ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.1733.2017.2
sp. zn. 23 Cdo 1733/2017-157
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce JUDr. Václava Mlnáříka, Ph.D. , se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1597/19, jako insolvenčního správce úpadce Barko Invest a. s. , se sídlem v Zásmukách, Komenského náměstí 54, identifikační číslo osoby 26701294, proti žalované GEOSAN STAVEBNÍ a. s. , se sídlem v Praze 7, U průhonu 1516/32, identifikační číslo osoby 25671464, zastoupené Mgr. Danielem Thelenem, advokátem se sídlem v Praze 7, U průhonu 1516/32, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 15 C 242/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, č. j. 21 Co 191/2016-120, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, č. j. 21 Co 191/2016-120, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. 11. 2015, č. j. 15 C 242/2015-69, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 11. 2015, č. j. 15 C 242/2015-69, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že dnem právní moci tohoto rozsudku žalovaná přebírá dílo dle smlouvy o dílo č. objednatele 2010/AA.08027.1.230/S4 ze dne 16. 8. 2010 včetně změn vyplývajících z oprávněně provedených víceprací (bod I. výroku), a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 14.297,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 8. 2016, č. j. 21 Co 191/2016-120, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první bod výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý bod výroku).
Soudy rozhodovaly o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby soud vyslovil, že dnem právní moci rozsudku žalovaná přebírá dílo dle smlouvy o dílo č. objednatele 2010/AA.08027.1.230/S4 ze dne 16. 8. 2010 včetně změn vyplývajících z oprávněně provedených víceprací. Odvolací soud pak vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že mezi účastníky nebylo sporu, že spolu uzavřeli smlouvu o dílo č. objednatele 2010/AA.08027.1.230/S4 ze dne 16. 8. 2010. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba je podle obsahu i žalobního žádání žalobou určovací, nikoli o nahrazení projevu vůle. Jestliže se tedy obsahově jedná o žalobu o určení, musel soud jako prvotní zkoumat otázku existence naléhavého právního zájmu žalobce na tomto určení. Soudy dovodily, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Odvolací soud odkázal na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se určovacích žalob a dále uvedl, že je zřejmé, že na právním postavení žalobce k výše uvedené smlouvě o dílo by se, ani pokud by byla všechna jeho další tvrzení shledána po právu, v žádném případě nic nezměnilo. Posuzovanou otázku, tj. předání díla, by bylo možno vyřešit jako otázku předběžnou. Odvolací soud opakovaně zdůraznil, že žaloba byla zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále též „dovolatel“) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „ o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatel v nesprávné interpretaci ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. (§80 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014), a §161 odst. 3 o. s. ř. Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů o tom, že žaloba, tak jak ji podal žalobce, je podle obsahu i žalobního žádání žalobou určovací, nikoli o nahrazení projevu vůle. Dle dovolatele soudy nepostupovaly v souladu s platným právem, když zejména v rozporu se zásadou bezformálnosti (platnou pro občanské soudní řízení) soudy neposuzovaly žalobu (a další vyjádření žalobce) podle jejich skutečného obsahu. Dále dovolatel soudům vytýká, že zcela ignorovaly smluvní ujednání smluvních stran vyplývající ze smlouvy o dílo, konkrétně pak ustanovení čl. XIII odst. 4 všeobecných smluvních podmínek, dle kterého je konečnou fakturu zhotovitel oprávněn vystavit až po protokolárním předání/převzetí díla. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že otázku převzetí díla by bylo možno řešit jako otázku předběžnou, neboť je nepochybné, že zhotovitel (žalobce) má dle ujednání smluvních stran právo na zaplacení ceny při splnění dvou podmínek, a to a) po dokončení díla, a b) po jeho protokolárním převzetí (zápisem). Dle dovolatele je předmětem soudního řízení spor mezi účastníky o nahrazení projevu vůle, resp. splnění povinnosti žalované (jako objednatele) ze smlouvy o dílo, a to převzetí díla od žalobce. Dovolatel tvrdí, že žalovaná úmyslně a zcela účelově odmítá dílo protokolárně převzít, čímž brání žalobci jako zhotoviteli v souladu se smlouvou o dílo vystavit konečnou fakturu, a proto je žalobce nucen „vynutit“ vůli žalované, tj. splnění její povinnosti, ke které se žalovaná sama svým jednáním zavázala, a to povinnosti dílo převzít, náhradním způsobem ve smyslu §161 odst. 3 o. s. ř. Podal tedy žalobu na nahrazení projevu vůle. K tomu dovolatel odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2123/2010. Na základě těchto skutečností dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudu nižších stupňů zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se vyjádřila k dovolání v tom smyslu, že jej považuje za nepřípustné. Důvod nepřípustnosti spatřuje i v nedostatečném zastoupení žalobce. Dovozuje, že z žalobních návrhů žalobce nelze dovodit, že žalobce požaduje nahradit vůli žalované. Žalobce nijak neformuluje projev vůle, který by žalovaná měla učinit. Žalovaná namítá, že původní žaloba byla neprojednatelná a že důkazy přednesené žalobcem byly zcela nedostatečné. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítnul, popřípadě zamítnul a uložil žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, se zabýval tím, zda bylo dovolání podáno osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 o. s. ř.
Z obsahu spisu se podává, že součástí dovolání Barko Invest a. s., se sídlem v Zásmukách, Komenského náměstí 54, identifikační číslo osoby 26701294, byla procesní plná moc ze dne 2. 12. 2016 udělená advokátovi JUDr. Ing. Petru Machálkovi, Ph.D. Z usnesení Krajského soudu v Praze jako soudu insolvenčního ze dne 21. 10. 2016, zveřejněného v insolvenčním rejstříku dne 24. 10. 2016, č. j. KSPH 65 INS 25308/2015-A-34 vyplývá, že byl zjištěn úpadek dlužníka Barko Invest a. s., byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka a insolvenčním správcem byl ustanoven JUDr. Václav Mlnářík Ph.D., se sídlem Politických vězňů 1597/19, Praha 1, provozovna Šeříková 765, Buštěhrad. Dle obsahu spisu byl insolvenční správce dlužníka JUDr. Václav Mlnářík přípisem soudu, který mu byl doručen 7. 2. 2017, vyzván, aby soudu sdělil, zda navrhuje pokračování v dovolacím řízení zahájeném dovoláním úpadce ze dne 5. 12. 2016. Z vyjádření ze dne 28. 2. 2017 JUDr. Václava Mlnáříka označeném jako návrh na pokračování řízení vyplývá, že ten, jakožto insolvenční správce původního žalobce v souladu s §264 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, navrhl, aby se v projednávané věci pokračovalo s tím, že bude v tomto řízení dále vystupovat na místě žalobce. Dle §241 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. platí, že dovolatel zásadně musí být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, kterým musí být dovolání též sepsáno. V projednávané věci je zřejmé, že dovolání bylo sepsáno advokátem. Navrhl-li pokračování v dovolacím řízení insolvenční správce, který má právnické vzdělání (je advokátem), je tím splněna i podmínka kvalifikace dovolatele pro dovolání dle §241 o. s. ř. Dovolací soud proto dále zkoumal, zda je dovolání objektivně přípustné.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení právní otázky, zda je žalobní návrh v projednávané věci návrhem na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není dle §80 o. s. ř. Dovolání je proto i důvodné.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. 1. 2014.
Podle §80 o. s. ř. platí, že určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Podle §161 odst. 3 o. s. ř. pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení. Ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. pak vyžaduje, aby návrh kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahoval jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
Žalobce se žalobou (po její změně připuštěné soudem prvního stupně při jednání dne 4. 11. 2015) domáhal v žalobním návrhu „ aby soud vyslovil, že dnem právní moci tohoto rozsudku žalovaná přebírá dílo dle smlouvy o dílo č. objednatele 2010/AA.08027.1.230/S4 ze dne 16. 8. 2010 včetně změn vyplývajících z oprávněně provedených víceprací “.
Žalobce samotnou žalobu i návrh na její změnu označoval jako „žaloba na nahrazení projevu vůle“. Obsah žaloby svědčí o tom, že žalobce se snaží domoci splnění tvrzené povinnosti žalované převzít dílo, přičemž ne zcela jednoznačně žalobce specifikuje, zdali jím tvrzené právo má být soudem přiznáno výrokem o nahrazení projevu vůle, či uložením povinnosti. Z žaloby, jednotlivých podání žalobce, včetně odvolání, však jednoznačně vyplývá, že se žalobce nedomáhal určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není.
Odvolací soud sice správně s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu uvádí, že žaloba na určení dle §80 o. s. ř. nemůže být opodstatněna v těch případech, kdy již buď došlo k porušení právního vztahu či práva, nebo kdy žalobou napadený právní vztah zanikl, a kdy je namístě podání žaloby na plnění. Odvolací soud však pomíjí, že z obsahu podání žalobce je zřejmé, že právě takového plnění z tvrzeného porušení smluvní povinnosti se žalobce žalobou domáhá.
Žalobce svoji žalobu opíral o tvrzení, že žalovaná v rozporu s předmětnou smlouvou o dílo odmítá převzít dílo, kdy z ujednání smlouvy o dílo vyplývá protokolární způsob předání díla. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom plyne, že v obdobných případech se lze po objednateli domáhat splnění povinnosti dílo převzít. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně uvádí, že sjednají-li si smluvní strany způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k provedení předmětného díla, na něž zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), v ustanovení §548 odst. 1 váže vznik práva na zaplacení ceny díla, může dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě, nikoli postupem a způsobem jiným, tedy ani fakticky (srov. např. rozsudek ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009, potom dovolací soud dospěl k závěru, podle něhož byl-li podmínkou předání a převzetí díla podpis protokolu o předání a převzetí díla v písemné formě, tvoří existence takového protokolu hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla. Pokud předávací protokol nebyl podepsán žalovanou, není možné považovat dílo za předané a převzaté a žalobkyně by se mohla po žalované domáhat pouze převzetí díla, nikoliv však doplacení ceny díla, neboť nenastala splatnost ceny díla ve smyslu §548 odst. 1 obch. zák. Obdobně dovolací soud uvedl v rozsudku ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1168/2011, že pro vznik práva na zaplacení ceny díla tak není rozhodné, že předmět díla byl objednatelem užíván, jestliže takto nebyl vznik práva na zaplacení ceny díla sjednán. Objednatel je povinen provedené dílo převzít (§537 odst. 2 obch. zák.) a splnění této povinnosti se lze domáhat, podmínkou však je, že dílo bylo provedeno jeho řádným ukončením (§554 odst. 1 obch. zák.). Pokud objednatel za těchto podmínek dílo nepřevezme, je v prodlení (§370 obch. zák.) s důsledky s tím spojenými.
V projednávané věci žalobce tvrdí povinnost žalované k převzetí díla, tak jak vyplývá z vylíčených skutečností ohledně odmítnutí podepsání předávacího protokolu. Tím, že je žalobou uplatňováno plnění povinnosti, nikoliv určení práva nebo právního vztahu, je vyloučeno žalobu posuzovat dle §80 o. s. ř. jako žalobu určovací, a zkoumat proto existenci naléhavého právního zájmu žalobce na takovém určení. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že na základě žalobcem předložené žaloby nelze bez dalšího vydat rozsudek nahrazující prohlášení vůle (§161 odst. 3 o. s. ř.) proto, že v žalobním návrhu nebyl zahrnut obsah budoucího právního úkonu, který by mohl být soudem pojat do výroku rozsudku, kterým se prohlášení vůle nahrazuje (srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 1990, sp. zn. 3 Cz 45/90, publikované pod č. 53/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.) Z povahy projednávané věci totiž není vyloučeno, aby se žalobce domáhal buď uložení prohlášení vůle, nebo uložení povinnosti žalované učinit tento právní úkon jako nezastupitelné jednání (viz shodně např. blíže HRNČIŘÍK, V. Komentář k §161 o. s. ř. IN: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 563 – 567.)
Obdobně Nejvyšší soud dovodil, že žalobou na plnění je i žaloba na nahrazení prohlášení vůle, kterou se žalobce domáhá uložení povinnosti uzavřít smlouvu. Tomuto typu žalob proto odpovídá jak petit požadující „uložení povinnosti uzavřít smlouvu“, tak petit, kterým se „nahrazuje prohlášení vůle žalovaného uzavřít smlouvu“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 553/2006).
Žalobce označuje svůj žalobní návrh jako spor „o nahrazení projevu vůle“, přitom však neformuluje dostatečně projev vůle, který by žalovaná měla učinit. Tento nedostatek však nemůže mít sám o sobě za následek posuzování žaloby dle §80 o. s. ř.
Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. - účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Je-li žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, soud neporuší ustanovení §155 odst. 1 o. s. ř. ani jiné zákonné ustanovení, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud samozřejmě musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou domáhal. Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. §43 odst. 1 o. s. ř.) (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 609/2010).
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2068/2005, dovolací soud dále uvedl, že usnesením obsahujícím výzvu k odstranění vad žaloby je tedy třeba účastníku především sdělit, v čem spočívá vada jeho podání (např. že chybí označení žalovaného, údaj o tom, čeho se domáhá) nebo proč je podání nesrozumitelné či neurčité (např. že o osobě žalovaného uvedl takové údaje, na základě kterých nelze jednoznačně dovodit, kdo má být účastníkem řízení); poučit jej, jak je třeba doplnění nebo opravu podání provést (např. že v označení žalovaného je třeba doplnit údaje o uvedení místa jeho bydliště nebo pobytu, že název právnické osoby je třeba doplnit o označení její právní formy, že žalobní návrh je třeba formulovat tak, aby vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené bylo přesné a jednoznačné); stanovit mu lhůtu k odstranění vad podání (jde o lhůtu soudcovskou ve smyslu §55 o. s. ř., která je zachována, byl-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odstraňující vady podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit); poučit jej, že podání, kterým se zahajuje řízení, bude odmítnuto, jestliže podání nebude včas opraveno nebo doplněno (§43 odst. 2 o. s. ř.).
V projednávané věci však soudy nižších stupňů tomuto postupu nedostály, kdy z protokolu o jednání ze dne 4. 11. 2015 před soudem prvního stupně je zřejmé, že soud žalobu posoudil jako žalobu určovací dle §80 o. s. ř., a aniž by si ujasnil, čeho se žalobce žalobou domáhá, přistoupil přímo k poučení podle §118a o. s. ř. o nutnosti tvrdit naléhavý právní zájem podle §80 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je důvodné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i jeho rozhodnutí a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph. D.
předseda senátu