ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1358.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1358/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce H. G. , zastoupeného Mgr. Martinou Činkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 255/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2014, č. j. 28 Co 312/2014-496, takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 6. 2014, č. j. 17 C 255/2005-469, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2014, č. j. 28 Co 312/2014-496, se zrušují a řízení o návrhu žalobce ze dne 25. 4. 2014 na ustanovení zástupce se zastavuje .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 5. 6. 2014, č. j. 17 C 255/2005-469, jímž byl zamítnut návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů.
Soud prvního stupně konstatoval, že ač by celkové poměry žalobce odůvodňovaly jeho osvobození od soudních poplatků, není naplněna druhá podmínka předvídaná §30 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spočívající v nezbytnosti potřeby ustanovení zástupce k ochraně žalobcových zájmů. Dle závěru soudu prvního stupně dokáže žalobce své zájmy hájit dostatečně a účinně sám, neboť je dostatečně orientován v právním řádu (na uvedené usoudil soud prvního stupně mj. z užívání termínů jako „aktivní legitimace“ a odkazů na judikaturu a právní předpisy) a je schopen využívat (a také je využívá) procesní nástroje ke své obraně – v této souvislosti poukázal soud prvního stupně na množství procesních návrhů, jež žalobce v průběhu řízení adresoval soudům obou stupňů. K ustanovení advokáta k ochraně zájmů účastníka je dle soudu prvního stupně „… soud oprávněn… pouze v případech opravdu mimořádných.“ O takový případ v dané věci dle soudu prvního stupně nejde.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o tom, že ustanovení zástupce k ochraně zájmů žalobce není třeba. Konstatoval, že žalobce se v řízení orientuje, zakládá důkazy, na něž v podáních odkazuje, nadto z jeho podání vyplývá, že vede mnoho dalších sporů, pročež je „v právní problematice a v řízení před soudem… orientován.“ Odvolací soud se neztotožnil s argumentací žalobce, že ustanovení zástupce v jeho případě odůvodňuje již to, že v průběhu řízení zestárl a zhoršil se jeho zdravotní stav; v této souvislosti poukázal odvolací soud na to, že žádná věková hranice, od níž by měl být účastník již zastoupen, stanovena není, a že na situaci špatného zdravotního stavu účastníka pamatuje ustanovení §29 odst. 3 a 4 o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce (dále jen „dovolatel“) dovoláním, maje za to, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku nezbytnosti potřeby ustanovení zástupce k ochraně jeho zájmů, čímž je dán dovolací důvod podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( dále jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání dovozuje dovolatel s poukazem na §237 o. s. ř. z toho, že se odvolací soud při řešení této otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v dovolání citované).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz přechodná ustanovení čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – řízení o návrhu dovolatele na ustanovení zástupce ze dne 25. 4. 2014 bylo zahájeno dne 30. 4. 2014, kdy došel soudu prvního stupně).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu dovolatele na ustanovení zástupce, je rozhodnutím, kterým se odvolací řízení (ohledně tohoto návrhu) končí. S dovolatelem lze souhlasit v tom, že argumentace odvolacího soudu, akcentující toliko formální a obsahovou úroveň dovolatelových podání a jeho procesního chování vůbec, nikterak však nehodnotící právní a skutkovou složitost věci, se již pro tuto neúplnost posouzení odchyluje od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dovolatelem přiléhavě citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 135/2014, a ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2473/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Uvedené činí dovolání přípustným.
S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud dle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. nejprve z úřední povinnosti přezkoumal, zda nebylo řízení před oběma soudy postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z obsahu spisu vyplývá (a tuto okolnost zmiňuje i soud prvního stupně v odůvodnění usnesení ze dne 5. 6. 2014), že posuzovaná žádost dovolatele o ustanovení zástupce je již žádostí opětovnou a že o jeho (předchozí) žádosti již bylo dříve pravomocně rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 5. 11. 2013, č. j. 17 C 255/2005-388, tak, že byla zamítnuta (z důvodu shodného jako v napadeném rozhodnutí, tj. že ustanovení zástupce k ochraně zájmů dovolatele není nezbytně třeba).
Jakkoliv odůvodnění usnesení soudu prvního stupně ze dne 5. 11. 2013 je poměrně kusé a s hypotetickou úvahou v něm obsaženou, že dovolatel se za devět let trvání řízení musel jaksi nutně právně dovzdělat, se lze ztotožnit jen stěží, závěr o tom, že ustanovení zástupce k ochraně dovolatelových zájmů není zapotřebí, je v něm vyložen zcela jasně. Z uvedeného důvodu mělo být řízení o dalším návrhu dovolatele na ustanovení zástupce v souladu s §104 odst. 1, §159a odst. 4 a §167 odst. 2 o. s. ř. zastaveno pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 803/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 99/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2565/2014, řešící se shodným závěrem analogickou problematiku opětovné žádosti účastníka řízení o přiznání osvobození od soudních poplatků). Ke změně poměrů rozhodných z pohledu závěru o potřebě ustanovení zástupce k ochraně zájmů dovolatele (poměřováno stavem ke dni vydání prvního rozhodnutí – 5. 11. 2013 – a stavem v době vydání napadeného rozhodnutí – 6. 8. 2014, tj. jen o devět měsíců později) zjevně nedošlo a dovolatel v tomto směru ani netvrdí žádné relevantní okolnosti. Precizace dovolatelovy argumentace v opětovném návrhu na ustanovení zástupce ve směru nutnosti dodržet zásadu rovnosti zbraní za situace, kdy za žalovanou jedná osoba s právním vzděláním, jakoukoliv (skutkovou) změnu poměrů nepředstavuje.
Závěr, že podáním opětovného návrhu na ustanovení zástupce dovolatel usiluje o (nepřípustnou) revizi závěrů, na nichž je založeno pravomocné rozhodnutí o jeho prvním návrhu (jemuž nebylo vyhověno), je ostatně již s ohledem na časovou souvislost rozhodných okolností zcela evidentní (opětovný návrh je soudu doručen dne 30. 4. 2014, poté, co bylo žalobci dne 4. 3. 2014 doručeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2014, č. j. 28 Co 43/2014-403, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. 12. 2013 o odmítnutí jeho odvolání proti usnesení ze dne 5. 11. 2013 jako opožděného).
Jestliže za daného stavu soudy obou stupňů řízení nezastavily pro neodstranitelný nedostatek zmíněné podmínky řízení a rozhodly o opětovném návrhu dovolatele na ustanovení zástupce věcně, zatížily řízení vadou ve smyslu §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.) a řízení o návrhu dovolatele ze dne 25. 4. 2014 na ustanovení zástupce pro překážku věci pravomocně rozhodnuté zastavil (§243e odst. 4 o. s. ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud upozorňuje, že v rozhodnutích soudů obou stupňů a stejně tak v dovolání uvedený druhý žalovaný Ing. F. P. není (a nikdy nebyl) účastníkem řízení, pročež není důvodu, aby tak byl označován.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. 10. 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu