ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.661.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 661/2016-480
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně I. R. , zastoupené Mgr. Vladimírem Kyzlinkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 1276/36, proti žalovanému J. R. , zastoupenému JUDr. Karlem Kašpárkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Svornosti 14, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 90/2008, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015, č. j. 11 Co 271/2014, 11 Co 194/2015-420, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015, č. j. 11 Co 271/2014, 11 Co 194/2015-420, ve výroku I. v části, ve které byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem a ve výroku II., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 2. 2014, č. j. 34 C 90/2008-373, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 27. 2. 2015, č. j. 34 C 90/2008-410, ve výroku III., se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodního soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 2. 2014, č. j. 34 C 90/2008-373, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 27. 2. 2015, č. j. 34 C 90/2008-410, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků „k budově ležící na pozemku o výměře 85 m 2 , druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří; pozemku o výměře 281 m 2 , druh pozemku zahrada; vše v katastrálním území R., obec P., část obce R., zapsané na Katastrálním úřadě pro P., Katastrální pracoviště P., na listu vlastnictví“, a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání jeho podílu částku 1 029 820 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyni i žalobci uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku 7 080 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV. a V.). Dále zamítl návrh žalovaného, kterým se domáhal „odložení zrušení spoluvlastnictví o dva roky“ (výrok VI.), a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o vydání doplňujícího rozsudku.
Dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, neboť mezi účastníky již minimálně dvacet let probíhají intenzivní spory ohledně užívání nemovitostí. Žalobkyně se užívání opakovaně domáhala „na úřadech cestou různých podnětů“. Z těchto důvodů nelze rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví nadále odkládat. Protože nemovitosti nelze reálně rozdělit, přikázal je za přiměřenou náhradu do výlučného vlastnictví žalobkyně. Zohlednil přitom její solventnost i velikost spoluvlastnických podílů. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl podle §142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Uvedl, že jde o řízení „iudicium duplex“, v němž soud není vázán návrhy účastníků, a nelze proto hovořit o úspěchu jedné ze stran sporu.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 26. 8. 2015, č. j. 11 Co 271/2014, 11 Co 194/2015-420, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky potvrdil, ve výrocích o nákladech řízení státu jej změnil pouze tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit na těchto nákladech částku 6 793 Kč a žalovanému částku 7 368 Kč, jinak v těchto výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodnutím konstitutivním, a věc má být proto posouzena podle zákona platného ke dni rozhodování soudu, jímž byl již v době rozhodování soudu prvního stupně zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen „o. z.“). Soud prvního stupně nepochybil, pokud neshledal důvody pro zamítnutí žaloby, neboť právní úprava obsažená v o. z. již obecné ustanovení, umožňující zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, neobsahuje. Ve shodě se soudem prvního stupně pak posoudil i návrh žalovaného na odklad zrušení spoluvlastnictví. Uvedl,
že má-li rozhodnutí o odkladu reagovat na aktuální vztahy ve spoluvlastnictví, lze z dikce zákona dovodit, že důvody vedoucími k odkladu musejí být dočasné a aktuální, nikoli dlouhodobé a v zásadě objektivně téměř neměnné. Takové pojetí je ve shodě s koncepcí samotného zrušení spoluvlastnictví, kde požadavek spoluvlastníka na zrušení spoluvlastnictví nesmí být uplatněn v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků (§1140 o. z.). Tyto limity jsou konstantně vykládány jako limity přechodného rázu a zastřešila je i starší judikatura závěrem, podle kterého újmou není okolnost, že spoluvlastník ztratí rozdělením věci výhody, které trvale plynou ze spoluvlastnictví. Uvedl, že v dané věci nejsou splněny zákonné důvody pro odklad vypořádání spoluvlastnictví podle §1155 o. z., především podmínka dočasnosti, neboť žalovaný návrh odůvodňuje výhradně svým věkem, citovým vztahem k nemovitosti a zdravotním stavem, o němž netvrdí, že jeho zhoršení je dočasného charakteru a předpokládá se, že v budoucnu bude opět zcela zdráv. Za důvodné nepovažoval odvolací soud ani odvolání žalobkyně do výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem. Uvedl, že v řízení o vypořádání spoluvlastnictví soud není vázán návrhem, a může proto rozhodnout i jiným než navrhovaným způsobem (tzv. iudicium duplex). Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1655/2014, podle kterého procesní úspěch v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví je dán tam, kde soud žalobě vyhoví a vypořádá spoluvlastnictví způsobem navrženým žalobcem. V dané věci byla žalobkyně procesně úspěšná a měla by mít právo na náhradu nákladů řízení, nicméně soud vzal do úvahy další skutečnosti. Jednak že žalovaný vznik řízení nezavinil, neboť to byla žalobkyně, kdo nechtěl ve spoluvlastnictví setrvávat, a dále skutečnost, že žalovaný v nemovitosti žil více než padesát let a ve věku 77 let si bude nucen hledat nové bydlení. Zohlednil tedy jeho vyšší věk a náklady, které mu vzniknou se stěhováním, i blízké příbuzenské vztahy mezi účastníky. Uvedl, že jde o důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by neměla být úspěšné žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení. Soud prvního stupně proto nepochybil, jestliže náklady řízení nepřiznal žádnému z účastníků, byť své rozhodnutí výslovným odkazem na §150 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) neodůvodnil. Shodně pak s odkazem na §150 o. s. ř. odůvodnil i náklady odvolacího řízení se závěrem, že si je ze stejných důvodů ponese každý účastník řízení ze svého. Výši náhrady nákladů řízení vůči státu upravil pouze v souvislosti s tím, že vyhotovení znaleckého posudku a následný výslech znalce byl proveden výlučně k návrhu žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají dovolání žalobkyně i žalovaný. Oba spatřují přípustnost dovolání v §237 o. s. ř. a uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně podává dovolání do výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok III. soudu prvního stupně o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a do výroku II. Odvolacímu soudu především vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu při řešení otázky procesního práva, konkrétně v otázce principu procesního úspěchu, který ovládá náhradu nákladů v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a dále v otázce nesprávné aplikace §150 o. s. ř. s tím, že jí navíc nebylo umožněno vyjádřit se k zamýšlenému postupu soudu podle tohoto zákonného ustanovení. Soudem označené důvody k postupu podle §150 o. s. ř. nepovažuje za správné, neboť nezohledňují, jakým způsobem se rozhodnutí dotkne majetkových poměrů obou účastníků, ale pouze žalovaného. Za vadu řízení pak považuje skutečnost, že nebyla na možné použití §150 o. s. ř. v průběhu řízení soudem upozorněna. Rozhodnutí je proto podle jejího názoru nepředvídatelné. V souvislosti s těmito námitkami odkazuje na celou řadu rozhodnutí dovolacího i Ústavního soudu a navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Obsah dovolání žalovaného představují zejména námitky proti nesprávné aplikaci občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., platného od 1. 1. 2014. Podle jeho názoru bylo-li řízení zahájeno před tímto datem, tedy za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., platného do 31. 12. 2013 (dále také jen „obč. zák.“), měla být věc s ohledem na §3028 odst. 1 části věty za středníkem o. z., posuzována podle staré právní úpravy. Tvrdí, že uplatnil-li v průběhu řízení procesní obranu ve smyslu §142 odst. 2 obč. zák., konkrétně návrh na zamítnutí žaloby podle původní právní úpravy, kterou však již nová právní úprava nezná, měly se nalézací soudy jeho návrhem zabývat a posoudit, zda jsou v dané věci důvody hodné zvláštního zřetele pro zamítnutí žaloby. V souvislosti s těmito námitkami zakládá přípustnost dovolání na vyřešení otázky hmotného práva, která by podle jeho mínění měla být posouzena jinak, než jak byla dosud vyřešena dovolacím soudem. Za otázky hmotného práva, které dosud nebyly v praxi dovolacího soudu vyřešené, považuje: a) otázku žádání o vypořádání spoluvlastnictví v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků, a přitom se domnívá, že důvody, které uvedl, by mohly být právě těmi důvody, které mohou vést k zamítnutí žaloby podle §1140 odst. 2 o. z., a b) otázku za jakých podmínek může soud rozhodnout o odkladu zrušení spoluvlastnictví podle §1155 o. z. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. ve věci samé společně s rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem ve výrocích I., II. a VI. zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení za využití §150 o. s. ř. se jeví jako „validní“ a navrhuje, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání žalovaného není přípustné.
Žalovaný především odvolacímu soudu vyčítá, že nezkoumal, zda jsou v dané věci dány důvody hodné zvláštního zřetele pro zamítnutí žaloby podle §142 odst. 2 obč. zák. Podle jeho názoru „ustanovení §3028 odst. 2 NOZ by v daném případě vypořádání podílového spoluvlastnictví mělo být aplikováno tak, že oproti judikatuře aplikující na takové vypořádání NOZ, by mělo být v daném případě aplikováno ustanovení §142 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.“
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Zásada, že pro rozhodnutí je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 o. s. ř.), platí i pro rozhodování odvolacího soudu (§211 o. s. ř.) a platí i pro právní stav, jestliže konstitutivní rozsudek má za následek vznik, změnu nebo zánik právního vztahu mezi účastníky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 812/2007 – toto i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu je uveřejněno na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), pokud zákon výjimečně nestanoví jinak (výjimkou je rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů, neboť zánik společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní skutečnosti, působící postupně – sukcesívně). Rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je konstitutivním rozhodnutím, a proto je pro něho rozhodující nejen skutkový, ale i právní stav v době vyhlášení rozhodnutí. Od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (včetně řízení zahájených před tímto datem) řídí občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 17/2015).
Proto i v případě, že žaloba na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle §142 obč. zák., byla podána před nabytím účinnosti o. z., musí o ní soud po nabytí účinnosti o. z. (1. 1. 2014) rozhodnout podle tohoto zákoníku. Nalézací soudy proto postupovaly správně a v souladu s dosavadní judikaturou, jestliže již soud prvního stupně, který ve věci rozhodoval dne 14. 2. 2014, věc posoudil podle o. z., a dovolací soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit.
Dovolatel dále považuje za dosud v praxi dovolacího soudu neřešenou otázku, za jakých okolností lze zamítnout žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví z důvodů uvedených v §1140 odst. 2 o. z. Domnívá se, že důvody jím uváděné (vysoký věk, zdravotní stav, dlouhodobá vázanost na nemovitost nebo okolnosti jejího pořízení) mohou být i těmi důvody, které mohou vést k zamítnutí žaloby podle §1140 odst. 2 o. z.
Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť dovolací soud se důvody pro zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví již zabýval v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 101/2016, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2773/2016), a rozhodnutí odvolacího soudu je se závěry v něm vyslovenými v souladu.
V tomto rozhodnutí se dovolací soud přihlásil k zásadě, explicitně uvedené v §1140 odst. 1 o. z., podle které není setrvání ve spoluvlastnictví povinností, a tak kterýkoliv ze spoluvlastníků může žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví nebo o zrušení spoluvlastnictví jako celku. Dovodil, že ustanovení §1140 odst. 1 o. z. vyjadřuje obecnou podstatu vztahu spoluvlastníka ke spoluvlastnickému společenství potud, že účast spoluvlastníka v něm nelze vynucovat proti jeho vůli. Dovolací soud zdůraznil, že právo na zrušení spoluvlastnictví však není právem neomezitelným, nýbrž může být zákonem omezeno (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 154/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz ), přičemž veškerá omezení musí být přiměřená sledovanému cíli, čemuž koresponduje i úprava obsažená v §1140 odst. 2 o. z., podle níž každý ze spoluvlastníků může kdykoliv žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.
Citované rozhodnutí, na které dovolací soud v podrobnostech odkazuje, se pak podrobně zabývalo i oběma důvody pro zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle §1140 odst. 2 o. z. Dovolací soud zde dospěl k závěru, že zatímco pro posouzení nevhodné doby k požadavku na zrušení spoluvlastnictví jsou rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoliv osobní poměry spoluvlastníka (spoluvlastníků), pro újmu některého spoluvlastníka (spoluvlastníků) jsou podstatné jejich subjektivní poměry přechodné povahy. Zdůraznil zde s odkazem na českou i zahraniční právní nauku a judikaturu požadavek přechodné povahy překážek bránících zrušení spoluvlastnictví. Dovolací soud odkázal mimo jiné na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 8. 1925, sp. zn. Rv I 1072/25 (publikované pod č. 5231/1915 ve Vážného sbírce), podle kterého „námitka nevčasnosti nebo škodlivost žádaného zrušení spoluvlastnictví může býti odůvodňována pouze okolnostmi pomíjejícího rázu, nikoliv trvalými, nebo takovými, jichž změny nebo konce nelze očekávat v dohledné době“.
Dovolatel uplatňuje jako důvod pro zamítnutí žaloby na zrušení spoluvlastnictví svůj vysoký věk, zdravotní stav, dlouhodobou vázanost na nemovitost a okolnosti jejího pořízení.
V této souvislosti je třeba uvést, že ustanovení §1140 odst. 2 o. z., představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Z konstantní judikatury dovolacího soudu k §142 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, která je použitelná i v poměrech o. z., vyplývá, že byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2288/2003 (uveřejněný pod č. C 2419 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zamítnutí žaloby na zrušení nebo oddělení ze spoluvlastnictví (§1140 odst. 2 o. z.) by tak dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené [k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1549/2007 (uveřejněné pod č. C 5777 v Souboru)].
Proto dospěl-li odvolací soud k tomu, že dovolatelem uváděné skutečnosti (vysoký věk a s ním spojený špatný zdravotní stav žalobce, jeho dlouhodobá vázanost na nemovitost a okolnosti jejího pořízení) nejsou okolnostmi dočasného charakteru, nýbrž naopak charakteru trvalého, u nichž z objektivních důvodů nelze očekávat žádné změny, a nemohou proto bránit zrušení spoluvlastnictví, jsou jeho závěry v souladu s citovanou judikaturou dovolacího soudu.
V rozhodování dovolacího soudu byla již řešena i otázka odkladu zrušení spoluvlastnictví podle §1155 o. z.
Na návrh spoluvlastníka může soud zrušení spoluvlastnictví odložit, má-li tím být zabráněno majetkové ztrátě nebo vážnému ohrožení oprávněného zájmu některého spoluvlastníka, a prodloužit tak trvání spoluvlastnictví, nejdéle však o dva roky (§1155 odst. 1 o. z.).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4755/2015, uvedl: „Odklad zrušení spoluvlastnictví může být podle §1155 odst. 1 o. z., odůvodněn a) požadavkem na zabránění majetkové ztráty některého spoluvlastníka, nebo b) požadavkem na předejití vážného ohrožení oprávněného zájmu některého ze spoluvlastníků, k jehož ohrožení by došlo likvidací spoluvlastnického vztahu.
Oprávněným zájmem některého ze spoluvlastníků je s ohledem na znění prvního důvodu pro odklad zrušení spoluvlastnictví třeba považovat jiný než majetkový zájem spoluvlastníka, který bude objektivně schopen ospravedlnit zásah do práva ostatních spoluvlastníků na zrušení spoluvlastnictví. Vzhledem k tomu se nejedná o jakýkoliv zájem, nýbrž o zájem podstatný, přičemž zrušením spoluvlastnictví by došlo k jeho vážnému ohrožení. Do úvahy přicházejí obdobně jako je tomu u důvodů vedoucích k zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (dostupný na www.nsoud.cz )], důvody dočasného charakteru (v poměrech konkrétního případu například závažné přechodné zdravotní problémy). Oproti důvodům vedoucím k zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví lze nicméně v obecné rovině připustit, že se může jednat i o důvody charakteru trvalého, například dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav bez reálné možnosti jeho zlepšení, vysoký věk spojený s potřebou obživy a bydlení apod. Jelikož se však tyto dlouhodobé okolnosti mohou vyskytovat v řadě případů zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (například bude-li zrušeno spoluvlastnictví k předmětu, který někteří nebo všichni spoluvlastníci užívají za účelem bydlení), je nutno zdůraznit, že důvody trvalého charakteru zpravidla nebudou samy o sobě dostačující, nýbrž by k nim měla přistoupit určitá další okolnost, která ospravedlní zásah do práva ostatních spoluvlastníků domáhat se kdykoliv zrušení spoluvlastnictví. Může jít zejména o naplnění předpokladu, že ve lhůtě pro odklad zrušení spoluvlastnictví může objektivně dojít k vyřešení ochrany oprávněného zájmu spoluvlastníka. Odklad vypořádání spoluvlastnictví by totiž neměl sloužit k zachování a pokračování stavu trvajícího spoluvlastnictví bez dalšího, nýbrž by měl především chránit oprávněné zájmy dotčeného spoluvlastníka, které převáží nad právem spoluvlastníka domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Je ovšem zřejmé, že závěry soudů o tom, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro odklad zrušení spoluvlastnictví, musí přísně odrážet individuální okolnosti každého případu“.
Nejvyšší soud podotýká, že §1155 odst. 1 o. z., je právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě učinit závěr o tom, že jsou naplněny podmínky pro odklad zrušení spoluvlastnictví.
Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o splnění či nesplnění podmínek pro odklad zrušení spoluvlastnictví přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
V posuzovaném případě dospěl odvolací soud k závěru, že nejsou splněny zákonné důvody pro odklad vypořádání spoluvlastnictví podle §1155 o. z., především podmínka dočasnosti, neboť žalovaný svůj návrh odůvodňuje výhradně svým věkem, citovým vztahem k nemovitosti, a dále zdravotním stavem, o němž ani netvrdí, že jeho zhoršení je dočasného charakteru a předpokládá se, že v budoucnu bude opět zcela zdráv. Naopak lze předpokládat, že za dva roky (po které by mělo být vypořádání spoluvlastnictví odloženo), bude situace na straně žalovaného naprosto shodná, ne-li zhoršená, neboť žalovaný bude o dva roky starší, jeho vztah k dlouhodobě užívané nemovitosti se ještě upevní, takže podmínky a skutkový stav zůstanou shodné i za situace, pokud se zdravotní stav žalovaného zlepší.
Tyto závěry nejsou zjevně nepřiměřené, jestliže odvolací soud zohlednil, že žalovaný po celou dobu trvání podílového spoluvlastnictví užíval nemovitosti bez jakékoliv finanční kompenzace ve větší míře, než představoval jeho spoluvlastnický podíl, a vztahy mezi spoluvlastníky byly po celou dobu trvání spoluvlastnictví značně narušené. Zrušení spoluvlastnictví žalovanému přitom nepřivodí žádnou výraznou majetkovou újmu, neboť v daném případě nelze za majetkovou újmu považovat okolnost, že si bude za obdržený vypořádací podíl zajišťovat jiné bydlení. Měl dostatek času a možností se na vypořádání spoluvlastnictví připravit. V souvislosti se způsobem vypořádání spoluvlastnictví pak ani nelze shledat vážné ohrožení oprávněného zájmu žalovaného. Vyšší věk žalovaného, blízký citový vztah k nemovitosti, setrvale zhoršený zdravotní stav, ani nutnost zajistit si náhradní bydlení, nejsou důvody dočasnými a neměnnými, jimiž by mohlo být zasaženo do oprávněných zájmů žalovaného a tudíž ani důvody, pro které by mohlo být vypořádání spoluvlastnictví odloženo.
Vzhledem k výše uvedenému proto dovolací soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dále se zabýval dovoláním žalobkyně, která tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu při řešení otázky procesního práva, konkrétně v otázce principu procesního úspěchu, který ovládá náhradu nákladů v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a dále v otázce nesprávné aplikace §150 o. s. ř. s tím, že jí navíc nebylo umožněno k tomuto postupu soudu se vyjádřit.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jestliže odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před nalézacími soudy, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřel [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
V posuzovaném případě soud prvního stupně žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal, odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně se v dovolacím řízení domáhá přisouzení částky 412 980,- Kč za řízení před soudem prvního stupně, a proto dovolací soud shledal, že je naplněn předpoklad přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Dovolání je pak podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je zároveň důvodné.
Podle §142 odst. 1, 2 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Výkladem ustanovení §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz ), v nichž vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud dále uvedl, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení §150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
K aplikaci moderačního práva podle §150 o. s. ř. se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, který ve své rozhodovací praxi stanovil základní limity. Ústavní soud mimo jiné dovodil, že s ohledem na principy rovnosti účastníků řízení musí být účastníkům řízení dán odpovídající prostor vyjádřit se k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř. [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2569/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz )] a že s ohledem na jen výjimečné prolomení zásady úspěchu ve věci musí být rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněné a musí zohledňovat okolnosti daného případu ve všech jeho souvislostech [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 42/11, dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
Nejvyšší soud již dříve dovodil omezenou možnost přezkumu aplikace §150 o. s. ř. v dovolacím řízení a vychází ze zásady, že úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných dovolací soud může přezkoumat jen tehdy, pokud by byly zjevně nepřiměřené (srovnej usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3929/2014).
V posuzovaném případě pochybil odvolací soud již v tom, že účastníky řízení neseznámil se svým záměrem v otázce náhrady nákladů řízení uplatnit moderační právo podle §150 o. s. ř. a nedal jim příležitost se k moderačnímu právu vyjádřit, čímž porušil princip rovnosti účastníků řízení. Zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti.
Rozhodnutí odvolacího soudu nicméně neobstojí ani v rovině právní.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že svůj závěr o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. opřel o poukaz na vyšší věk žalovaného, jeho zdravotní stav a blízký příbuzenský poměr. Jestliže odvolací soud při úvaze o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. nepřihlédl ke všem shora vymezeným skutečnostem, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl uplatněn právem.
Samotný – nijak nekonkretizovaný do poměrů souzené věci – poukaz na příbuzenský poměr a zdravotní stav pak nemůže být důvodem pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. ostatně již proto, že z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, jaký je konkrétní zdravotní stav žalovaného, a proč by právě příbuzenský vztah mezi účastníky měl být důvodem hodným zvláštního zřetele představujícím výjimečnou okolnost zakládající důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení.
V této souvislosti dovolací soud poukazuje na to, že argumenty, které použil odvolací soud, jím nejsou aplikovány důsledně. Pokud odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že účastníci řízení jsou příbuzní, zcela pominul nespornou okolnost, že mezi účastníky řízení panují po delší dobu velmi napjaté vztahy a společné soužití není možné. Jinými slovy, příbuzenský vztah, jenž je založen na dlouhodobých vzájemných neshodách bez dalších okolností (spočívajících např. v tom, že by tento stav vyvolala svým jednáním výlučně žalovaná) v žádném případě nemůže být důvodem pro uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř. Rovněž nepřiléhavý je poukaz na zdravotní stav žalovaného. Bez ohledu na to, že tato okolnost není odvolacím soudem nijak blíže rozvedena, skutečnost, že žalobce trpí delší dobu určitými psychickými problémy, sama o sobě neospravedlňuje závěr proto, že by žalobkyně měla nést náklady řízení, v němž byla procesně zcela úspěšná. Důvodem hodným zvláštního zřetele pak nemůže být ani poukaz odvolacího soudu na vyšší věk žalovaného a s tím spojenou okolnost, že bude nucen nemovitost opustit, vyklidit a najít si nové bydlení, nebo skutečnost, že spor nezavinil. Odvolací soud totiž při svých úvahách opomenul, že žalovaný, byť vlastníkem pouhé ideální 1/3 nemovitostí, užívá již více než dvacet let nemovitost téměř celou, aniž by se podílel na jejích opravách a údržbě. Měl tak zcela nepochybně možnost se po dobu trvání spoluvlastnictví na případné vypořádání finančně připravit. Naopak žalobkyně o nemovitost pečuje, aniž by jí bylo umožněno využívat nemovitost způsobem odpovídajícím velikosti jejího spoluvlastnického podílu. Nelze jí proto přičíst k tíži, že nehodlá v takovém spoluvlastnictví déle setrvávat.
Protože odvolací soud zohlednil pouze důvody hodné zvláštního zřetele na straně žalovaného, aniž by přitom zohlednil okolnosti daného případu ve všech jeho souvislostech, odchýlil se při aplikaci §150 o. s. ř. od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně je důvodné; dovolací soud proto zrušil výrok I. rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem, a výrok II. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Protože důvody zrušení platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jeho výrok III. a věc mu v tomto rozsahu vrátil zpět k dalšímu řízení (§243a odst. 2 o. s. ř.).
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243g odst. 1 věty první o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu