ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2222.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2222/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně J. Š. , podnikatelky se sídlem Zeleneč, Bezručova 463, PSČ 250 91, identifikační číslo osoby 70732931, zastoupené Mgr. Tomášem Bubrjakem, advokátem, se sídlem Praha 8, Prvního pluku 206/7, proti žalované CARTRUCK s.r.o. , se sídlem Lysá nad Labem, K Milovicům 1921, PSČ 289 22, identifikační číslo osoby 27911781, zastoupené JUDr. Janem Betkou, advokátem, se sídlem Lysá nad Labem. Československé armády 549/3, o zaplacení 243 804 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 264/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, č. j. 25 Co 300/2016-235, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 5. 2016, č. j. 7 C 264/2014-200, ve spojení s usnesením ze dne 25. 8. 2016, č. j. 7 C 264/2014-225, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 243 804 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 242 004 Kč od 23. 10. 2014 do zaplacení; výrokem II. zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 242 004 Kč za období od 11. 10. 2014 do 22. 10. 2014; výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky a výrokem IV. o náhradě nákladů České republiky.
Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozhodl o odvolání žalované, která napadla rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou zamítavého výroku II., a to rozsudkem ze dne 14. 12. 2016, č. j. 25 Co 300/2016-235, tak, že výrokem I. změnil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně ohledně výše nákladů, jež je žalovaná povinna zaplatit České republice, výrokem II. změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně ohledně rozhodnutí o nákladech řízení, které je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni, a výrokem III. jinak rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I, III a IV potvrdil; výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně si nechala v autoservisu provozovaného žalovanou opravit svůj automobil Volkswagen Touareg 3,0, rok výroby 2006, který používá k podnikání. Při opravě dne 20. 12. 2012 žalovaná mimo jiné provedla i výměnu žhavících svíček na tomto vozidle a umístila do něj jiné než originální svíčky doporučené výrobcem vozidla; tyto svíčky nebyly navíc dobře namontované. Dne 15. 2. 2013 došlo k poruše vozu jeho zahořením. S ohledem na závěry znaleckého posudku Ing. Milana Jaroše učinily oba soudy závěr, že příčinou poruchy vozidla byla vadně provedená oprava žalovanou, která namontovala špatný typ žhavících svíček a nesprávně je namontovala, což vedlo k jejich nadměrnému zatížení a uhoření žhavícího kolíku svíček, od svíček se oddělila část, která spadla do kompresního prostoru, a došlo k poškození motoru. Žalobkyně si nechala vozidlo opravit a požadované náklady na opravu byly s ohledem na závěry znaleckého posudku znalce Ing. Jaroše přiměřené. Odvolací soud na základě těchto zjištění dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná porušila povinnost provést řádně opravu – provést dílo na základě uzavřené smlouvy o dílo, a je dána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalované a poškozením motoru vozidla žalobkyně - vznikem škody, jejíž výše byla v řízení prokázána. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně prokázala základní předpoklady odpovědnosti žalované za vzniklou škodu, proto potvrdil vyhovující výrok soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni způsobenou škodu, a to včetně úroků z prodlení; rozsudek soudu prvního stupně změnil jen v nákladových výrocích III a IV.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva a přípustnost dovolání spařuje i v tom, že je potřeba vyřešit dovolacím soudem otázku náležitostí znaleckého posudku. Odchýlení se od rozhodovací praxe odvolacím soudem spatřuje v rozporu závěrů odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) ze dne 29. 12. 1966, sp. zn. 5 Cz 144/66, ohledně zjišťování skutkového stavu věci. Žalovaná v dovolání podrobuje kritice závěry znalce Ing. Jaroše a namítá, že soud rozhodoval na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu, což vedlo ke špatné úvaze soudu a právnímu hodnocení, jehož výsledkem je nesprávný závěr o odpovědnosti žalované za vzniklou škodu. Podle dovolatelky nebylo prokázáno žádné porušení povinnosti při provádění opravy žalovanou dne 20. 12. 2012. Namítá, že znalec nedostatek svých zjištění o technických parametrech výrobků nahradil svou vlastní úvahou. Vada v hodnocení skutkových zjištění soudem pak podle ní vedla k nesprávnému právnímu posouzení, proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Musí se však jednat o otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
V přezkoumávané věci však dovolatelka nevymezila žádnou relevantní právní otázku, na níž by odvolací soud založil své rozhodnutí o řešené otázce odpovědnosti žalované za škodu způsobenou žalobkyni. Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na řešení procesní otázky, týkající se dokazovaní, zjišťování skutkového stavu věci či otázky náležitostí znaleckého posudku, která podle dovolatelky nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí řešil hmotně právní otázku - otázku nároku na náhradu škody. K této právní otázce dovolatelka přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nevymezila. Dovolací soud se přitom k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, již několikrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, či usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1871/2016 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), kdy dovodil, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
Má-li dovolatelka za to, že odvolací soud se odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu přijatých v rozsudku ze dne 29. 12. 1966, sp. zn. 5 Cz 144/66, řešící otázku zjišťování skutkového stavu ve věci omezení způsobilosti k právním úkonům, v němž bylo mimo jiné uvedeno, že posudek znalců v řízení nenahrazuje nedostatek skutkových zjištění, je nutno zdůraznit, že odvolací soud žádnou procesní otázku týkající se dokazování neřešil. Dovolatelka svými námitkami ve skutečnosti brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem a proti postupu znalce a jeho závěrům. Přitom veškeré námitky proti tvrzeným pochybením znalce při zpracování znaleckého posudku jsou pro posouzení přípustnosti dovolání irelevantní, stejně jako námitky směřující k vadnému postupu odvolacího soudu při hodnocení takového důkazu a zjišťování skutkového stavu věci. Námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, námitky týkající se vad řízení, které dovolatelka spatřuje ve vadném zjištění skutkového stavu věci, a ani námitky týkající se hodnocení důkazu v konkrétním sporu, nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., stejně jako námitky k právnímu posouzení věci, vycházející ze zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem a kritiky hodnocení důkazů odvolacím soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1010/2016, či ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3335/2016, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Navíc je třeba konstatovat, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů uzavřel, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. července 2017
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu