ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.1507.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 1507/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobce Dalaster Invest LLC, se sídlem 8875 Hidden River Pkwy Ste. 300, Tampa, FL 33637, Spojené státy americké, identifikační číslo osoby L08000021702, zastoupeného Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 138/4, proti žalovanému P. K., se sídlem v Brně, Tučkova 920/30, identifikační číslo osoby 11477172, zastoupenému JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 330/12, o zaplacení 2.539.116,28 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 Cm 233/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2016, č. j. 8 Cmo 63/2016-688, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22.699,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 5. 2015, č. j. 43 Cm 233/2005-592, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 2.539.116,28 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první bod výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý bod výroku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky, „zda je možné, aby v případě, že se žalovanému dle §133 o. s. ř. podaří vyvrátit domněnku existence trvání závazku ze smlouvy v době jeho uznání pouze v části závazku, kdy u zbytku závazku je vyvrácení domněnky vzhledem k podstatě věci s odstupem času takřka nemožné, byl závazek uznán jako celek za platný, ačkoliv je uložení povinnosti žalovanému splnit závazek zjevně v rozporu s dobrými mravy vzhledem k jednání žalobce.“ Dovolání považuje dovolatel za důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že nepostupoval správně, a to zejména tím, že potvrdil existenci závazku dovolatele v době jeho uznání, a tedy uznal závazek za platný. Dovolatel namítá, že situace, kdy žalobce bez toho, aniž by zjevně splnil své povinnosti ze smlouvy, byl oprávněn požadovat po dovolateli protiplnění, kdy navíc dovolatel zjevně prokázal, že žalobce zčásti zcela určitě neplnil, je dle §3 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), zjevně v rozporu s dobrými mravy; dovolatel uvádí, že byl k podepsání uznání závazku zjevně donucen a při podepisování uveden v omyl, tudíž by toto právní jednání mělo být dle §39 obč. zák. považováno za neplatné. Nesprávné právní posouzení věci pak dovolatel také spatřuje v tom, že odvolací soud ve věci nesprávně nepřihlédl k znění §33a odst. 2 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví.
K dovolání žalovaného se žalobce vyjádřil tak, že navrhuje, aby je dovolací soud odmítnul pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo určující, že došlo k platnému uznání závazku ze strany žalovaného dle §323 obch. zák. a současně, že žalovaný, poučen o svém důkazním břemenu, nebyl schopen označit důkazy o tom, že předchůdce žalobce vůbec či v rozsahu jím tvrzeném roznášku reklamních letáků neuskutečnil, a že tedy závazek v době uznání neexistoval. V takto ustaveném rámci nemohou přípustnost dovolání zakládat námitky dovolatele směřující do aplikace §133 o. s. ř., neboť vychází z nesprávného přesvědčení dovolatele o tom, že domněnka plynoucí z uznání závazku dovolatelem byla vyvrácena. K tomu dovolací soud připomíná, že dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Žádná taková právní otázka, která by mohla být předmětem dovolacího přezkumu při skutkovém stavu zjištěném soudy nižších stupňů, však z dovolání neplyne.
Obdobný závěr platí i pro námitky dovolatele o tom, že uznání závazku nemohlo být považováno za platné, ať již pro rozpor s dobrými mravy, donucení či uvedení v omyl. Takové okolnosti uznání závazku zjištěny nebyly. Těmito námitkami dovolatel neuplatňuje způsobilý dovolací důvod, neboť tím ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz dovolatele na aplikaci §33a odst. 2 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, neboť na otázce průkaznosti účetních záznamů právního předchůdce žalobce rozhodnutí odvolacího soudu zřejmě nezávisí. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné na webových stránkách www.nsoud.cz ). Odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout, jestliže shledal, že pro posouzení povinností a práv účastníků vyplývajících z jejich smlouvy o distribuci nemá toto ustanovení žádný význam.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu