ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5341.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5341/2017-65
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žadatele F. M. , o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 Nc 5001/2017, o dovolání žadatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2017, č. j. 21 Co 200/2017-54, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 27. 6. 2017, č. j. 5 Nc 5001/2017-43, nepřiznal žadateli osvobození od soudních poplatků a neustanovil mu zástupce z řad advokátů.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žadatele usnesením ze dne 12. 9. 2017, č. j. 21 Co 200/2017-54, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení zastavil pro překážku věci rozhodnuté.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žadatel dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného, ale i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí).
V posuzované věci dovolání není přípustné již z toho důvodu, že žadatel v rozporu se shora označenou judikaturou dovolacího soudu nevymezil žádnou otázku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a tato nevyplývá ani z obsahu dovolání. Pokud žadatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného, ale i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, pak z jeho dovolání není zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva se jedná. Dovolací soud přitom není oprávněn si sám vymezit otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázek procesního práva, zda je soud podle §170 odst. 1 o. s. ř. vázán usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o ustanovení zástupce pro řízení, a zda v případě, že po pravomocném zamítnutí žádosti nedojde ke změně poměrů, soud podle §104 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §159a a §167 odst. 2 o. s. ř. zastaví řízení o další žádosti téhož účastníka pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. Vyřešení obou těchto otázek odvolacím soudem je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4867/2015), a proto nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. V posuzované věci totiž o opakovaných žádostech dovolatele rozhodoval Okresní soud ve Znojmě ve věci vedené pod sp. zn. 7 Nc 5003/2016, jeho žádosti nebyly shledány důvodnými, a po jejich pravomocném zamítnutí pak již ze strany žadatele nebyla tvrzena žádná změna poměrů.
Protože dovolání není ze shora označených důvodů přípustné, dovolací soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 29. listopadu 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu