ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.820.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 820/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně D. Š. , zastoupené JUDr. Pavlem Eretem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 547/43, proti žalovanému J. S. , zastoupenému JUDr. Lucií Vlkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Solní 274/12, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 105/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2016, č. j. 14 Co 123/2016-592, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2016, č. j. 14 Co 123/2016-592, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 9. 4. 2016, č. j. 8 C 105/2012-570, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-jih k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 4. 2016, č. j. 8 C 105/2012-570, vypořádal zaniklé společné jmění manželů (dále „SJM“) žalobkyně a žalovaného tak, že do vlastnictví žalobkyně připadly cenné papíry, zůstatek na bankovním účtu a penzijní připojištění (výrok I.). Do vlastnictví žalovaného pak připadly dvě nemovité věci, dva automobily, zůstatek na dalším bankovním účtu a na zvláštním účtu penzijního připojištění (výrok II.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni ve dvou splátkách na vyrovnání jejího podílu částku 2 150 394,60 Kč (výrok III.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.) a o vrácení nevyčerpaných částí záloh na náklady důkazu oběma účastníkům (výroky V. a VI.).
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného usnesením ze dne 14. 9. 2016, č. j. 14 Co 123/2016-592, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud s odkazem na §149 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) uvedl, že předmětem vypořádání SJM jsou i vnosy z výlučného majetku jednoho z manželů na majetek společný, a rovněž to, co bylo vynaloženo ze společného majetku na majetek jen jednoho z manželů. Na rozdíl od soudu prvního stupně však neposoudil částku 1 447 516 Kč, za níž žalobkyně zakoupila traktor zn. Zetor, jako její vnos na pořízení společného majetku, neboť traktor sloužil k podnikání žalovaného, byl součástí jeho podniku a do SJM tudíž nenáležel. Shodně částku 800 000 Kč, kterou žalobkyně poskytla žalovanému v souvislosti s jeho účastí ve výběrovém řízení, neposoudil jako vnos z výlučných prostředků do majetku patřícího do SJM. Pro uvedené závěry nalezl odvolací soud oporu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2027/2010 (tento rozsudek, jakož i dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http:// www.nsoud.cz ), a v názoru tam vyjádřeném, že ze žádného zákonného ustanovení nevyplývá, že by při vypořádání mohlo být přihlíženo k tomu, co jeden z manželů vynaložil ze svého na oddělený majetek druhého z nich. Pro další řízení zavázal soud prvního stupně prezentovaným právním názorem, přičemž rozsudek soudu prvního stupně zrušil jednak pro vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost vymezila odkazem na §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Uvedla, že možnost uzavření smlouvy o půjčce mezi manželi v situaci, kdy jeden z manželů půjčuje ze svých výlučných prostředků do odděleného majetku druhého manžela, definuje právní otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyla řešena. Stejně tak nebylo řešeno, zda soud může po koncentraci řízení přihlížet ke změně do té doby nesporných skutečností tvrzených účastníkem.
Uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci při aplikaci §149 odst. 2 obč. zák.
Namítala, že odvolací soud nesprávně dovodil, že částka 1 447 516 Kč z výlučných prostředků žalobkyně na pořízení traktoru zn. ZETOR Proxima byla vynaložena na oddělený majetek žalovaného náležící do jeho podniku. V této souvislosti poukázala na rozhodovací praxi dovolacího soudu (citovala z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2470/2000, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1439/2000) a do poměrů projednávané věci judikatorní závěry promítla tak, že zakoupený traktor sloužil i pro potřeby rodiny účastníků, a tudíž se stal předmětem SJM. Částka na jeho pořízení z výlučných prostředků žalobkyně proto byla vnosem, jenž je potřeba při vypořádání SJM zohlednit. Navíc oba účastníci učinili nesporným, že traktor do zaniklého SJM náleží. Pokud pak žalovaný své tvrzení po nastoupení účinků koncentrace řízení změnil a odvolací soud k tomu přihlédl, pak postupoval nesprávně.
Dále nesouhlasila s odvolacím soudem, který částku 800 000 Kč označil jako půjčku z jejích výlučných prostředků. K tomu uvedla, že ohledně této částky uplatnila sice skutkové tvrzení, že předmětnou částku dala k dispozici žalovanému pro účely účasti ve výběrovém řízení, nicméně současně tvrdila, že ji následně žalovaný použil na zakoupení nemovitosti v T. u H., která se stala předmětem SJM, a rovněž částka 800 000 Kč měla být vypořádána jako vnos ve smyslu §149 odst. 2 obč. zák. Dále připomněla, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 1 Afs 95/2008; tento rozsudek je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu http://www.nssoud.cz ) není možné uzavřít smlouvu o půjčce mezi manželi, a to ani za situace, kdy jeden z manželů půjčuje ze svých výlučných prostředků do odděleného majetku druhého manžela. Za trvání společného jmění manželů by manžel, který by peněžní prostředky dlužil, neměl jinou možnost, než je splácet ze SJM, tj. i z prostředků druhého manžela, věřitele. V takovém případě by se druhý manžel, který peníze půjčil, stal sám sobě dlužníkem.
S odkazem na výpověď svědka J., kterého žalovaný přinutil ke křivé výpovědi ve snaze nepřípustně ponížit její vypořádací podíl, žalobkyně označila rozsudek soudu prvního stupně za nespravedlivý. Právní otázky, které podléhají dovolacímu přezkumu, měl odvolací soud hodnotit i ve světle interpretační a aplikační zásady obsažené v §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“). Žalobkyně přitom poukázala na rozhodovací praxi Ústavního soudu, v níž se akcentuje ohled i na jiné než standardní metody výkladu právních předpisů.
Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se vyjádřil žalovaný. Usnesení odvolacího soudu označil, pokud jde o řešení právních otázek, jež bylo dovolatelkou napadeno, jako správné. K investici na pořízení traktoru Zetor odkázal na účastnickou výpověď samotné žalobkyně, která při jednání soudu prvního stupně dne 10. 5. 2013 uvedla, že traktor kupovala žalovanému k práci. Uplatněné tvrzení, že traktor sloužil i pro potřeby rodiny, by mělo být posouzeno jako zcela nové, neboť v předchozím průběhu řízení před soudy obou stupňů nezaznělo. Za vadné označil i samotné vymezení právní otázky, kterou by měl dovolací soud v souvislosti s vynaložením prostředků na pořízení traktoru řešit. Připomněl, že institut koncentrace řízení vytváří limity pro uplatnění skutkových tvrzení a označování (navrhování) důkazů, jimiž účastník řízení plní své procesní povinnosti, jejichž smyslem je dostatečně vymezit skutkový stav věci. V daném případě však účastníci řízení učinili nesporným nikoliv skutkové tvrzení, ale právní náhled o vlastnictví určité věci, který však koncentraci řízení nepodléhá. Může proto dojít kdykoliv v průběhu řízení k jeho změně. Pokud jde o částku 800 000 Kč, pak žalobkyně věděla, že ji vynakládá v souvislosti s podnikáním žalovaného (s jeho účastí na výběrovém řízení na získání zakázky pro podnikání). Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 18. 4. 2012 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Protože k zániku společného jmění žalobkyně a žalovaného došlo před 1. 1. 2014, řídí se právní posouzení věci s ohledem na §3028 odst. 2 část věty za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku příslušnými ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud v poměrech projednávané věci přihlédl k ustanovení §143 odst. 1 písm. a) a §149 odst. 2 obč. zák.
Žalobkyně důvod přípustnosti dovolání shledává v řešení dvou právních otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, rozhodnutí odvolacího soudu na jejich řešení závisí, a jejich posouzení považuje žalobkyně z hlediska naplnění důvodu dovolání ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. za nesprávné. Dále přípustnost dovolání zakládá na argumentaci o rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího. Má za to, že traktor zn. Zetor náleží do SJM, neboť nesloužil výlučně k podnikání žalovaného, a částka pocházející z výlučných prostředků žalobkyně na jeho pořízení měla být vypořádána jako vnos.
Dovolatelka žádá vyřešit otázku procesního práva, zda může soud po nastoupení účinků koncentrace řízení přihlédnout ke změně „do té doby nesporných skutečností tvrzených účastníkem.“ Má za to, že tak v poměrech projednávané věci učinil odvolací soud, když při svém rozhodování vzal v úvahu změnu stanoviska žalovaného k zařazení traktoru zn. Zetor Proxima do masy SJM žalobkyně a žalovaného. Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
V občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé (srov. též §101 odst. 1 a §120 odst.1 o. s. ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé, nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů (srovnej například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, jenž byl publikován pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve smyslu §120 odst. 4 o. s. ř. soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.
V citovaném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu je podán ucelený výklad problematiky koncentrace řízení a účinků jejího nastoupení v závislosti na povinnosti soudu o koncentraci účastníka řízení poučit. Z obsahu rozsudku se ovšem také podává, že účinky koncentrace řízení se vztahují na procesní aktivitu účastníků řízení související se zjišťováním skutkového stavu věci, tedy na uplatnění skutkových tvrzení a na označování (navrhování) důkazů. Nejvyšší soud výslovně uvedl, že „od tvrzení skutečností významných pro rozhodnutí o věci samé a od označování důkazů k prokázání tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé je třeba dále důsledně odlišovat zejména projev účastníka, jímž vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta. Protože tu nejde ani o projevy směřující k plnění povinnosti tvrzení, ani o plnění důkazní povinnosti, soud vždy přihlíží k těmto údajům, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř.“ I když uvedený závěr byl prezentován ve vztahu ke znění §118b o. s. ř. účinnému do 31. 12. 2012, je plně relevantní i pro řízení, v nichž je koncentrace řízení a její účinky posuzovány podle právní úpravy účinné po 1. 1. 2013. Na tom, že účinkům koncentrace řízení podléhá taková aktivita účastníků řízení, kterou je naplňována procesní povinnost tvrzení a povinnost důkazní, se nic nezměnilo. Ostatně i komentářová literatura uvádí, že účastníci mohou učinit nespornými skutkové okolnosti, nikoliv jejich právní hodnocení. Jako příklad přitom uvádí spor o vypořádání společného jmění manželů, v němž mohou účastníci učinit nespornými údaje o tom, za jakých okolností a kdy určitou věc nabyli; skutkovým zjištěním ovšem není (a proto je irelevantní, že tvrzení účastníků jsou zde shodná) shoda účastníků o tom, že tato věc patří či nepatří do společného jmění (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 859 a následující).
Pokud tedy v poměrech projednávané věci po nastoupení účinků koncentrace řízení změnil žalovaný své stanovisko k vlastnictví věci, jež měla být předmětem vypořádání, pak odvolací soud k tomu mohl přihlédnout, aniž by sám účinky koncentrace řízení (nepřípustně) prolomil.
Dovolání žalobkyně není přípustné ani ve vztahu k argumentaci, že částka 1 447 516 Kč vynaložená z jejích výlučných prostředků na zakoupení traktoru zn. Zetor měla být vypořádána jako vnos ve smyslu §149 odst. 2 obč. zák., neboť se jednalo o věc patřící do SJM. Žalobkyně tvrdila, že traktor sloužil i pro potřeby rodiny účastníků, a proto jeho jednostranné zahrnutí do majetku podniku žalovaného, není jedinou rozhodnou skutečností ovlivňující posouzení, zda byl ve výlučném vlastnictví žalovaného či nikoliv. Argumentovala závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2470/2000, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1439/2000. Dovolatelka zakládá svůj názor na tvrzení, které však zaznívá poprvé až v dovolání a dovolací soud k němu nemůže přihlédnout, neboť v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.). Navíc nelze přehlédnout (a přiléhavě na to poukazuje žalovaný ve vyjádření k dovolání), že v rámci účastnické výpovědi podané při jednání soudu prvního stupně dne 10. 5. 2013 žalobkyně výslovně uvedla, že traktor pořídila žalovanému pro to, aby mohl vydělávat a dále tvrdila, že žalovaný traktor užíval ke své práci. Skutečnost, že žalovaný užíval předmětný traktor k podnikání, žalobkyně potvrdila i v obsahu závěrečného návrhu před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně. Jeho zařazení do masy SJM spojila s uplatněním fikce uvedené v §144 obč. zák., neboť byl pořízen za trvání manželství (podání na č. l. 567 až 578).
Žalobkyně má dále za to, že by se dovolací soud měl vyjádřit jako k otázce v rozhodovací praxi dosud neřešené k možnosti manželů uzavřít smlouvu o půjčce, kdy jeden z manželů půjčuje druhému finanční prostředky do jeho odděleného majetku a přitom rozsah zákonného majetkového společenství manželů není nijak modifikován, například smlouvou o zúžení SJM.
Podle §143a odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Podle §149 odst. 2 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Pro řešení shora formulované otázky hmotného práva je dovolání přípustné, neboť dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu se k ní výslovně nevyjadřuje. Závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2027/2010 (a shodně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1574/2003, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009), na nějž odkazuje odvolací soud, do poměrů projednávané věci z důvodu odlišných skutkových okolností případu nedopadá. Ve věcech dříve posuzovaných dovolacím soudem byly finanční prostředky z odděleného majetku jednoho z manželů investovány již do existujícího majetku ve výlučném vlastnictví druhého z manželů (rodinný dům nabytý do výlučného vlastnictví před uzavřením manželství, popřípadě získaný za trvání manželství darem). V nyní posuzované věci žalobkyně, podle závěru soudů obou stupňů, poskytla finanční prostředky ve prospěch účtu žalovaného, který je měl využít k potřebě svého podnikání, což se nakonec nestalo a dál s nimi mohl disponovat. Nebyl zde tedy žádný (již existující) oddělený majetek druhého z manželů, jemuž byly finanční prostředky dány k dispozici.
Z ustanovení §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. vyplývá, že za trvání manželství manželé nabývají, drží, užívají a disponují nejen s majetkem, který oba nebo jeden z nich nabyli za trvání manželství, ale dál za podmínek v citovaném ustanovení uvedených za trvání manželství vlastní oddělený majetek či nabývají vlastnické právo k němu, a to vzhledem k době nebo právnímu důvodu nabytí, ve specifikovaných případech založených na restitučních předpisech, pro povahu věci nebo jako majetkovou náhradu za věc náležící do výlučného vlastnictví. V posledně uvedeném případu tak může jeden z manželů nabýt výlučné vlastnické právo k věci směnou za věc v jeho odděleném vlastnictví nebo k finančním prostředkům jako výtěžku z prodeje věci v odděleném vlastnictví. Nic tedy nebrání tomu, aby manželé uzavřeli za trvání manželství (bez toho, aby byl rozsah SJM modifikován) smlouvu o půjčce, při níž se smluvní závazky obou stran budou vztahovat k oddělenému majetku každého z manželů. Přiměřeně, protože skutkové okolnosti případu byly poněkud jiné, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2437/2008, v němž dovolací soud odůvodnil závěr, že „k výlučnému majetku manžela nemá druhý manžel žádná práva. Právo výlučný majetek druhého manžela užívat, spravovat ho, disponovat s ním manžel nemá, pokud k tomu manželem-vlastníkem není zmocněn anebo nejde-li o běžnou záležitost ve smyslu §21 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Ohledně tohoto majetku vznikají mezi manželi v zásadě stejné právní vztahy jako mezi ostatními osobami. S majetkovými vztahy mezi manžely ostatně počítá i §114 obč. zák., upravující promlčení mezi manželi“.
Obecný závěr o možnosti manželů uzavřít za trvání manželství smlouvu o půjčce však v poměrech projednávané věci nemůže být zohledněn, neboť skutkový stav věci zjištěný v nalézacím řízení odvolacímu soudu neumožňoval, aby částku 800 000 Kč mohl posuzovat jako půjčku mezi manželi.
Pokud žalobkyně s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 1 Afs 95/2008, má za to, že smlouvu o půjčce uzavřít nelze, pak tento její názor není opodstatněný. Nelze totiž přehlédnout, že v citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud souhlasil se závěrem nižšího soudu, který nemožnost uzavření smlouvy o půjčce mezi manželi vyslovil v situaci, kdy bylo zřejmé, že manžel-dlužník by poskytnuté finanční prostředky byl nucen vracet z prostředků náležících do SJM.
Je-li dovolání (jako v projednávané věci pro zodpovězení otázky možnosti uzavřít smlouvu o půjčce mezi manželi) přípustné, přihlédne dovolací soud též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Podle §153 odst. 2 o. s. ř. může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
V civilním řízení sporném je soud vázán návrhem žalobce. Vázanost se vztahuje nejen na kvantitativní, ale i kvantitativní, stránku návrhu. Současně to znamená, že žalobci nelze přiznat požadované plnění z jiného skutkového základu (z jiného skutku), než který byl předmětem řízení.
Soudy obou stupňů při úvaze o vypořádání částky 800 000 Kč, kterou žalobkyně poskytla ze svých výlučných prostředků ve prospěch účtu žalovaného a jež později pro zamýšlený účel nebyla využita, dospěly k závěru, že se jednalo o půjčku mezi manželi. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, uvedenou částku do vypořádání SJM nezahrnul s odůvodněním, že nelze vypořádat majetkovou hodnotu, jež byla z odděleného majetku jednoho z manželů poskytnuta ve prospěch odděleného majetku druhého manžela. Pomine-li dovolací soud, jak již výše uvedl, nepřiléhavost argumentace odvolacího soudu závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2027/2010, nemůže přehlédnout, že žalobkyně v zachované koncentrační lhůtě uplatnila skutkové tvrzení, že částku 800 000 Kč poté, kdy mu byla na účet vrácena zadavatelem výběrového řízení, žalovaný použil na nákup společné nemovitosti zapsané na listu vlastnictví (viz podání žalobkyně doručené soudu prvního stupně dne 5. 4. 2013 na č. l. 132 až 136). Toto tvrzení však odvolací soud a rovněž i soud prvního stupně nechaly zcela bez povšimnutí. Ve sporném civilním řízení, ač byly se zřetelem k dispoziční zásadě vázáni uplatněnými žalobními tvrzeními, neopatřily si soudy dokazováním náležitý skutkový podklad k rozhodnutí ve věci o nárocích žalobou uplatněných. Na tom nic nemůže změnit ani povaha řízení o vypořádání SJM, jež je tzv. iudiciem duplex, v němž se podstatným způsobem stírá rozdíl mezi stranou žalující a stanou žalovanou. Pokud soudy obou stupňů posuzovaly nárok na vypořádání částky 800 000 Kč pouze z hlediska tvrzení žalovaného o půjčce, pak zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobkyně přípustnost dovolání rovněž spojila s námitkou o nesprávné aplikaci ustanovení §149 odst. 2 obč. zák. odvolacím soudem, který dle jejího názoru nerespektoval interpretační a aplikační zásadu uvedenou v §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, o tom, že „výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti a bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“ Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Tvrzený rozpor s dobrými mravy se totiž měl vztahovat k jednání žalovaného, který ve snaze neoprávněně ponížit vypořádací podíl žalobkyně nutil svědka J. J. ke křivé výpovědi. Tato výpověď se však týkala nároku předloženého k vypořádání, s nímž se odvolací soud v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval, a tudíž ohledně něj není splněna podmínka obsažená v §237 o. s. ř., tj. že dovolání musí postihovat řešení právní otázky, na které rozhodnutí odvolacího soudu závisí.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné a Nejvyšší soud shledal, že ve věci nejsou splněny předpoklady pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu podle §243d písm. b) o. s. ř., podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. jej zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň-jih k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věty první o. s. ř.).
Na soudu prvního stupně bude, aby si opatřil náležitý skutkový podklad k posouzení, zda částka 800 000 Kč, nelze-li ji klasifikovat jako půjčku mezi manželi, byla skutečně použita jako vnos na zaplacení kupní ceny, za níž byla žalovaným pořízena společná nemovitá věc. V této souvislosti dovolací soud připomíná existenci tzv. vysvětlovací povinnosti, jejíž uplatnění je typické právě pro řízení o vypořádání SJM. Tato povinnost nastupuje v případě informačního deficitu na straně toho účastníka, jehož ve sporném řízení tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní, a přenáší se na protistranu, která má potřebné informace k dispozici. Nesplnění vysvětlovací povinnosti přitom může mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která tuto povinnost nesplnila (k problematice informačního deficitu a vysvětlovací povinnosti srovnej z judikatury dovolacího soudu například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1336/2015).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. srpna 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu