ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5268.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5268/2017-420
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně F. O. , zastoupené JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, proti žalovanému J. T. , zastoupenému JUDr. Milanem Šellem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 123/18, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 344/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2017, č. j. 38 Co 128/2017-401, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh žalobkyně na odklad právní moci usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2017, č. j. 38 Co 128/2017-401, se zamítá .
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. 3. 2017, č. j. 13 C 344/2014-386, rozhodl o návrhu žalobkyně na zpětvzetí žaloby, které učinila podáním ze dne 24. 3. 2017 tak, že je neúčinné a že po právní moci usnesení bude v řízení pokračováno.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. 6. 2017, č. j. 38 Co 128/2017-401, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. Nesouhlasí s tím, že by zpětvzetí žaloby bylo účelové, neboť žalobkyně nesplnila svou povinnost tvrzení a důkazní povinnost. Je zřejmé, že věci, které učinila předmětem vypořádání, nejsou předmětem společného jmění manželů (dále jen „SJM“), na rozdíl od hodnot, které učinil předmětem vypořádání žalovaný, a že žalobkyně nemůže být úspěšná. Žalovaný nemůže být vážně poškozen na svých právech, protože měl po zpětvzetí dost času na podání žaloby na vypořádání zaniklého SJM. Důvodem, proč žalobkyně trvá na tom, že žalobu bere zcela zpět, je, že prokázání tvrzených skutečností se jeví velmi komplikované a že žaloba byla podána v roce 2014 a do současné doby byla nařízena pouze dvě jednání. Žádá, aby dovolací soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí, a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí s tím, aby odvolací soud o věci rozhodl znovu.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Žalobkyně v dovolání vůbec nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neboť se omezuje na konstatování, že „žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v ust. §237 o. s. ř.“, a již proto je dovolání nepřípustné.
Nad rámec a pro úplnost dovolací soud uvádí, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „v řízení o vypořádání společného jmění manželů (dříve bezpodílového spoluvlastnictví manželů) je třeba k účinnosti zpětvzetí žaloby souhlas žalovaného, a to i v případě, že ke zpětvzetí došlo dříve, než začalo jednání“ [srovnej usnesení Nejvyššího soudu dne 25. 3. 1999, sp. zn. 22 Cdo 233/99 (dostupné v časopise Právní rozhledy, č. 11/2007, str. 418)], proto by dovolání v řešené věci nebylo důvodné, ani kdyby žalobkyně řádně vymezila předpoklad přípustnosti dovolání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Nejsou-li dány podmínky řízení k meritornímu projednání dovolání, není ani prostor pro možný odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení [§243 písm. b) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu