ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5444.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5444/2017-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně P. T., zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, proti žalovanému M. H., zastoupenému Mgr. Petrem Knapem, advokátem se sídlem v Hustopečích, Janáčkova 575/1, o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 102/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2017, č. j. 14 Co 12/2017-118, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, č. j. 8 C 102/2013-89, uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni kabel HSS prodlužovací v délce 5 m (výrok I.). Ve výroku II. zamítl žalobu na vydání věcí blíže specifikovaných v tomto výroku a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se stala na základě závěti ze dne 20. 11. 2012 univerzální dědičkou veškerého majetku F. K., který zemřel dne 14. 4. 2013. Vzal za prokázané, že po smrti F. K. odvezl žalovaný z domu zemřelého malotraktor, pluh dvoják, pluh s kolečkem, kultivátor, „kopčák“, cirkulárku, kárku, žebřík, 2 ks pleček a stroj k natahování drátu. Žalobkyně se domáhala vydání těchto věcí, neboť má za to, že byly ve vlastnictví zemřelého a jeho smrtí nabyla vlastnické právo z titulu dědictví (které jí mělo být potvrzeno usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 5. 2014, č. j. 41 D 627/2013-50, jímž bylo rozhodnuto o dodatečném projednání dědictví po zemřelém F. K.). Dále vzal za prokázané, že F. K. daroval před svou smrtí malotraktor, pluh dvoják, pluh s kolečkem, kultivátor a „kopčák“ žalovanému, který věci u F. K. uskladnil a po jeho smrti je odvezl. Další věci označené jako cirkulárka, kárka, žebřík, 2 ks pleček a stroj k natahování drátu nebyly ve vlastnictví F. K., byly u něj pouze uskladněny a žalovaný byl oprávněn je po jeho smrti odvézt, neboť cirkulárka byla ve vlastnictví otce žalovaného, a poslední známou vlastnicí ostatních věcí byla babička žalovaného, přičemž její smrtí přešlo vlastnické právo na její právní nástupce. Protože vlastníkem těchto věcí nebyl F. K., nemohla k nim jeho smrtí nabýt vlastnické právo žalobkyně z titulu dědictví.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 1. 6. 2017, č. j. 14 Co 12/2017-118, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených částech výroku II. a ve výroku III. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že nebyly prokázány skutečnosti umožňující uzavřít, že žalovaný nabyl darováním od F. K. vlastnické právo k malotraktoru, pluhu dvojáku, pluhu s kolečkem, kultivátoru a „kopčáku“. Darovací smlouva nebyla uzavřena písemně, a jelikož při darování nebyly věci odevzdány obdarovanému a jím převzaty, je smlouva absolutně neplatná. Za správný nepovažuje rovněž závěr soudů nižších stupňů, že cirkulárka ve vlastnictví otce žalovaného a ostatní věci, jejichž vlastnicí byla babička žalovaného, byly u F. K. pouze uskladněny, a F. K. tedy nebyl jejich vlastníkem. Protože mezi stranami nebyla sporná jejich „držba“ F. K. ke dni jeho úmrtí, je důkazní břemeno o tom, že zesnulý F. K. nebyl vlastníkem těchto věcí, na žalovaném, nikoliv na žalobkyni (jak měly dovodit soudy nižších stupňů). Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Přípustnost dovolání nemůže založit námitka žalobkyně, že „důkazní břemeno o vlastnickém právu“ F. K. ke dni jeho úmrtí ke shora uvedeným věcem mělo tížit žalovaného, nikoliv žalobkyni.
Důkazní břemeno vyplývá z ustanovení §120 odst. 3 věty druhé o. s. ř., podle něhož neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazním břemenem se tedy rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení; důsledkem jeho neunesení je účastníkův procesní neúspěch. Účelem tohoto procesního instrumentu je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci nebyla prokázána, tj. kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Je-li ovšem žaloba zamítnuta na základě učiněných skutkových zjištění (tzn., že tvrzená rozhodná skutečnost byla prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), potom se otázka procesních důsledků, jež vyplývají z nedostatku tvrzení či důkazů (např. neunesení důkazního břemene) stává bezpředmětnou právě z důvodu, že se soudu skutkový stav zjistit podařilo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2114/2017).
Tak je tomu také v projednávané věci. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na skutkových zjištěních umožňujících právně uzavřít, že vlastníkem malotraktoru, pluhu dvojáku, pluhu s kolečkem, kultivátoru a „kopčáku“ byl žalovaný, vlastníkem cirkulárky otec žalovaného a poslední známou vlastnicí kárky, žebříku, 2 ks pleček a stroje k natahování drátu babička žalovaného, nikoliv však F. K. Proto v poměrech projednávané věci neobstojí námitka žalobkyně vztahující se k důkaznímu břemeni (resp. k tomu, kterou stranu sporu tížilo „důkazní břemeno o vlastnickém právu“ F. K. a k důsledkům vyplývajících z jeho neunesení).
Žalobkyně dále namítá, že vlastnické právo k malotraktoru, pluhu dvojáku, pluhu s kolečkem, kultivátoru a „kopčáku“ nemohl žalovaný nabýt na základě darování. Darovací smlouvu považuje za absolutně neplatnou, neboť při darování těchto věcí nedošlo k jejich odevzdání a převzetí a darovací smlouva nebyla uzavřena písemně [srov. §628 odst. 2 ve spojení s §40 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „obč. zák.“)].
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1005/99, vyložil, že účelu sledovaného odezváním a převzetím věci ve smyslu §407 odst. 2 in fine zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1982, může být dosaženo i konkludentním jednáním, tedy aniž by věc byla skutečně předána z ruky do ruky. Shora uvedené závěry jsou rovněž použitelné v intencích §628 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 1992.
V posuzované věci vyšly soudy obou stupňů ze zjištění, že F. K. projevil v roce 2009 vůli darovat žalovanému malotraktor, pluh dvoják, pluh s kolečkem, kultivátor a „kopčák“, avšak tyto věci zůstaly u F. K. uskladněny, neboť žalovaný neměl prostor pro jejich skladování.
V takovém případě nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu soudů nižších stupňů, že darovací smlouva byla uzavřena platně, neboť na základě provedeného dokazování lze uzavřít, že „odevzdání a převzetí věci“ bylo dosaženo konkludentním jednáním, přičemž současně s darováním se účastníci darovací smlouvy dohodli na uskladnění předmětů darování u dárce.
Dovolatelka dále polemizuje se samotným hodnocením důkazů a předkládá svoji verzi skutkového stavu věci.
K tomu dovolací soud poznamenává, že „na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008). Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který dokazování provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné“ (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001).
V dané věci soudy obou stupňů postupovaly při dokazování a hodnocení důkazů v souladu se zákonem; dovolatelka kromě toho, že obecně namítá nesprávnost jejich postupu a předkládá svoji verzi skutkového stavu, konkrétní porušení zákona při hodnocení důkazů neuvádí a dovolací soud jej ani nezjistil. Tato dovolací námitka tedy není důvodná.
Dovolací soud poznamenává, že jelikož bylo o zamítnutí žaloby na vydání míchačky, kolečka, vidlí, polního válce, ruční plečky, dvou seker a motyky rozhodnuto již rozsudkem soudu prvního stupně (protože do této části výroku II. rozsudku soudu prvního stupně nepodala žalobkyně dovolání), nabyl v této části výrok II. rozsudku soudu prvního stupně právní moci a není jej možné podrobit v této části dovolacímu přezkumu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3028/2010).
S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na posouzení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. prosince 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu