi přiznávají právě v této nižší míře, zvláště pokud je zastoupena advokátem, protože je její povinností střežit si právo. Pokud požádá o méně, pak se má za to, že její vůle odpovídá jejímu projevu vůle, a že tedy více nepožaduje. Nemělo by se tak ale činit v situaci, kdy se jedná o zjevný omyl nebo o chybný výklad právního předpisu.“ Pokud dovolatelka v dovolání odkazuje pouze na výňatek „Jestliže strana požádá o náklady v nižší míře (…) má se za to, že její vůle odpovídá jejímu projevu vůle, a že tedy více nepožaduje“ , zkresluje celý vyslovený právní názor. Navíc z výňatku, který uvedla dovolatelka ve svém dovolání, není patrno, z jaké rozhodovací praxe autor komentáře uvedené závěry dovodil, a proto je nutno uvedený výňatek pokládat za osobní názor autora komentáře a nikoliv ustálenou rozhodovací praxi. Naopak jak je patrno i z celého výňatku komentáře, z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že soud rozhoduje o náhradě nákladů řízení z úřední povinnosti, dále že se účastník řízení může svého nároku na náhradu nákladů řízení vzdát, ale tento projev musí být jednoznačný, srozumitelný a určitý; nepostačuje, jestliže účastník uvede, že náklady řízení neúčtuje, nežádá apod. [srovnej například nález Ústavního soudu České republiky ze dne 10. ledna 2012, sp. zn. III. ÚS 3000/11, nález Ústavního soudu České republiky ze dne ze dne 26. března 2009, sp. zn. III. ÚS 892/08 (oba dostupné na nalus.usoud.cz) nebo usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 12. 1997, sp. zn. 11 Co 677/97 (publikované v Bulletinu advokacie č. 9/1998, str. 61)].
V posuzovaném případě soud I. stupně vyšel v rámci svého nákladového výroku zjevně z vyčíslení náhrady nákladů řízení, které učinili žalovaní (č. l. 69) tak, že hodnota jednoho úkonu právní služby činí 17 500,- Kč, z čehož následně dovodili, že jim na nákladech řízení přísluší částka 75 565,- Kč. Z projevu vůle žalovaných však nevyplývá, že se jakkoliv vzdávají nákladů ve vyšší výši. Odvolací soud proto postupoval ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí a náhradu nákladů řízení z úřední povinnosti změnil. V odvolacím řízení potom žalovaní již přímo výši náhrady nákladů řízení nevyčíslili, pouze uvedli, kolik úkonů právní služby jim bylo poskytnuto. Na základě toho odvolací soud náhradu nákladů odvolacího řízení stanovil ve správné výši.
Vzhledem k tomu, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, není dovolání přípustné ani proti výroku II. a III. rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání žalobkyně odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu