ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5809.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 5809/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. H. , zastoupeného JUDr. Šárkou Línkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Jiráskova 972, b) Z. J. , proti žalovaným 1) J. F. , 2) H. F. , oběma zastoupeným JUDr. Davidem Termerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 24, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 56/95, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. 8. 2016, č. j. 18 Co 286/2016-1051, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Okresní soud v Chrudimi (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. 4. 2016, č. j. 3 C 56/95-1037, dal souhlas k tomu, aby „nadále pokračovali v řízení jako žalobci: a) J. H., zast.: JUDr. Šárkou Línkovou, advokátkou se sídlem Chrudim, Školní nám. 56, jako první žalobce, a b) Z. J., jako druhý žalobce, namísto původních žalobců a) J. H., zast.: JUDr. Šárkou Línkovou, advokátkou se sídlem Chrudim, Školní nám. 56, b) Z. J., c) J. T., zast.: Z. J., obecným zmocněncem, d) P. S., zast.: Z. J., obecným zmocněncem, e) J. J., zast.: Z. J., obecným zmocněncem, f) V. N., zast.: Z. J., obecným zmocněncem, g) J. Š., zast.: Z. J., obecným zmocněncem, h) M. H., zast.: Z. J., obecným zmocněncem, ch) V. L., zast.: Z. J., obecným zmocněncem, i) S. L., zast.: Z. J., obecným zmocněncem.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaných usnesením ze dne 30. 8. 2016, č. j. 18 Co 286/2016-1051, usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění, že „soud připouští, aby na místo žalobců a) – i) vstoupili do řízení pouze žalobci a) J. H. a b) Z. J.“.
Odvolací soud se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který v závislosti na návrhu žalobců na připuštění změny účastenství na straně žalující postupoval podle §107a odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť bylo prokázáno, že v průběhu řízení došlo k právní skutečnosti, na jejímž základě došlo k převodu práva, o nějž v řízení jde. Žalobci c) až i) převedli na žalobce a) a b) spoluvlastnické podíly na pozemcích parc. č. 392/4 a parc. č. 392/42, katastrální území S. T. Na těchto pozemcích je umístěn plot, jehož odstranění se žalobci na žalovaných (vlastnících sousedních pozemků) domáhají. Potvrzující výrok odvolací soud uvedl ve znění, které odpovídá §107a o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. V něm vymezili důvod přípustnosti dovolání odkazem na §237 o. s. ř. a uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla v rozhodovací praxi dosud vyřešena. Relevantní procesní otázku identifikovali tak, „zda je možné, aby odvolací soud vydal rozhodnutí, který potvrdí předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak současně toto rozhodnutí změní.“ Po citaci výroků z rozhodnutí soudů obou stupňů žalovaní namítali, že usnesení odvolacího soudu je rozhodnutím ve skutečnosti měnícím, neboť nahrazení formulace „J. H. a Z. J. nadále pokračují“ formulací „J. H. a Z. J. do řízení vstupují“ navozuje zcela rozdílné procesní důsledky. Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci označili dovolání za nepřípustné, neboť žalovaní v rozporu s §237 o. s. ř. nevymezili důvody přípustnosti dovolání. Dále z pohledu řešené procesní otázky mají za to, že rozhodnutí nalézacího soudu je věcně správné, neboť byly naplněny předpoklady pro postup podle §107a o.s.ř. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání žalovaných, jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 21. 9. 1993 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaných přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud dovolacím soudem nevyřešenou.
Žalovaní k dovolacímu přezkumu předložili otázku procesního práva formulovanou tak, zda je přípustné, aby odvolací soud rozhodl formálně potvrzujícím rozhodnutím, ale použitím formulace „v tomto správném znění“ ve skutečnosti rozhodnutí soudu prvního stupně změnil.
Dovolání není přípustné, neboť předestřená právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. V souladu s přijatým judikatorním řešením je třeba usnesení odvolacího soudu považovat nejen formálně, ale i obsahově, za rozhodnutí potvrzující, neboť i s dovětkem „v tomto správném znění“ se výroky rozhodnutí soudů obou stupňů významově shodují a zakládají shodné procesní následky vyplývající z postupu podle §107a odst. 1 o. s. ř.
Již v usnesení ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, jež bylo publikováno pod č. 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně.“ Shodný závěr je aprobován nejen novější rozhodovací praxí dovolacího soudu, která na výše citované usnesení odkazuje (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3185/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 685/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4103/2011), ale i v komentářové literatuře (k tomu srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1877 a násl.). Samo o sobě proto není významné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 odst. 1 o. s. ř., nebo, zda postupoval podle §219 o. s. ř. a ve výrokové části vyjádřil, že rozhodnutí soudu prvního stupně mění či potvrzuje. Pro označení rozhodnutí odvolacího soudu jako z obsahového hlediska měnícího je naopak podstatné, zda je založeno na diformitě (nesouhlasnosti) s rozhodnutím prvostupňovým.
I když uvedené závěry byly vysloveny v souvislosti se zkoumáním přípustnosti dovolání v poměrech procesní úpravy tohoto institutu v občanském soudním řádu ve znění účinném do 31. 12. 2010 [viz §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], popřípadě ve znění účinném do 31. 12. 2012 u tzv. nenárokových dovolání, jsou plně přenositelné i na posouzení otázky nastolené dovoláním žalovaných. Jádrem věci je totiž nalezení klasifikačního kritéria, podle něhož se určuje, zda soudní rozhodnutí je významově (obsahově) rozhodnutím měnícím či potvrzujícím; takové kritérium již bylo v rozhodovací praxi dovolacího soudu – jak již bylo výše zmíněno - definováno.
Soud prvního stupně postupoval podle §107a odst. 1 a odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. („Má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107. Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce.“) a v důsledku prokázané změny ve spoluvlastnických poměrech k pozemkům, z nichž by podle žaloby měli žalovaní odstranit stavbu plotu, rozhodl o procesním nástupnictví tak, že dal souhlas žalobcům a) a b) k pokračování v řízení, neboť tito žalobci se stali v průběhu řízení nabyvateli spoluvlastnických podílů zbylých žalobců c) až i). Podstatou výroku prvostupňového rozhodnutí je tudíž sdělení, že na straně žalující bude jednáno toliko se dvěma žalobci, a to J. H. a Z. J. Odvolací soud ve výroku rozhodnutí použil formulaci, podle níž připustil vstup žalobců J. H. a Z. J. do řízení na místo původních žalobců a) až i), čímž shodně se soudem prvního stupně obsahově vyjádřil, že nadále budou na straně žalující vystupovat pouze dva žalobci, kteří své procesní postavení nově odvíjejí od právní skutečnosti, v jejímž důsledku naopak pro žalobce c) až i) pozice žalujících ztratila jakýkoliv význam. Obě rozhodnutí tak ve výrokových částech zakládají změnu procesního účastenství v průběhu řízení, k němuž dává soud v případě splnění podmínek stanovených procesním předpisem souhlas (viz formulace „návrhu vyhoví“), tedy mají shodné procesní důsledky.
Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci samé končí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, jež bylo publikováno pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. ledna 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu