ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5352.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 5352/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce F. M. , zastoupeného Mgr. Tomášem Kocourkem, advokátem se sídlem v Pardubicích – Starém Městě, Svaté Anežky České 32, proti žalované M. M. , o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 5 C 47/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2016, č. j. 21 Co 31/2016-170, takto:
I. Dovolání do části výroku II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2016, č. j. 21 Co 31/2016-170, ve které byl změněn výrok VI. rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 24. 6. 2015, č. j. 5 C 47/2014-94, ve lhůtě k plnění, se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2016, č. j. 21 Co 31/2016-170, se ve výroku III. a v části výroku II., ve které byl změněn výrok VII. a VIII. rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 24. 6. 2015, č. j. 5 C 47/2014-94, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 6. 2015, č. j. 5 C 47/2014-94, přikázal z věcí patřících do zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalobce osobní automobil blíže specifikovaný ve výroku I. písm. a) a do výlučného vlastnictví žalované spoluvlastnický podíl v rozsahu id. ¼ na nemovitých věcech blíže určených ve výroku I. písm. b) (výrok I.). Žalobci dále přikázal dluh ve výši 20 738,46 Kč na účtu č. 2796940207, vedeném u Komerční banky, a. s. (výrok II.), zůstatek ve výši 23 765 Kč na účtu vedeném ke smlouvě o stavebním spoření č. 33024658 uzavřené s Wüstenrot – stavební spořitelnou, a. s., hodnotu odbytného ve výši 14 565 Kč z pojistné smlouvy č. 1102316319 uzavřené s ČSOB Pojišťovnou, a. s., a částku ve výši 300 Kč na účtu ke smlouvě o penzijním připojištění č. 4010007724 uzavřené s Penzijní společností České spořitelny, a. s. (výrok IV.). Žalované přikázal dluh ve výši 27 539,98 Kč na účtu č. 4049130883, dluh ve výši 12 775,52 Kč na účtu č. 132201103 a dluh ve výši 6 736,88 Kč na účtu č. 2103012003, všech vedených u České spořitelny, a. s. (výrok III.). Ve výroku V. přikázal žalované zůstatek ve výši 1 055,33 Kč na účtu č. 6244089328/7990, vedeném u Modré pyramidy stavební spořitelny, a. s. Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádání podílu částku 440 156,18 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VI.). Dále rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 96 436 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok VII.), a uložil žalované povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 2 244 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VIII.).
K rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně uvedl, že žalovaná byla zcela nečinná před zahájením řízení o vypořádání společného jmění, v průběhu řízení nereagovala na žalobcovy návrhy a rovněž žádný návrh neučinila, přičemž soud společné jmění vypořádal podle návrhu žalobce. Uzavřel, že z těchto důvodů byl žalobce v řízení plně procesně úspěšný ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř., a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení vzniklých před soudem prvního stupně.
Při stanovení pariční lhůty k zaplacení vypořádacího podílu přihlédl nalézací soud k tomu, že si žalovaná musela být v době řízení o rozvod manželství, a zejména po uzavření smíru v řízení o zrušení společného nájmu družstevního bytu, vědoma své povinnosti vyrovnat majetkový podíl. Měla si proto s dostatečným předstihem opatřit potřebné finanční prostředky.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 22. 6. 2016, č. j. 21 Co 31/2016-170, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., II., III., IV., V. a VI. vyjma části tohoto výroku o lhůtě k plnění (výrok I.). Změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku VI. o lhůtě k plnění tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádání podílu částku 440 156,18 Kč do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Dále změnil výrok VII. a VIII. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a uložil žalované povinnost nahradit náklady řízení státu ve výši 224,40 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Ve výroku III. stanovil, že žalobci se vůči žalované právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává.
Odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně podle §142 odst. 2 o. s. ř., neboť při vypořádání společného jmění manželů se zachováním rovnosti podílů lze úspěch obou účastníků hodnotit jako stejný. Žalobci, úspěšnému v odvolacím řízení, nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných podle §150 o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení byly skutečnosti tvrzené žalobkyní již před soudem prvního stupně, o nichž však byly provedeny důkazy vyplývající ze spisu až v rámci odvolacího řízení. Z toho důvodu nepovažoval odvolání žalované jako předem bezúspěšné, i když nebyla důvodnost námitek žalované prokázána. Žalované nelze odepřít právo na přezkoumání tvrzených skutečností.
Pariční lhůtu stanovil odvolací soud v délce 6 měsíců, přičemž zohlednil povahu projednávané věci, přiznaný nárok a osobní poměry účastníků řízení. Uvedl, že žalobce nebude takto stanovenou pariční lhůtou významně postižen, neboť s ohledem na poměry žalované by při zachování původní pariční lhůty případná exekuce zřejmě nevedla k dřívějšímu uspokojení práva žalobce. Žalované je tak poskytnuta přiměřená lhůta k zajištění prostředků na vyplacení vypořádacího podílu bez nutnosti vymáhat tuto pohledávku exekučně.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroků II. a III., podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o vypořádání společného jmění manželů je podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu nutné vycházet ze zásady procesního úspěchu ve věci podle §142 o. s. ř., přičemž použití §150 o. s. ř. má představovat pouze výjimku z tohoto pravidla. Při posuzování úspěchu účastníka v řízení o vypořádání společného jmění je rovnost podílů pouze jedním z kritérií. Je nutné rovněž přihlédnout k postoji účastníků řízení před zahájením řízení, k požadované a skutečně přiznané výši vypořádacího podílu, zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které majetkové položky náleží do společného jmění, a rovněž zohlednit výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení. Pokud odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně podle §142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že při zachování rovnosti podílů lze úspěch účastníků řízení hodnotit jako stejný, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná odmítla před zahájením řízení se žalobcem jednat a žalobce byl v rámci řízení před soudy nižších stupňů téměř ze 100 % úspěšný, proto by mu mělo být na základě §142 odst. 1 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů řízení. Dále napadá rozhodnutí odvolacího soudu v části, ve které nebylo přiznáno žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení podle §150 o. s. ř. Uvádí, že použití §150 o. s. ř. má i ve sporech o vypořádání společného jmění manželů představovat výjimku ze zásady procesního úspěchu účastníka ve věci podle §142 o. s. ř., přičemž v projednávané věci nebyly splněny předpoklady pro aplikaci této výjimky.
Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o pariční lhůtě. Namítá, že odvolací soud nezohlednil povahu projednávané věci, přiznaný nárok a osobní poměry účastníků řízení. Žalované muselo být již v rámci řízení o zrušení společného nájmu družstevního bytu zřejmé, že bude povinna zaplatit žalobci vypořádací podíl. Upozorňuje, že žalovaná může do doby vykonatelnosti rozhodnutí své nemovitosti zpeněžit či převést na třetí osobu, čímž fakticky učiní nárok žalobce nevymahatelným.
Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích tak, že žalobci přizná právo na náhradu nákladů řízení vzniklých před soudy nižších stupňů s ohledem na jeho úspěch ve věci, podle této zásady rovněž rozhodne o povinnosti náhrady nákladů řízení vzniklých státu a stanoví, že žalobkyně je povinna tyto náklady řízení i vypořádací podíl ve výši 440 156,18 Kč zaplatit ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu a považuje jej za správný. Uvádí, že delší pariční lhůtu využila k získání finančních prostředků prostřednictvím prodeje družstevního podílu v bytovém družstvu a tyto finanční prostředky jsou určeny k uhrazení pohledávky žalobce.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je v části týkající se náhrady nákladů řízení přípustné podle §237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je v této části důvodné.
K náhradě nákladů řízení:
Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 11 – 12, str. 421, vyložil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o vypořádání společného jmění manželů se vychází z principu procesního úspěchu ve věci (§142 o. s. ř.). Použití §150 o. s. ř. představuje výjimku z tohoto pravidla, a nikoliv výchozí princip, na kterém by mělo být rozhodování o náhradě nákladů řízení v těchto sporech založeno. Tento závěr rovněž vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3345/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1551/2015, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
K hodnocení procesního úspěchu při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3730/2015, uvedl, že je nutné jej „posuzovat podle více hledisek; je třeba vzít do úvahy výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení. Je nutné přihlížet i k výši požadované a skutečně přiznané výše vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky o vyšší hodnotě) náleží do společného jmění manželů a které nikoliv. Jestliže některý z účastníků odmítl před zahájením sporu bez ospravedlnitelného důvodu o vypořádání společného jmění vůbec jednat, a znemožnil tak mimosoudní vypořádání, je třeba vzít do úvahy i tuto skutečnost. Rozhodnutí o tom, zda a nakolik byl účastník procesně úspěšný, tak závisí na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti“ (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3066/2014).
I při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů jsou soudy oprávněny nepřiznat tuto náhradu procesně úspěšnému účastníkovi podle §150 o. s. ř. z důvodů zvláštního zřetele hodných. Výkladem ustanovení §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, v nichž dovodil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka.
V posuzované věci odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně podle §142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že z důvodu rovnosti podílů obou manželů při vypořádání společného jmění lze úspěch obou účastníků hodnotit jako stejný. Avšak úspěch účastníka v řízení je třeba posuzovat i podle jiných, shora uvedených hledisek. Je nutné vzít do úvahy výsledek řízení a poměřit je s návrhy stran v průběhu řízení, zohlednit požadovanou a skutečně přiznanou výši vypořádacího podílu i výsledek sporu o to, které majetkové položky náleží do společného jmění. Rovněž je nutné přihlédnout k jednání účastníků před zahájením řízení.
Neobstojí rovněž (s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu) důvody, pro které odvolací soud nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §150 o. s. ř. Právo jednoho z účastníků na přezkoumání skutečností, i když tvrzených již před soudem prvního stupně, není důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení druhému, procesně úspěšnému, účastníkovi podle §150 o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání je tak v této části přípustné a důvodné. V rámci dalšího řízení zhodnotí odvolací soud procesní úspěch účastníků řízení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Aniž by dovolací soud předjímal rozhodnutí odvolacího soudu ve věci, budou-li splněny podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř., odvolací soud nepřizná náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému účastníkovi z důvodů zvláštního zřetele hodných. Při úvahách o aplikaci §150 o. s. ř. je povinen odvolací soud přihlédnout především k majetkovým, sociálním, osobním a další poměrům účastníků řízení. Rovněž zváží, jak by se takové rozhodnutí dotklo i majetkových poměrů oprávněného účastníka, a zohlední osvobození žalobkyně od soudních poplatků (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 454/04, a nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 762/10).
K pariční lhůtě:
K délce pariční lhůty Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, uvedl, že „podle §160 odst. 1 o. s. ř. je zpravidla lhůta ke splnění povinnosti (tzv. pariční lhůta) tři dny od právní moci rozsudku. Soud sice může určit delší lhůtu ke splnění povinnosti nebo může stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí, měl by ale mít na zřeteli, že se již jedná o výjimku, pro jejíž uplatnění by měly svědčit konkrétní okolnosti případu a racionální důvody zohledňující zejména povahu projednávané věci, přiznaný nárok a osobní poměry účastníků [k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65 (uveřejněné pod č. 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Soudy musí s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou rovnováhu mezi zájmy sporných stran [k tomu srovnej Lavický, Petr. §160 (Pariční lhůta). In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, 1116 s. ISBN 978-80-7478-986-1. str. 783, marg. č. 7.].“
V projednávané věci byla odvolacím soudem stanovena pariční lhůta v délce 6 měsíců s ohledem na povahu věci, projednávaný nárok a osobní poměry účastníků řízení. Dovolací soud nepovažuje tuto úvahu odvolacího soudu za zjevně nepřiměřenou. V rámci takto stanovené pariční lhůty byl žalované poskytnut časový prostor k zajištění potřebných finančních prostředků nutných na zaplacení vypořádacího podílu, kterými zjevně v průběhu řízení o vypořádání společného jmění nedisponovala. Pokud by byla zachována původní lhůta k plnění v délce 15 dnů, nelze očekávat, že by případná exekuce vedla k dřívějšímu uspokojení nároku žalobce. Nejsou důvodné námitky žalobce, že žalovaná ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozsudku zpeněží či převede podíl v bytovém družstvu na jiné osoby, čímž fakticky učiní nárok žalobce nevymahatelným, neboť v takovém (hypotetickým) případě by byl žalobce oprávněn domáhat se relativní neúčinnosti právního jednání žalované podle §589 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně pariční lhůty je tedy založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolání žalobce tak není v této části přípustné podle §237 o. s. ř. a dovolací soud ho odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení je založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Proto nezbylo, než výrok III. a část výroku II., ve které byl změněn výrok VII. a VIII. soudu prvního stupně (výrok o náhradě nákladů státu je výrokem závislým na výroku napadeném dovoláním ve smyslu §243e odst. 2 o. s. ř.), zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu