ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5991.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 5991/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. N. , zastoupené JUDr. Kateřinou Petrilákovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Dr. Bechera 19, proti žalovanému J. M. , zastoupenému JUDr. Lenkou Kamišovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Goethova 356/5, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 262/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2016, č. j. 56 Co 120/2016-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2016, č. j. 16 C 262/2014-119, vypořádal zaniklé společné jmění manželů (dále „SJM“) žalobkyně a žalovaného tak, že žalobkyni přikázal pohledávku za společností AGENTURA PRO REVITALIZACI A SPRÁVU PODNIKŮ – ARES, v. o. s., se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 41/73, identifikační číslo osoby: 26330351 (dále „insolvenční správce“), ve výši 378 694,84 Kč (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni v obecné pariční lhůtě na vyrovnání podílů ze zaniklého SJM částku 120 652,58 Kč (výrok II.). Žalovanému dále uložil povinnost nahradit žalobkyni v obecné pariční lhůtě k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 94 928 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 23. 6. 2016, č. j. 56 Co 120/2016-146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni v obecné pariční lhůtě k rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 25 306 Kč (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Vzal tudíž za prokázané, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno a jejich SJM zaniklo ke dni 7. 12. 2012, že před Krajským soudem v Plzni (dále „insolvenční soud“) bylo vedeno insolvenční řízení společným oddlužením účastníků (i zpeněžením majetkové podstaty) pro dluhy vzniklé oběma za trvání manželství s účinky ke dni 7. 5. 2013, že byla za účelem úplného uspokojení všech věřitelů zpeněžena společná nemovitost za částku 700 000 Kč, že zůstatek po uspokojení věřitelů činil částku 378 694,84 Kč a že na pořízení společné nemovitosti žalobkyně ze svého výlučného majetku vynaložila částku 620 000 Kč.
Zjištěný skutkový stav odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, posoudil podle právní úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013 (zákon č. 40/1964 Sb. – dále „obč. zák.“), přičemž přihlédl k §149 odst. 1 a 2 obč. zák., a s ohledem na vazbu vypořádávané majetkové hodnoty (finančního zůstatku ze zpeněžené majetkové podstaty) na insolvenční řízení odkázal na §408 odst. 1 věta druhá zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném po 1. 1. 2014 (dále „IZ“ nebo „insolvenční zákon“). Souhlasil se způsobem vypořádání zaniklého SJM žalobkyně a žalovaného soudem prvního stupně, tedy že pohledávka ve výši 378 694,84 Kč za insolvenčním správcem byla přikázána žalobkyni a že byl vypořádán i její vnos na pořízení společného majetku ve výši 620 000 Kč s výslednou povinností žalovaného (po zápočtu hodnoty přikázané pohledávky na výši vnosu a rozdělení zbylé částky mezi žalobkyni a žalovaného rovným dílem) zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 120 652,58 Kč.
Odvolací soud se neztotožnil s odvolací námitkou žalovaného, že spolupodpis žalobkyně stvrzující spojení insolvenčních návrhů má účinky rozšíření společného jmění manželů, neboť to bylo možné podle §143a obč. zák. pouze formou dohody s předepsanými náležitostmi, které v poměrech projednávané věci nebyly naplněny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost vymezil odkazem na §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a uvedl, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, a měla by být dovolacím soudem posouzena jinak. Tuto otázku přitom identifikuje tak, že je jí právní otázka rozšíření společného jmění manželů s odkazem na institut oddlužení a s tím spojená otázka věcné příslušnosti soudu.
Namítal, že pokud odvolací soud uzavřel, že v rámci insolvenčního řízení nedochází k vypořádání SJM a při oddlužení je postižen veškerý společný majetek, pak je jeho právní názor značně zjednodušený a nepostihuje veškerou uvedenou problematikou zcela. Dovozoval, že okamžikem, kdy žalobkyně souhlasila se společným projednáním insolvenčních návrhů, měl její podpis účinky rozšíření SJM. Oddlužením tak byl postižen veškerý majetek obou manželů, jenž byl pro účely uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů považován za společný, a byly z něj zapraveny jak dluhy společné, tak i dluhy výlučně patřící jen jednomu z manželů. Při komplikovanosti zjištění, jakým způsobem byla uhrazena každá jednotlivá pohledávka, bylo na žalobkyni, aby se v insolvenčním řízení bránila opravným prostředkem směřujícím proti usnesení o schválení rozvrhu výtěžku ze zpeněžení majetku, což však neučinila, a rovněž neuplatnila svou pohledávku za žalovaným jiným způsobem. Rozhodnutí insolvenčního soudu nelze přezkoumávat v občanskoprávním řízení.
Uzavřel, že podpis žalobkyně na insolvenčním návrhu žalovaného měl účinky zákonného rozšíření SJM a odvolací soud měl k této skutečnosti přihlédnout a vypořádat SJM tak, že by společnou pohledávku za insolvenčním správcem přikázal žalobkyni a žalovanému rovným dílem.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání žalovaného není přípustné, neboť právní otázka, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu závisí, je již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jako otázka obecnější řešena, a dovolatel její zodpovězení navíc spojuje s právní úpravou insolvenčního zákona, která do poměrů projednávané věci nedopadá. Nelze rovněž přehlédnout, že žalovaným vymezené důvody přípustnosti dovolání (neřešená otázka, která má být dovolacím soudem posouzena jinak) vedle sebe z logiky věci nemohou obstát, neboť není-li právní otázka (dovolacím soudem) dosud řešena, nemůže být (dovolacím soudem) v minulosti zvolené řešení revidováno. Mínil-li ovšem žalovaný, že dovolací soud by měl právní otázku posoudit jinak (odlišně) než soud odvolací, pak takový požadavek významově předmětnému zákonnému důvodu přípustnosti dovolání neodpovídá (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání tudíž není přípustné ani z hlediska požadavku na odlišné posouzení právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu již řešené.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož k zániku společného jmění žalobkyně a žalovaného došlo dne 7. 12. 2012, tedy před 1. 1. 2014, přihlédl dovolací soud, stejně jako soud odvolací a soud prvního stupně, k příslušným ustanovením zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, jenž byl uveřejněn pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §143a odst. 1 obč. zák. manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.
Podle §149 odst. 1, 2 obč. zák. společné jmění manželů zaniká zánikem manželství. Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Rozdílným režimem rozšíření SJM o majetkové hodnoty dosud ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů na straně jedné a vnosem věcí či jiných majetkových hodnot do majetku v SJM (například na jeho pořízení) se Nejvyšší soud podrobně zabýval v rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2480/2010. V něm formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je „nutno odlišovat institut rozšíření společného jmění manželů na straně jedné a vypořádání investice (vnosu) z výlučného majetku do majetku společného, přičemž samotné rozšíření společného jmění manželů nepředstavuje tento vnos.“ Dále uvedl, že „není vyloučeno, aby obsah dohody o rozšíření společného jmění manželů a podmínky, za kterých k rozšíření došlo, promítl soud v řízení o vypořádání společného jmění manželů do úvahy o zachování rovnosti podílů obou manželů nebo odklonu od tohoto principu.“ K podmínkám rozšíření SJM dovolací soud připomněl, že se jedná o „proces transformace výlučného vlastnického práva k tomuto majetku některého z manželů na bezpodílový spoluvlastnický vztah manželů k tomuto majetku. Jeho smyslem je umožnit manželům na základě jejich dohody rozšířit společné jmění manželů oproti rozsahu vyplývajícímu ze zákonné úpravy obsažené v §143a odst. 1 obč. zák. za podmínek, na kterých se dohodnou. Důsledkem takového smluvního ujednání pak je, že věc doposud ve výlučném vlastnictví některého z manželů se stává součástí společného jmění a v případě jeho následného vypořádání též předmětem tohoto vypořádání.“ Oproti tomu režim vnosu a jeho vypořádání v případě zániku SJM vysvětlil tak, že se jím zpravidla zvýší hodnota majetku ve společném jmění nebo se jeho pomocí nabývá majetek do společného jmění manželů. Smyslem §149 odst. 2 obč. zák. je „vypořádat majetkovou investici (vnos) z výlučného majetku některého z manželů do majetku tvořícího součást společného jmění manželů nebo společné jmění zakládající a nikoliv samotnou transformaci majetku z výlučného vlastnictví na vlastnictví společné.“ Tyto závěry jsou v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustáleny (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3708/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 629/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3515/2013). Rozdíl mezi oběma dispozicemi s majetkovými hodnotami, jenž je ustálenou rozhodovací praxí popisován, je doprovázen nutností naplnit formalizovanou podmínku pro rozšíření SJM na základě dohody sepsané formou notářského zápisu (§143a odst. 1 obč. zák.) a představuje obecnější řešení právní otázky formulované žalovaným. Dovolání není přípustné, neboť otázka, jejíž vyřešení žalovaný na dovolacím soudu žádá, je závislá na posouzení otázky obecnějšího charakteru, která je v rozhodovací praxi již řešena a rozhodnutí odvolacího soudu není s tímto řešením v rozporu. Otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešená implikuje i řešení otázky na ni z logiky věci navazující. Jestliže judikatura nabízí řešení otázky obecnějšího charakteru, nemá smysl, aby dovolací soud meritorně přezkoumával dovolatelem formulované otázky dílčí, jejichž řešení nemůže nijak zvrátit závěr učiněný o otázce obecné (k této problematice srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, jež je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz).
V projednávané věci účastníci řízení učinili nesporným, že žalobkyně se částkou 620 000 Kč představující hodnotu v jejím výlučném vlastnictví podílela na nabytí nemovitosti, jež byla posléze v insolvenčním řízení v rámci oddlužení zpeněžena. Tento vnos ovšem nijak nemohl vstoupit do procesu společného oddlužení manželů v insolvenčním řízení jako pohledávka (v důsledku rozšíření SJM), z níž by mohli být rovněž uspokojeni věřitelé, a to v zásadě ze dvou důvodů. K tomu, aby k rozšíření SJM o jakoukoliv majetkovou hodnotu dosud v odděleném vlastnictví jednoho z manželů došlo, bylo ve smyslu §143a odst. 1 obč. zák. nezbytné uzavřít dohodu kvalifikovanou formou notářského zápisu. Tvrdí-li žalovaný, že k takovému rozšíření došlo podpisem, jímž žalobkyně stvrdila souhlas se společným projednáním insolvenčních návrhů, pak již pro nesplnění zákonem předepsané formy nelze správnosti takového názoru přisvědčit.
Nelze rovněž přehlédnout, že na postup společného oddlužení žalobkyně a žalovaného v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 27 INS 8399/2011 a sp. zn. KSPL 27 INS 8402/2011 se vztahovala právní úprava insolvenčního zákona účinná do 31. 12. 2013, tedy v podobě před přijetím novely zákonem č. 294/2013 Sb., jímž byl významným způsobem změněn, mimo jiného, i §408 IZ. Protože účinky zpeněžení společné majetkové podstaty nastaly na základě usnesení insolvenčního soudu ze dne 7. 5. 2013, č. j. KSPL 27 INS 8399/2011-B-13, před 1. 1. 2014, nemohly být posuzovány podle §408 odst. 1 věta druhá IZ, ve znění zákona č. 294/2013 Sb., který zní takto: „ Jde-li o oddlužení povolené na základě společného návrhu manželů (§394a), považuje se od okamžiku, kdy nastanou účinky schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, všechen majetek těchto manželů za majetek ve společném jmění manželů, které nezaniká. “ Jeho přechodné ustanovení II. přitom zachovává právní účinky těch úkonů, které nastaly přede dnem účinnosti zmíněné novely (před 1. 1. 2014). Ani případný návrh manželů na společné oddlužení zpeněžením majetkové podstaty by této formě oddlužení proto nepodřizoval veškerý majetek těchto manželů.
Namítal-li žalovaný, že k projednání uplatněného nároku nebyla založena věcná příslušnost soudu v občanskoprávním řízení, v němž nemůže být přezkoumáváno rozhodnutí insolvenčního soudu o rozvrhu výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, pak z předestřené argumentace není zřejmý nejen uplatněný důvod dovolání, ale ani důvod jeho přípustnosti. Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání ve vztahu k předmětné procesní otázce považuje dovolací soud za vhodné uvést, že rozsudek odvolacího soudu na procesní otázce věcné příslušnosti soudu k projednání žaloby o vypořádání SJM zaniklého rozvodem manželství ke dni 7. 12. 2012 nijak nezávisí. Navíc otázka věcné soudní příslušnosti byla s účinky závaznosti pro účastníky (srovnej §104a odst. 7 o. s. ř.) vyřešena usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2015, č. j. Ncp 609/2015-69. V neposlední řadě, ve smyslu §159 odst. 1 písm. c) IZ (ve znění zákona č. 294/2013 Sb.) je sice incidenčním sporem i řízení o vypořádání SJM, nicméně po skončení insolvenčního řízení v něm může být pouze pokračováno, existuje-li právní zájem na tom, aby bylo dokončeno (k tomu srovnej §159 odst. 4 věta první a odst. 5 IZ). Incidenční spor tak nemůže být zahájen poté, kdy insolvenční řízení skončilo, k čemuž v poměrech projednávané věci došlo ještě dříve, než žalobkyně podala u soudu prvního stupně žalobu na vypořádání SJM.
Pro doplnění dovolací soud uvádí, že nalézací soud správně stanovil i výši částky, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu. Respektoval pravidlo, že to, co každý z manželů vynaložil na společný majetek ze svého, mu má být uhrazeno ze společného majetku druhým manželem, avšak jen ve výši odpovídajícího poměru velikosti podílu, kterého se každému z nich dostává ze SJM. Pohledávka manžela, který vnos vynaložil, nesměřuje totiž vůči druhému manželovi, ale vůči mase společného jmění. Uplatnění vnosu se proto při vypořádání projeví tak, že nejprve bude od skutečné hodnoty majetku ve společném jmění odečtena výše hodnoty vnosu. Teprve zbylá majetková podstata bude mezi manžele rozdělena podle toho, jaký jim připadne podíl na vypořádání majetkové podstaty SJM. Proto nelze hodnotu vnosu odečítat ani od částky, kterou by měl účastník zaplatit druhému na vyrovnání podílů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4072/2010 ). Z uvedeného je zřejmé, že navrácení prostředků vynaložených z výhradního majetku nemůže překročit hodnotu majetkové podstaty při vypořádání. Pokud proto od hodnoty majetkového vnosu žalobkyně ve výši 620 000 Kč nalézací soud odečetl zůstatek společné hodnoty po zpeněžení majetkové podstaty ve výši 378 694,84 Kč, kterou přikázal žalobkyni, a zbytek rozdělil v souladu s rovností podílů účastníků mezi žalobkyni a žalovaného, pak dospěl ke správnému výpočtu částky 120 652,58 Kč určené na vyrovnání podílu žalobkyně jako poloviny rozdílu mezi hodnotou majetkového vnosu a hodnotou majetku náležícího po skončení insolvenčního řízení do SJM.
Jelikož žalovaný napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v obou výrocích, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalovaný v dovolání nedostál. Zbývá dodat, že i pro akcesorický výrok o nákladech řízení platí omezení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 25 306 Kč, nebylo by s ohledem na §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné ani tehdy, pokud by důvod přípustnosti dovolání směřujícího proti výroku o nákladech odvolacího řízení žalovaný řádně vymezil.
Protože dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. května 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu