ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.1849.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 1849/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Heineken Česká republika, a.s., se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru 1, PSČ 270 53, IČO 45148066, zastoupené Mgr. Petrou Beaver, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Pod vilami 747/10, PSČ 140 00, proti žalovaným 1. M. K. - M., se sídlem v Jílovém u Prahy – Radlík, Vlnitá 102, PSČ 254 01, IČO 70787221, 2. B. D. , 3. Š. G. , zastoupenému Mgr. Dušanem Zachem, advokátem, se sídlem v Praze, Na zámecké 457/5, PSČ 140 00, 4. P. S. , o zaplacení částky 651 660 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 160 000 Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 ECm 15/2010, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2016, č. j. 3 Cmo 319/2015-288, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. července 2015, č. j. 45 ECm 15/2010-264, uložil třetímu žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 651 660 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 0,05 % denně od 25. dubna 2009 a dále částku 160 000 Kč, to vše společně a nerozdílně s žalovanými 1, 2 a 4 (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
K odvolání třetího žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. září 2016, č. j. 3 Cmo 319/2015-288, rozsudek soudu prvního stupně opravil v označení sídla zástupce čtvrtého žalovaného, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a třetím žalovaným potvrdil ve výroku pod bodem III, ve výroku pod bodem I jej změnil tak, že třetí žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 651 660 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 0,05 % denně od 26. dubna 2009 do zaplacení a dále částku ve výši 160 000 Kč s tím, že splněním povinnosti jedním ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost ostatních žalovaných, ve výroku pod bodem II jej změnil tak, že třetí žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení k rukám advokátky Mgr. Petry Beaver do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 71 874 Kč s tím, že splněním povinnosti jedním ze žalovaných zaniká tato povinnost ostatním žalovaným, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal třetí žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, přičemž měl za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel měl za to, že odvolací soud nesprávně vyřešil 4 otázky, jež formuloval následovně:
a) Otázku okruhu účastníků odvolacího řízení i předcházejícího řízení před soudem prvního stupně a dopadu okruhu účastníků na dokazování.
Dovolatel namítal, že se odvolací soud nevypořádal s tím, že v řízení před soudem prvního stupně byla první žalovaná vyslechnuta jako účastník řízení, ačkoli již účastníkem řízení nebyla, a měla proto být vyslechnuta jako svědek. Podle dovolatele měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně s ohledem na uvedené pochybení prvostupňového soudu zrušit.
b) Otázku vázanosti vzniku povinnosti první žalované (potažmo třetího žalovaného jako ručitele) vrátit žalobkyni část žalobkyní vyplacené odměny na podmínku vystavení dobropisu s vyúčtováním této částky žalobkyní.
Podle dovolatele měl odvolací soud respektovat smluvní ujednání stran, z něhož plyne, že část odměny bude vrácena poté, kdy žalobkyně na tuto část vystaví dobropis. Jelikož vystavení dobropisu nebylo v řízení prokázáno, měl odvolací soud dospět k závěru, že nevystavila-li žalobkyně dobropis, nevznikla žalovaným povinnost k vrácení žalobkyní zaplacené odměny, a tudíž měl rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že se žaloba na zaplacení částky 651 660 Kč s příslušenstvím zamítne.
c) Otázku výše pohledávky žalobkyně vůči třetímu žalovanému na vrácení poměrné části odměny vyplacené první žalované.
Dovolatel namítal, že odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že třetí žalovaný je povinen vrátit žalobkyni za první žalovanou část odměny ve výši 651 660 Kč, aniž by přitom způsob stanovení této částky jakkoliv zdůvodnil. Podle dovolatele je tento závěr odvolacího soudu nesprávný, neboť nelze stanovit rozhodnutím soudu výši peněžitého plnění pouhým akceptováním návrhu žalobkyně, aniž by důvodnost této výše byla v řízení jakkoli prokázána.
d) Otázku porušení nebo nedodržení některé ze smluvních povinností první žalovanou zakládající vznik nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 160 000 Kč.
Podle dovolatele odvolací soud neodůvodnil svůj závěr o tom, že první žalovaná porušila své smluvní povinnosti ve vztahu k žalobkyni, v důsledku čehož jí vznikla povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 160 000 Kč. Odvolací soud neuvedl výslovně, z jakých konkrétních důkazů má porušení smluvních povinností první žalovanou za prokázané, přičemž podle dovolatele žádný takový důkaz v řízení proveden nebyl. Podle názoru dovolatele je tento závěr odvolacího soudu nesprávný, neboť nelze stanovit rozhodnutím soudu povinnost k zaplacení smluvní pokuty, aniž by přitom bylo v řízení prokázáno, že došlo k porušení smluvní povinnosti, které by vznik nároku na zaplacení smluvní pokuty odůvodňovalo.
Žalobkyně se k dovolání třetího žalovaného nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Podle první věty §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání třetího žalovaného zčásti trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, zčásti není přípustné.
Námitkou pod písmenem a) dovolatel uplatňuje vady řízení. Jediným způsobilým dovolacím důvodem, který může založit přípustnost dovolání, je však dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pouze z hlediska tohoto dovolacího důvodu lze posuzovat přípustnost dovolání. Podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedená námitka přípustnost dovolání založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. září2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014).
Ostatní námitky odvolatele představují polemiku dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem. Tato polemika nepředstavuje vymezení žádné právní otázky, kterou podle dovolatele měl odvolací soud nesprávně právně posoudit a nemůže tak představovat způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
Dovolání třetího žalovaného proto zčásti trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, zčásti není toto dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se podle §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2017
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu