ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.1156.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 1156/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně Městská část Praha 8, se sídlem v Praze 8 - Libeň, Zenklova 1/35, identifikační číslo osoby 00063797, zastoupené Mgr. Jakubem Joskou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Opletalova 1015/55, proti žalované KAS Praha, spol. s r. o., se sídlem v Roztokách u Prahy, Vančurova 578, identifikační číslo osoby 61675636, zastoupené JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1463/5, o zaplacení částky 2 897 419,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 3 C 415/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, č. j. 21 Co 458/2016-70, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 13. 7. 2016, č. j. 3 C 415/2015-41, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 2 897 419,30 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 10. 2016, č. j. 21 Co 458/2016-70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Dovolání považuje za důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k vyřešení tři otázky hmotného práva, jejichž nastolení vyvolalo nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem:
1) zda může být smluvní ujednání, které stanoví maximální měsíční výši ceny za dílo vykládáno odlišně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle které, nevyplývá-li z dohody stran něco jiného, je součástí ceny i daň z přidané hodnoty a clo, přičemž dohodnutou cenu díla nelze, není-li stranami stanoveno něco jiného, zvyšovat o daň z přidané hodnoty;
2) zda může skutečnost, že žalobkyně nenamítala, že cena je fakturována v rozporu s ustanovením smlouvy o její maximální výši a tuto cenu opakovaně hradila, představovat projev vůle žalobkyně, dle kterého výše ceny za dílo uvedené ve smlouvě není maximální, a může být ještě navýšena o DPH;
3) zda je třeba uplatnit nárok z vadného plnění i v případě, kdy došlo k namítnutí relativní neplatnosti ústního dodatku ke smlouvě, a tudíž k odpadnutí právního titulu, na základě kterého bylo plněno, přičemž plnění, které bylo plněno řádně dle ústní dohody, lze zpětně po uplynutí smluvního vztahu (vzhledem k relativní neplatnosti této dohody) považovat za plnění vadné.
K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázkách 1) až 2), jejichž prostřednictvím zpochybňuje správnost postupu odvolacího soudu při výkladu projevu vůle, pak touto námitkou přípustnost dovolání nezakládá. Pokud odvolací soud ve světle všech rozhodných skutečností dospěl k závěru, že je nutno vyložit projev vůle účastníků tak, že účastníci projevili vůli k maximální dohodnuté ceně připočítávat ještě příslušnou daň z přidané hodnoty, byli tedy dohodnuti jinak, než že maximální cena nebude zvyšována o DPH, nevybočil tak z limitů výkladů projevů vůle a neodchýlil se od judikatorních závěrů k výkladu §266 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007). Nejvyšší soud dodává, že odkazy na judikaturu dovolacího soudu, od kterých se měl odvolací soud svým rozhodnutím odchýlit, nejsou v dané věci případné (vychází z odlišného skutkového stavu věci, než jaký byl v předmětné věci rozhodný).
Ani otázka třetí (3), kterou dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k řešení, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť dovolatelka nesouhlas s právním posouzením zakládá na jiném skutkovém zjištění, než ze kterého vyšel odvolací soud. Dovolatelka vychází z předpokladu, že byla uzavřena zvláštní ústní dohoda, dle které se měla žalobkyně se žalovanou dohodnout na tom, že sáčky budou igelitové, přičemž však soud prvního stupně, s jehož skutkovými zjištěními se odvolací soud zcela ztotožnil, neměl tuto ústní dohodu za prokázanou. Dovolatelka tak konstruuje vlastní skutkové závěry, přičemž přehlíží, že určující pro rozhodnutí odvolacího soudu byl písemně uzavřený dodatek č. 4 ke smlouvě o dílo, nikoli dovolatelkou tvrzená zvláštní ústní dohoda. Nejvyšší soud podotýká, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu