ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5335.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5335/2017-67
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce F. T. , zastoupeného Mgr. Igorem Žídkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Želkovická 430, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2 – Novém městě, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C 347/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2017, č. j. 72 Co 187/2017-54, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 3. 2017, č. j. 51 C 347/2013-40, zamítl žalobu s návrhem, aby soud určil, že vlastníkem pozemku, zapsaného v k. ú. S. na LV u Katastrálního úřadu pro P., Katastrální pracoviště P. (dále jen „předmětný pozemek“), je žalobce (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 6. 2017, č. j. 72 Co 187/2017-54, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které je podle jeho názoru důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vlastnické právo žalobce, resp. jeho předchůdců sice nebylo v katastru nemovitostí uvedeno, ale současně v listinách a zápisech existovala nepřehledná situace. Žalobce nesledoval katastrální operát podle geometrického plánu z roku 1966, neboť v době vzniku plánu se sotva narodil. Zdědil nemovitosti jako mladý člověk a neměl pochybnosti o nabývaném majetku, když stávající hranice připlocení se neměnily a nikdo ani stát po něm ve vztahu k předmětnému pozemku nic nežádal. Byl ujištěn svými předchůdci o tom, že oplocený předmětný pozemek je jejich vlastnictvím. Domníval se, že najisto existuje nabývací titul, podle kterého jeho předchůdci pozemek oplotili a užívali. Lze si jen těžko představit, že by skutečný vlastník ponechal pozemek, který mu patří, svěřen několik desítek let jinému. Se zjištěným stavem se soud nijak nevypořádal ani neprovedl další dokazování a konstatoval, že žalobce nemůže odůvodnit oprávněnou držbu předmětného pozemku. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu podaného dovolání, eventuálně, aby zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
V dané věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalobce v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu v dovolání vůbec nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání a ani z toho vyplývající žádnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, přičemž taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání, když v něm zcela chybí jakákoliv zmínka ohledně přípustnosti dovolání. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. je navíc jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, dovolací soud je tak skutkovým stavem, jak jej zjistily nalézací soudy, vázán a nemůže jej v dovolacím řízení jakkoliv revidovat. Obsahem předloženého dovolání je přitom pouhý nesouhlas s postupem nalézacích soudů a se zjištěným skutkovým stavem, k němuž dospěly soudy obou stupňů, a obecná polemika s absencí dobré víry žalobce při držbě předmětného pozemku. Takto vymezené důvody nemohou vést k jejich revizi v dovolacím řízení.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu