ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2473.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2473/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. V. Š. , zastoupeného Mgr. Janem Hrabalem, advokátem se sídlem v Praze 4, Plečnikova 945, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 176/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2013, č. j. 25 Co 117/2014 – 47, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2014, č. j. 25 Co 117/2014 – 47, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se svým návrhem domáhá náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 200.000,- Kč, které mu měly vzniknout nesprávným úředním postupem Ministerstva obrany.
Žalobce žádostí ze dne 17. 7. 2013 požádal o ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů podle §30 odst. 1 a 2 ve spojení s §138 odst. 1 občanského soudního řádu. V žádosti uvedl, že je od 29. 9. 2010 bez zaměstnání, je evidován jako uchazeč o zaměstnání úřadem práce, podporu v nezaměstnanosti nepobírá. Nemá prostředky na zaplacení právních služeb advokáta ani k tomu, aby mohl z místa svého bydliště ve V. n. M. cestovat do P. k soudnímu jednání. K výzvě zaslal žalobce soudu prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. V něm uvedl, že žije sám, je finančně závislý na své kmotře Z. G. a nemá žádné příjmy. Vlastní byt v P. na ulici V. S. se zástavním právem Ministerstva obrany k zajištění pohledávky ve výši 936.000,- Kč. Dále je spolu se svou matkou spoluvlastníkem rodinného domu v obci V., polností v obcích V. (2.580 m² a 11.229 m²) a H. (8.414 m²), které pronajímá za částku 1.315,- Kč ročně, a bytu ve V. n. M., ve kterém spolu se svou matkou žije. Fakticky přechodně bydlí v bytě v P. na ulici V. S. Má vyživovací povinnost k dceři K. ve výši 5.000,- Kč měsíčně, kterou však po ztrátě zaměstnání není schopen plnit. Na výživném již předtím dlužil a stále dluží 57.100,- Kč, tento dluh je po něm vymáhán exekučně. Má dluh vůči paní G. ve výši 120.000,- Kč, Ministerstvu obrany splácí dluh ve výši 436.800,- Kč ve splátkách 7.800,- Kč měsíčně, platí nájemné ve výši 1.909,- Kč měsíčně, poplatky za elektřinu ve výši 750,- Kč měsíčně a poplatky za internet ve výši 389,- Kč měsíčně. Majetek, který spoluvlastní se svojí matkou, nemůže prodat, neboť k tomu nemá souhlas matky.
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 20. 12. 2013, č. j. 8 C 176/2012 – 31, žádost žalobce o ustanovení zástupce pro řízení zamítl. Soud prvního stupně po provedení dokazování zjistil, že žalobce vlastní rozsáhlý nemovitý majetek. Usoudil proto, že u žalobce nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle §30 ve spojení s §138 občanského soudního řádu, neboť majetkové poměry žalobce umožňují uhradit náklady právního zastoupení, když žalobce je vlastníkem a spoluvlastníkem dvou bytů a rodinného domu a dále spoluvlastníkem rozsáhlých polností, které pronajímá jen z části. Vzhledem k věku žalobce a jeho příznivému zdravotnímu stavu není ani zřejmé, z jakého důvodu je dlouhodobě nezaměstnaný.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že žalobce není zaměstnán a nemá žádný příjem, je však v produktivním věku, má vysokoškolské vzdělání a z obsahu spisu nevyplývá, že by mu bránil zdravotní stav v tom, aby si opatřil pravidelný výdělek. Již z tohoto důvodu není dán zákonný důvod pro ustanovení zástupce z řad advokátů, neboť neexistují zvlášť závažné důvody pro to, aby byl žalobce osvobozen od soudních poplatků. Kromě toho podle odvolacího soudu není ustanovení zástupce z řad advokátů žalobci nezbytně třeba a ochrana jeho zájmů je nevyžaduje. Žalobce formuluje svá podání tak, že je zcela evidentní, že nepotřebuje zástupce, neboť je schopen i bez právní pomoci své nároky uplatňovat soudní cestou. Podle odvolacího soudu proto nejsou splněny podmínky, které musí být podle ustanovení §30 ve spojení s §138 občanského soudního řádu splněny k tomu, aby byl žalobci ustanoven zástupce z řad advokátů.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Při podání dovolání byl zastoupen advokátem, kterého mu Česká advokátní komora určila a který je zmocněn k zastupování žalobce pouze v tomto dovolacím řízení. Žalobce v dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně předkládá Nejvyššímu soudu jako dosud judikaturou neřešené následující otázky:
Zda nemajetnost účastníka, která je důsledkem absence příjmů z pracovního nebo obdobného poměru, představuje důvod pro osvobození od soudních poplatků za situace, kdy účastník nesehnal zaměstnání, přestože je řádně veden v evidenci uchazečů o zaměstnání na úřadu práce.
Zda vyžaduje ustanovení advokáta ochrana zájmů účastníka, jehož návrh na zahájení řízení má vady, které brání pokračování v řízení a které účastník není schopen sám odstranit (respektive pokud účastník neunáší břemeno tvrzení o rozhodné skutečnosti a není schopen chybějící skutková tvrzení doplnit).
Zda se měl odvolací soud zabývat předpoklady pro částečné osvobození žalobce od soudních poplatků.
Zda je soud při hodnocení poměrů účastníka, který je vlastníkem nemovitých věcí, povinen zabývat se charakterem těchto nemovitostí a možností jejich zpeněžení.
Zda lze po účastníku řízení spravedlivě požadovat zpeněžení nemovitostí k úhradě nákladů právního zastoupení.
Zda měl odvolací soud vzít v úvahu, že na majetek žalobce byla prohlášena exekuce a žalobce není coby povinný podle §44a odst. 1 exekučního řádu oprávněn se svým majetkem nakládat a není tedy ani oprávněn své nemovitosti zpeněžit.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Pro to, aby byl účastníku přiznán zástupce podle ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř., je třeba kumulativní splnění tří podmínek: 1/ odůvodňují to poměry účastníka (§138 odst. 1 o. s. ř.), 2/ nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva (§138 odst. 1 o. s. ř.) a 3/ ustanovení zástupce je nezbytně třeba k ochraně zájmů žadatele (§30 odst. 1 o. s. ř.). Jsou-li uvedené tři podmínky splněny, pak v případě, že to ochrana zájmů účastníka vyžaduje, nebo jde-li o zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem nebo notářem, ustanoví předseda senátu účastníku zástupce z řad advokátů (§30 odst. 2 o. s. ř.).
Napadené usnesení odvolacího soudu je založeno na dvou závěrech: že poměry žalobce neodůvodňují ustanovení zástupce, neboť žalobce je sice bez příjmu, ale pouze z toho důvodu, že z vlastního rozhodnutí nepracuje, a že ochrana zájmů žalobce nevyžaduje ustanovení advokáta, neboť žalobce je schopen formulovat svá právní podání sám. Každý z těchto závěrů by jako důvod pro zamítnutí žádosti žalobce obstál samostatně, žalobce v dovolání napadá oba tyto závěry.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda je důvodem pro zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů skutečnost, že žadatel o ustanovení je nemajetný z toho důvodu, že si neobstaral zaměstnání jako zdroj pravidelného příjmu, ačkoliv je evidován úřadem práce jako uchazeč o zaměstnání.
V usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl: „Obecně platí, že osvobození od soudních poplatků může být přiznáno na jejich žádost fyzickým osobám, právnickým osobám, obcím nebo krajům. Účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). (…) Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti (srov. v literatuře shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953).“
V nyní posuzovaném případě odvolací soud nepřihlédl ke všem okolnostem, které vypovídají o poměrech účastníka, když nevzal v úvahu, že žalobce (žadatel) nemá žádný příjem. Odvolací soud uvedl, že žalobci nic nebrání, aby si pravidelný výdělek opatřil, neboť je v produktivním věku, má vysokoškolské vzdělání a v získání zaměstnání mu nebrání ani zdravotní stav. Odvolací soud však opomenul, že (jak vyplývá z obsahu spisu – srov. č. l. 16) žalobce je evidován na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání.
V případě, že by žadatel o ustanovení zástupce byl nemajetný z toho důvodu, že nemá příjem z pracovního poměru a není zaměstnán „dobrovolně“, z vlastního rozhodnutí, a práci se ani nesnaží najít (respektive nepodaří se mu prokázat, že by se o nalezení zaměstnání aktivně pokoušel), pak připadá v úvahu, aby soudy k takovéto nemajetnosti nepřihlížely, neboť si ji účastník přivodil sám. Nejvyšší soud se obdobně vyjádřil v usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1589/2014, ve kterém se zabýval situací, kdy žadatelka nepracovala, nebyla evidována úřadem práce jako uchazečka o zaměstnání, o zaevidování na úřadu práce se ani nepokoušela a v řízení neuvedla, v čem spočívala její tvrzená aktivní snaha získat zaměstnání. Nejvyšší soud k této situaci uvedl: „I když je věcí osobního rozhodnutí každého, zda hodlá pracovat, nemůže být zohledněna nemajetnost jako důsledek skutečnosti, že nepracuje z vlastního rozhodnutí. Nebrání-li proto žadateli o osvobození od soudních poplatků v práci nebo v jiné výdělečné činnosti zdravotní důvody nebo to, že přes evidenci u příslušného úřadu práce práci nesehnal, nebo jiné objektivní okolnosti, nelze nemajetnost jako důsledek absence příjmů z pracovního nebo obdobného poměru uvádět jako důvod pro osvobození od povinnosti platit soudní poplatky. Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony).“
V nyní posuzovaném případě však jde o jinou situaci, kdy žalobce nepracuje nikoliv z toho důvodu, že se nesnaží opatřit si zaměstnání, ale z toho důvodu, že zaměstnání nezískal ani přesto, že se o to pokoušel. Skutečnost, že se žalobce pokoušel najít zaměstnání, lze dovodit z toho, že se jako uchazeč o zaměstnání přihlásil na úřad práce. V takovémto případě musí soudy k nemajetnosti povinného při posuzování jeho majetkových poměrů podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. přihlédnout. Jestliže tak odvolací soud neučinil, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
Odvolací soud však napadené rozhodnutí založil ještě na dalším závěru, a sice že ochrana zájmů žalobce nevyžaduje ustanovení advokáta, neboť žalobce je schopen formulovat svá právní podání sám. Nejvyšší soud se proto zabýval další námitkou žalobce, podle které ochrana zájmů žalobce vyžaduje ustanovení advokáta. Žalobce tento svůj názor zdůvodňuje zejména tím, že jeho návrh na zahájení řízení obsahuje vady, které žalobce není schopen sám (bez pomoci zástupce z řad advokátů) odstranit, a bez jejichž odstranění není možné v řízení pokračovat.
Nejvyšší soud se otázkou, ve kterých případech je nezbytné k ochraně zájmů účastníka ustanovit účastníku zástupce z řad advokátů, zabýval v usnesení ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 135/2014. V něm se ztotožnil s judikaturou Nejvyššího správního soudu k ustanovení §35 odst. 8 soudního řádu správního, které po obsahové stránce odpovídá ustanovení §30 o. s. ř. Podle této judikatury bude advokát ustanoven zástupcem účastníka k ochraně jeho zájmů tehdy, jde-li o věc složitou po stránce skutkové nebo právní a jestliže potřeba ochrany práv účastníka v soudním řízení vyjde najevo, například z nekvalifikovaných podání účastníka, jímž se na soud obrací, a podobně. Jedním z kritérií pro závěr soudu o potřebě ochrany práv účastníka je obsahová a formální úroveň sepsané žaloby. Obsahuje-li podaná žaloba všechny náležitosti včetně bezvadného petitu, ustanovení zástupce není na místě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 4 Azs 390/2005.) V rozsudku ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 3 Ads 26/2005 Nejvyšší správní soud obdobně uvedl: „[p]ředevším formální a obsahová úroveň žaloby ve věci, která není po stránce skutkové a právní složitá, je kritériem pro úvahu soudu o potřebě ochrany zájmů žalobkyně při rozhodování o jejím návrhu na ustanovení advokáta; obsahuje-li žaloba veškeré náležitosti a žalobkyně neuvede jediný důvod, jímž by svou způsobilost hájit si sama své zájmy před soudem zpochybnila, soud žádost jako nedůvodnou zamítne, aniž by se musel zabývat splněním další podmínky ust. §35 odst. 7 s. ř. s., tj. splněním předpokladů pro osvobození od soudních poplatků.“
V nyní posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že žalobce v žalobě požadoval celkem 200.000,- Kč, dílem jako náhradu škody, dílem jako náhradu nemajetkové újmy. V podání ze dne 18. 5. 2014 žalobce uvedl, že celkovou výši škody a nemajetkové újmy vyčísluje na 300.000,- Kč. Žalobce však neupřesnil, jakou část z celkové požadované částky požaduje z titulu náhrady škody a jakou část požaduje jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Vzhledem k tomu, že se jedná o dva odlišné nároky, není možné o žalobě rozhodnout, pokud žalobce nespecifikuje každý z obou nároků zvlášť. Jedná se tedy o nedostatek žaloby, pro který nelze v řízení pokračovat (pokud nebude žalobcem odstraněn).
Nelze tedy bez dalšího uzavřít, jak učinil odvolací soud v napadeném usnesení, že žalobce je schopen i bez právní pomoci uplatňovat své nároky soudní cestou, a proto ustanovení zástupce z řad advokátů není nezbytně třeba. Z průběhu řízení je zřejmé, že ač jsou podání žalobce po obsahové stránce na relativně dobré úrovni a jsou srozumitelná, žalobce nebyl dosud schopen zformulovat žalobní návrh bezvadně, tedy tak, aby o něm soud mohl meritorně rozhodnout.
Argument odvolacího soudu, že to, jakým způsobem dospěl žalobce k požadované částce 200.000,- Kč, musí vědět žalobce sám a žádný zástupce specifikaci žalované částky za žalobce nemůže učinit, není relevantní. Pro posouzení nutnosti ochrany zájmů žalobce postačuje skutečnost, že žalobce nebyl schopen své podání zformulovat tak, aby soud mohl v řízení o nárocích žalobce pokračovat.
Právní posouzení odvolacího soudu je tak v této otázce neúplné, když dosud nelze uzavřít, že je žalobce schopen své nároky uplatňovat v soudní řízení řádně, bez právní pomoci, a proto je také nesprávné.
Žalobce v dovolání dále namítal, že odvolací soud se v napadeném usnesení nezabýval předpoklady pro částečné osvobození od soudních poplatků. Tato námitka se však míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, neboť odvolací soud se zabýval právě předpoklady pro částečné osvobození od soudních poplatků (nezkoumal, zda jsou dány zvlášť závažné důvody pro přiznání úplného osvobození od soudních poplatků) a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Zbylé námitky žalobce (že soud je při hodnocení poměrů účastníka, který je vlastníkem nemovitých věcí, povinen zabývat se charakterem těchto nemovitostí a možností jejich zpeněžení, že po účastníku řízení nelze spravedlivě požadovat zpeněžení nemovitostí k úhradě nákladů právního zastoupení, a že žalobce by nemovitosti ve svém vlastnictví zpeněžit ani nemohl, neboť nesmí nakládat se svým majetkem z důvodu probíhajícího exekučního řízení) se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud na nich svoje rozhodnutí nezaložil.
Z výše popsaných důvodů dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k novému řízení. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. Odvolací soud v dalším řízení nepřehlédne judikaturu Nejvyššího soudu k vlastnictví nemovitostí v souvislosti s osvobozením od soudních poplatků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1940/2013, a ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 984/2014).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. února 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu