ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4867.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4867/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce L. M., zastoupeného Mgr. et Mgr. Andreou Kuchařovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Příkop 838/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 126/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2014, č. j. 25 Co 428/2014-75, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně zastavil řízení o žádosti žalobce o ustanovení právního zástupce pro překážku věci rozhodnuté.
Odvolací soud takto rozhodl na základě zjištění, že usnesením ze dne 3. 12. 2013 soud prvního stupně zamítl žádost žalobce o ustanovení zástupce pro řízení s odůvodněním, že „z předložené lékařské zprávy nevyplývá, že jeho zdravotní problémy mu brání zapojit se do pracovního procesu, a dále, že je zřejmé, že žalobce dokáže v procesu svá práva dobře hájit sám.“ Soud prvního stupně tedy „již jednou rozhodoval o žádosti podané žalobcem podle §30 odst. 2 o. s. ř. a tímto usnesením je soud podle §170 o. s. ř. vázán, neboť nejde o rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení. Jestliže žalobce podal novou žádost o ustanovení zástupce, bylo by ji možno projednat pouze za situace, došlo-li by od posledního rozhodnutí ke změně poměrů na straně žalobce. Takovéto skutečnosti však žalobce ani netvrdí…“ Za změnu poměrů nelze považovat okolnost, že žalobce podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Na rozhodnutí tak dopadá ustanovení §159 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §167 odst. 1 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, doplněným podáním sepsaným advokátkou v soudem stanovené (a k žádosti dovolatele prodloužené) lhůtě na základě výzvy podle §104 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §241 odst. 1 a §241b odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání odmítl jako nepřípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadené rozhodnutí o žádosti o ustanovení zástupce pro řízení (§30 o. s. ř.) záviselo na vyřešení otázek procesního práva, zda je soud podle §170 odst. 1 o. s. ř. vázán usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o ustanovení zástupce pro řízení, a zda v případě, že po pravomocném zamítnutí žádosti nedojde ke změně poměrů, soud podle §104 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §159a a §167 odst. 2 o. s. ř. zastaví řízení o další žádosti téhož účastníka pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. V obou případech pozitivní vyřešení těchto otázek odvolacím soudem je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněný pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1358/2015, a ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 803/2011, či samotným dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3057/2007, 25 Cdo 3501/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz ). Řešení uvedených otázek je shodné, ať se jedná o žádost účastníka o ustanovení zástupce pro řízení (§30 o. s. ř.) či o osvobození od soudních poplatků (§138 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ), s tím, že se pohledy Nejvyššího soudu a Ústavního soudu na posouzení výše uvedených otázek odlišují a dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být vyřešena jinak, a to v souladu s citovaným rozhodnutím Ústavního soudu. Nicméně Nejvyšší soud na základě podaného dovolání nedospěl k právnímu názoru, který by byl odlišný od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval, „že o podané žádosti o osvobození od soudního poplatku musí být rozhodnuto dříve, než soud pro nezaplacení soudního poplatku řízení zastaví. Toto obecné pravidlo má své výjimky, neboť jeho mechanické uplatňování by mohlo v některých případech vést ke zbytečnému prodlužování řízení opakováním stále stejných žádostí a rozhodnutí o nich. O opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení je tedy soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení…“ V poměrech projednávané věci pak uzavřel, že „Okresní soud ve Znojmě rozhodoval o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků již dříve… Podle názoru Ústavního soudu však tato skutečnost nezbavovala Okresní soud ve Znojmě povinnosti vypořádat se s novou žádostí o osvobození od soudních poplatků, podanou po vydání předmětných usnesení. Taková žádost neměla zůstat opomenuta, přičemž je nutno konstatovat, že rozhodnutí o předchozí žádosti nebrání tomu, aby soud rozhodl o žádosti nové (nejde o překážku věci již pravomocně rozhodnuté), neboť každá nová žádost o osvobození od soudních poplatků musí být posouzena podle okolností a podmínek, které jsou zde v době jejího dalšího podání. Pokud Okresní soud ve Znojmě o takové žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků ani nerozhodl samostatným usnesením, ani se s ní žádným způsobem nevypořádal v odůvodnění usnesení o zastavení řízení o žalobě, a řízení ve věci zastavil, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť stěžovateli bylo takovým postupem soudu odepřeno právo na přístup k soudu, a tedy i právo na meritorní projednání jeho věci.“ Citované závěry Ústavního soudu nejsou nijak v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyšší soudu, neboť i tato stojí na předpokladu, že od předchozího zamítavého rozhodnutí nedošlo ke změně poměrů, přičemž s touto otázkou se soud v odůvodnění rozhodnutí o zastavení řízení musí vypořádat, a to s negativním závěrem (tak tomu bylo i v nyní projednávané věci). V opačném případě o překážku věci pravomocně rozhodnuté i podle judikatury Nejvyššího soudu nejde. Ostatně sám Ústavní soud z hlediska ochrany ústavnosti neklade důraz na zvolený procesní postup, ale na to, aby se soudy žádostí zabývaly, dojde-li ke změně poměrů účastníka. O tom svědčí i později vydaná rozhodnutí Ústavního soudu, která právě ve vazbě na shora uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledala samotný procesní postup spočívající v zastavení řízení o nové žádosti účastníka jako ústavně nekonformní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 766/10, či ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2943/13).
K vadám řízení dovolací soud přihlíží dle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Navíc požadavek na přiznání osvobození od soudních poplatků (§138 odst. 1 o. s. ř.) nemá na procesní situaci žalobce vliv, neboť toto řízení je osvobozeno od soudních poplatků ze zákona [§11 odst. 1 písm. l) zákona č. 549/1991 Sb., ve znění účinném k datu podání žaloby], o žádosti žalobce o ustanovení zástupce pro řízení bylo již pravomocně rozhodnuto, přičemž splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků bylo řešeno jako předběžná otázka, a z obsahu spisu nevyplývá ani jiný důsledek rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků (např. placení zálohy na náklady důkazu).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. 3. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu