ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5233.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5233/2017-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Městských vil Libuš a.s. , IČO 24180751, se sídlem v Praze 4, Meteorologická 987/19, zastoupené Mgr. Pavlou Krejčí, advokátkou se sídlem v Praze 1, Myslíkova 23, proti žalovanému R. H. , zastoupenému JUDr. Davidem Karabcem, advokátem se sídlem v Praze 8, Na Stráži 1306/5, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 95/2016, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2017, č. j. 29 Co 248/2017-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 4. 2017, č. j. 18 C 95/2016-92, zastavil řízení (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 14 036 Kč (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 7. 2017, č. j. 29 Co 248/2017-113, usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II. změnil tak, že výše nákladů řízení činí 9 982,50 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 968 Kč (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Namítá „nesprávné právní posouzení spočívající v nesprávné aplikaci §142 o. s. ř. týkající se výkladu účelnosti přiznaných nákladů řízení žalovanému.“ Navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, jež bylo publikováno pod číslem 80, ročník 2014, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (je rovněž přístupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách dovolacího soudu www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud vyložil, že „za podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. je od 1. 1. 2013 dovolání přípustné (s přihlédnutím k omezením dle §238 o. s. ř.) též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení.“ Přípustnost dovolání se i v tomto případě posuzuje též z pohledu naplnění hodnotového censu [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, jež bylo publikováno pod číslem 5, ročník 2014, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že „pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, je určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli podle dovolání odepřely.“
V posuzované věci jde o rozdíl mezi částkou, kterou žalovanému na náhradě nákladů řízení přiznal soud prvního stupně, tj. 14 036 Kč, a náklady přiznanými odvolacím soudem ve výši 9 982,50 Kč. Předmětem dovolacího řízení je tedy částka 4 053,50 Kč, nedosahující hodnotového censu upraveného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto není dovolání proti tomuto rozhodnutí přípustné a Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Dovoláním lze totiž napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v §237 až 238a o. s. ř.) připuštěna, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51, ročník 2003, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003).
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu