ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2027.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2027/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně HAL TRADE, společnost s ručením omezeným, se sídlem v Chlumci nad Cidlinou, ul. B. Němcové 37/IV, identifikační číslo osoby 25938011, zastoupené JUDr. Jaroslavem Beránkem, advokátem se sídlem v Praze, Lazarská 1718/3, proti žalovaným 1) KIMM Invest s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Pekařská 601/8, identifikační číslo osoby 26436515, zastoupené JUDr. Daliborem Vančurou, advokátem se sídlem v Nymburku, Palackého třída 115/27, a 2) A L M E X CZ s. r. o., se sídlem v Praze 6, Národní obrany 821/41, identifikační číslo osoby 25750445, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované ad 1) UNIQA pojišťovna, a. s., se sídlem v Praze 6, Evropská 136/810, identifikační číslo osoby 49240480, zastoupené Mgr. Michalem Bieleckim, advokátem se sídlem v Praze, Fügnerovo náměstí 1808/3, o zaplacení částky 7.864.671,98 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 12/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2016, č. j. 62 Co 189/2016-301, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. 12. 2015, č. j. 10 C 12/2013-257, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku ve výši 5.432.047 Kč s příslušenstvím blíže specifikovaným (bod I. výroku), zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení částky 2.432.624,98 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod. III., IV., a V. výroku).
K odvolání první žalované odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé pod bodem I. a výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť dle dovolatelky odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dle dovolatelky je naplněn dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
První žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že jej považuje za nepřípustné. K podanému dovolání se vyjádřil též vedlejší účastník s tím, že navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítnul pro vady.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř, zbývá tedy určit, zda je dovolání přípustné dle §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání není přípustné.
Podle §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zruší, jestliže rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud k nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů mimo jiné uvádí, že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování a znamenal by tak porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09, či shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010). V souzené věci odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně proto, že soud prvního stupně náležitě nevypořádal nedostatečná tvrzení žalobkyně ohledně rozhodných skutečností týkajících se příčinné souvislosti; a dále proto, že soud prvního stupně nikterak nereflektoval námitky žalovaných týkajících se vypracovaného znaleckého posudku.
Za této procesní situace nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout, jestliže přistoupil k zrušení rozsudku soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dle ustáleného názoru dovolacího soudu platí, že je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v §157 a §132 o. s. ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit; jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3751/2009).
Lze tedy shrnout, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Současně dovolací soud neshledal, že by v projednávané věci bylo naplněno jiné kritérium přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání a podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů případně vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu