ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2298.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2298/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně CARBOUNION BOHEMIA, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Václavské náměstí 846/1, identifikační číslo osoby 25692917, zastoupené Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 832/19, proti žalované Severní energetická a. s. , se sídlem v Mostě, Václava Řezáče 315, identifikační číslo osoby 28677986, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, o zaplacení částky 18.170.809,54 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 78/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, č. j. 1 Cmo 143/2016-813, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 62.774,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. 4. 2016, č. j. 20 Cm 78/2012-764, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 18.170.809,54 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud uvedl, že z obsahu střednědobé kupní smlouvy na prodej a koupi mosteckého uhlí pro období 2001-2002 z 13. 6. 2000 (jejíž přílohu tvoří Pravidla pro vyřizování reklamace dodaného paliva), jejíž platnost byla dodatkem č. 22 z 31. 12. 2007 prodloužena do 31. 12. 2012, lze bezpečně dovodit to, že představuje pouze rámcovou smlouvu či obchodní podmínky [§273 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“)] dlouhodobé spolupráce účastníků. Sama o sobě bez konkrétních realizačních smluv (uzavíraných nejprve v podobě čtvrtletních, později ročních dodatků) proto nezakládá závazkový vztah, práva a závazky smluvních stran z ní tudíž nevznikají. Článek I., III. a V. smlouvy z 13. 6. 2000 (ve znění dodatku č. 22 z 31. 12. 2007) v žádném případě (sám o sobě) podstatné náležitosti kupní smlouvy dle ust. §409 obch. zák. neobsahuje; naopak v obou případech – tedy pokud jde o vymezení prodávaného zboží i jeho ceny– je výslovně předpokládána konkretizace ve čtvrtletních (později ročních) dodatcích. Až tyto dodatky (realizační smlouvy) tedy založily závazkový vztah obsahující konkrétní právo věřitele na plnění a odpovídající povinnost dlužníka splnit. Smluvní podmínky obsažené v rámcové smlouvě z 13. 6. 2000 (ve znění dodatku č. 22 z 31. 12. 2007) obsahující např. platební, dodací a reklamační podmínky se pak staly nedílnou součástí uzavíraných realizačních smluv. Prováděcí dodatek č. 29 smlouvy z 13. 6. 2000 (ve znění dodatku č. 22 z 31. 12. 2007), řešící dodávky mosteckého hnědého uhlí v r. 2012, uzavřen nebyl. Dále pak odvolací soud uvedl, že o uzavření platné realizační smlouvy na prodej mosteckého hnědého uhlí v r. 2012 nelze usuzovat ani ze znění čl. 4/ dodatku č. 28 ze dne 21. 12. 2010. Ten zahrnuje situaci, kdy v realizačním dodatku uzavřeném pro následující období (tedy období r. 2012) bude absentovat cenové ujednání; pak by kupní cena v dodatku blíže konkretizovaného mosteckého hnědého uhlí byla o 3 % vyšší oproti ceně dohodnuté pro předchozí období (tedy období r. 2011). Odvolací soud uzavřel, že v případě žalované nelze v r. 2012 hovořit o porušení smluvní povinnosti (§373 a násl. obch. zák.), neboť v tomto období nebyla mezi účastníky uzavřena žádná písemná ani ústní smlouva o dodávkách mosteckého hnědého uhlí, obsahující právo věřitele na plnění (pohledávku) a odpovídající povinnost dlužníka splnit závazek. Pokud jde o právní posouzení předsmluvní odpovědnosti žalované, odvolací soud konstatoval, že má z provedeného dokazování za prokázané, že dobrá víra a legitimní očekávání žalobkyně v uzavření dodatku č. 29 (řešícího dodávky mosteckého hnědého uhlí pro r. 2012) zde vůbec nevznikly. S ohledem na zásadu autonomie vůle smluvních stran nelze v posuzovaném případě vycházet pouze z praxe zachovávané v předchozích obdobích. Z e-mailů žalobkyně společnosti Czech Coal a. s. z 30. 11. 2011 a z 29. 12. 2011 – tedy učiněných ještě před začátkem rozhodného období – je zřejmé, že pokud jde o r. 2012, smluvní strany k dohodě o prováděcím dodatku pro období r. 2012 nedospěly. Rovněž z přípisu žalobkyně společnosti Czech Coal a. s. z 16. 12. 2011 je zřejmá vědomost žalobkyně o nezbytnosti schválení dodatku č. 29 představenstvem této společnosti i o tom, že spolupráce mezi účastníky bude se závěrem r. 2011 ukončena. Žalobkyně pak zde mylně vychází z toho, že její konkrétní práva na plnění dodávek mosteckého hnědého uhlí jsou obsažena již ve smlouvě z 3. 6. 2000 (ve znění dodatku č. 22 z 31. 12. 2007). Odvolací soud uzavřel, že žalovaná v řízení prokázala, že z důvodu pro ni obchodně nevýhodného nadměrného odběru mosteckého hnědého uhlí žalobkyní v r. 2011 (nad rámec množství obsaženého v dodatku č. 28 z 21. 12. 2010) a prodeje části odebrané produkce též tuzemským konečným zákazníkům (namísto deklarovaného exportu) má zde legitimní důvod ve spolupráci se žalobkyní v r. 2012 dále nepokračovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti výroku I. i výroku II., podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně předkládá dovolacímu soudu k řešení následující otázky:
1/ „Zda mezi žalovanou jako prodávajícím a žalobkyní jako kupujícím byla uzavřena kupní smlouva, ze které by žalované vyplývala povinnost dodat v roce 2012 žalobkyni určité množství konkrétně specifikovaného hnědého uhlí, když žalobkyně za takovou smlouvu označila Střednědobou kupní smlouvu pro období 2001 – 2002 číslo 4004100000 na prodej a koupi mosteckého hnědého uhlí, uzavřenou dne 13. 6. 2000 mezi právní předchůdkyní žalované jakožto prodávající a žalobkyní jakožto kupující („Střednědobá kupní smlouva“) ve znění jejích dodatků, a ve vztahu k dodávkám uhlí v roce 2012 pak zvláště ve znění Dodatku č. 22 ze dne 31. 12. 2007 („Dodatek č. 22“) a Dodatku č. 28 ze dne 21. 12. 2010 („Dodatek č. 28“).“
2/ „Zda v důsledku neuzavření Dodatku č. 29 ke Střednědobé kupní smlouvě, který měl upravit práva a povinnosti stran ohledně dodávek uhlí v roce 2012 („Dodatek č. 29“), žalovanou, vznikla žalované povinnost nahradit žalobkyni škodu vzniklou žalobkyni v důsledku neuskutečnění dodávek uhlí v roce 2012 dle Dodatku č. 29.“
K první předesílané otázce dovolatelka vymezuje přípustnost tak, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka (viz odkazy odvolacího soudu v rozsudku odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 629/2006, a ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 936/2012) má být v projednávané věci posouzena jinak“.
K druhé předesílané otázce dovolatelka vymezuje přípustnost tak, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout, případně zamítnout.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu k první otázce dovolatelka uvádí, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neexistenci povinnosti žalované k dodání uhlí žalobkyni v roce 2012. Dle jejího názoru měl odvolací soud dospět k závěru opačnému, tedy že „rámcová kupní smlouva ve znění zejména dodatku č. 22 a dodatku č. 28 obsahuje všechny podstatné náležitosti kupní smlouvy a je sama o sobě platnou a závaznou smlouvou mezi žalobkyní a žalovanou ohledně dodávek uhlí v roce 2012“.
Odvolací soud v této souvislosti uzavřel, že v případě žalované nelze v r. 2012 hovořit o porušení smluvní povinnosti (§373 a násl. obch. zák.), neboť v tomto období nebyla mezi účastníky uzavřena žádná písemná ani ústní smlouva o dodávkách mosteckého hnědého uhlí obsahující právo věřitele na plnění (pohledávku) a odpovídající povinnost dlužníka splnit závazek.
Dovolatelka se snaží uvedený závěr odvolacího soudu zvrátit poukazem na nesprávné právní posouzení, když nesouhlasí s výkladem odvolacího soudu o neexistenci smluvní povinnosti žalované k dodání uhlí žalobkyni v roce 2012. Dovolatelka svou obsáhlou argumentací namítá, že se odvolací soud nijak nezabýval skutečnou vůlí stran při uzavírání střednědobé kupní smlouvy a jejích dodatků, že základní povinnost žalované dodat žalobkyni v roce 2012 uhlí v objemu alespoň 80.000 tun plyne již z dodatku č. 22, že rozhodné pro posouzení existence povinnosti žalované k dodávce uhlí žalobkyni není to, zda je střednědobou smlouvou předpokládáno uzavírání jednotlivých ročních prováděcích dodatků, ale to, zda v případě neuzavření ročního prováděcího dodatku střednědobá kupní smlouva sama o sobě obstojí jako kupní smlouva, přičemž dle jejího názoru tato střednědobá kupní smlouva, ve znění jejích dodatků, zejména dodatku č. 22 a dodatku č. 28, sama o sobě obstojí jako kupní smlouva zakládající povinnost žalované dodat žalobkyni v roce 2012 uhlí sjednaného druhu a množství za sjednanou kupní cenu. Dle jejího názoru, žalobkyně se žalovanou vyjádřily vůli uzavřít dodatek č. 22 bez konkrétního určení kupní ceny za dodávané uhlí s tím, že stanovily způsob jejího dodatečného určení ročními dodatky. V souvislosti s touto dohodou žalobkyně a žalované o tom, že sjednají kupní cenu pro dodávky uhlí v letech 2011 a 2012 až po uzavření dodatku č. 22, je významné, že v dodatku č. 26 střednědobé kupní smlouvy ohledně kupní ceny pro rok 2011 a v dodatku č. 28 střednědobé kupní smlouvy ohledně kupní ceny pro rok 2012 dohodly, že nedosáhnou-li shody o kupní ceně dodávek pro příslušný rok, platí cena roku předchozího zvýšená o 3 %. Kupní cena za dodávky uhlí v roce 2012 se tak měla rovnat ceně dohodnuté, nebo v případě nedosažení dohody o její výši kupní ceně platné v předchozím roce zvýšené o 3 %. Podle dovolatelky měl odvolací soud učinit závěr, že žalobkyně a žalovaná ohledně kupní ceny uhlí, které měla žalovaná dodat žalobkyni v letech 2011 a 2012, uzavřely dohodu zcela v souladu s požadavky kladenými na kupní smlouvu v §409 obch. zák. Žalobkyně dále argumentuje tím, že s ohledem na zavedenou praxi stranám muselo být a bylo zřejmé, jaké druhy mosteckého tříděného hnědého uhlí z produkce žalované budou předmětem dodávek v letech 2011 a 2012, a že tím tedy byl v dodatku č. 22 dostatečně určen předmět dodávek jako jedna z podstatných náležitostí kupní smlouvy. Tvrdí, že v dodatku č. 22 byla určena i další podstatná náležitost ohledně určení zboží, konkrétně množství dodávaného mosteckého tříděného hnědého uhlí. Tímto sjednaným množstvím bylo 80.000 tun uhlí ročně s tolerancí +/- 10 %. Podle názoru žalobkyně tak odvolací soud nesprávně posoudil dodatek č. 22 jako ujednání neobsahující náležitosti kupní smlouvy dle §409 obch. zák. a učinil nesprávný právní závěr o neexistenci povinnosti žalované dodat na základě dodatku č. 22 v roce 2012 žalobkyni 80.000 tun mosteckého tříděného hnědého uhlí (+/- 10 %).
Tyto námitky dovolatelky, jejichž prostřednictvím zpochybňuje správnost postupu odvolacího soudu při výkladu projevu vůle, však přípustnost dovolání nezakládají. Jestliže odvolací soud dospěl k výše uvedenému závěru, že v případě žalované nelze v r. 2012 hovořit o porušení smluvní povinnosti (§373 a násl. obch. zák.), neboť v tomto období nebyla mezi účastníky uzavřená žádná písemná ani ústní smlouva o dodávkách mosteckého hnědého uhlí obsahující právo věřitele na plnění (pohledávku) a odpovídající povinnost dlužníka splnit závazek, pak odvolací soud nevybočil při výkladu obsahu střednědobé kupní smlouvy ve znění dodatků č. 22, 28 a 29 z limitů výkladu projevů vůle a neodchýlil se od judikatorních závěrů k výkladu §266 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007).
Ostatně i odkazy odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 629/2006, a rozhodnutí téhož soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 936/2012, jsou přiléhavé a dovolací soud neshledává důvody odchýlit se od závěrů obsažených v odkazovaných rozhodnutích ani v projednávané věci.
Přípustnost dovolání nezakládá ani poukaz žalobkyně na alternativní právní kvalifikaci dodatku č. 22 jako smlouvy o budoucí smlouvě kupní uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou pro dodávky v letech 2011 a 2012. Skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014, a též např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1192/2014). Zákonným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. při řešení otázky, zda lze dodatek č. 22 posoudit jako smlouvu o budoucí smlouvě kupní, dovolatelka nedostála.
Ve vztahu k druhé otázce dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v tom, že dle odvolacího soudu žalované nevznikla předsmluvní odpovědnost za škodu v podobě ušlého zisku ušlého žalobkyni v důsledku neuzavření dodatku č. 29. Uvádí, že závěr odvolacího soudu, že „dobrá víra a legitimní očekávání žalobkyně v uzavření dodatku č. 29 vůbec nevznikly“, je právně nesprávný.
Odvolací soud konstatoval, že má z provedeného dokazování za prokázané, že dobrá víra a legitimní očekávání žalobkyně v uzavření dodatku č. 29 (řešícího dodávky mosteckého hnědého uhlí pro r. 2012) zde vůbec nevznikly. S ohledem na zásadu autonomie vůle smluvních stran nelze v posuzovaném případě vycházet pouze z praxe zachovávané v předchozích obdobích.
Žalobkyně argumentuje tím, že to, že žalobkyně v e-mailové komunikaci konstatuje neuzavření dodatku č. 29 v písemné podobě, je pro posouzení otázky předsmluvní odpovědnosti nerozhodné, stejně tak vědomost žalobkyně o tom, že uzavření dodatku č. 29 musí schválit představenstvo společnosti Czech Coal a. s., není rozhodná pro posouzení dobré víry žalobkyně. Rozhodné je výhradně to, zda jednání o uzavření dodatku č. 29 dospělo do stadia, kdy žalobkyně byla v důsledku chování žalované v dobré víře, že dodatek č. 29 bude uzavřen. Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud pochybil, když se zabýval vědomostí žalobkyně o nutnosti souhlasu představenstva a nezabýval se předchozí ustálenou praxí mezi žalovanou a žalobkyní. Dovolatelka ohledně posouzení otázky předsmluvní odpovědnosti rozvádí svou argumentaci úvahou, „zda v posuzovaném případě, kdy již byl smluvními stranami odsouhlasen celý obsah smlouvy, smlouva byla podepsána ze strany žalobkyně a žalovanou převzata za účelem schválení smlouvy představenstvem žalované a následnému podpisu ze strany žalované, nedospěl již vztah smluvních stran ze stádia smluvní volnosti a případné předsmluvní odpovědnosti jednajících stran do stádia jejich kontraktační povinnosti“.
Otázkou odpovědnosti za škodu vzniklou chováním potencionálních smluvních partnerů při jednání o uzavření smlouvy se dovolací soud opakovaně zabýval, byť na poněkud odlišném skutkovém základě. V rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, uveřejněném pod č. 82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byla z hlediska §415 a §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), řešena odpovědnost za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti – bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy za situace, kdy tato jednání dospěla do stadia, že jedna ze stran kontraktačního procesu byla v důsledku chování druhé potencionální smluvní strany v dobré víře, že předpokládaná smlouva bude uzavřena, a k ukončení jednání druhá strana přistoupila, aniž k tomu měla legitimní důvod. V rozsudku ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007, Nejvyšší soud rovněž uvedl, že je obecně platný právní názor, že při respektování zásady smluvní volnosti a rovného postavení účastníků lze chování jednoho z potencionálních smluvních partnerů považovat za protiprávní za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod.
Z těchto příkladmo uvedených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že ke vzniku odpovědnosti za škodu vzniklou ukončením jednání o uzavření smlouvy podle §415 a §420 obč. zák. je nezbytným předpokladem dobrá víra jedné ze stran kontraktačního procesu, že předpokládaná smlouva bude uzavřena, a zároveň, že druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5233/2014).
Odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout, dospěl-li v projednávané věci ze skutkových zjištění k závěru, že legitimní očekávání žalobkyně v uzavření dodatku č. 29 zde vůbec nevzniklo. Závěrům výše citované judikatury totiž zcela odpovídá, považoval-li odvolací soud jako legitimní důvod ve spolupráci se žalobkyní v r. 2012 dále nepokračovat z důvodu pro žalovanou obchodně nevýhodného nadměrného odběru mosteckého hnědého uhlí žalobkyní v r. 2011 (nad rámec množství obsaženého v dodatku č. 28 z 21. 12. 2010) a prodeje části odebrané produkce též tuzemským konečným zákazníkům (namísto deklarovaného exportu). Odvolací soud svůj závěr, že žalobkyně nemohla být v dobré víře, opřel o zjištění, že z emailů žalobkyně společnosti Czech Coal a. s. z 30. 11. 2011 a z 29. 12. 2011 (učiněných ještě před začátkem rozhodného období) je zřejmé, že pokud jde o r. 2012, smluvní strany k dohodě o prováděcím dodatku smlouvy pro období r. 2012 nedospěly, a že rovněž z přípisu žalobkyně společnosti Czech Coal a. s. z 16. 12. 2011 je zřejmá vědomost žalobkyně o nezbytnosti schválení dodatku č. 29 představenstvem této společnosti.
Rozhodnutí odvolacího soudu, které spočívá na závěru, že dobrá víra a legitimní očekávání žalobkyně v uzavření dodatku č. 29 (řešícího dodávku mosteckého hnědého uhlí pro r. 2012) zde vůbec nevznikly, tak vychází ze závěrů výše citované judikatury a není s ní v rozporu.
Ani tvrzení žalobkyně o tom, že „dospěje-li jednání o uzavření smlouvy do fáze, do které prokazatelně dospělo jednání o uzavření dodatku č. 29, a nejsou-li dány žádné legitimní důvody pro neuzavření smlouvy, mají dle názoru žalobkyně smluvní strany povinnost smlouvu buď uzavřít, nebo nést následky svého odepření podpisu, včetně odpovědnosti za zisk ušlý druhé smluvní straně z neuzavřené smlouvy“, nemůže založit přípustnost dovolání. Žalobkyně v této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2863/2012, ze kterého cituje obecný závěr, že „jestliže nastane situace, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod, tak chování tohoto potencionálního smluvního partnera lze považovat za protiprávní, jelikož nerespektuje zásadu smluvní volnosti a rovného postavení účastníků smlouvy“. V daném rozhodnutí dovolací soud konstatoval, že odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu akceptoval závěr soudu prvního stupně, že žalovaní měli legitimní důvod odmítnout uzavření smlouvy proto, že smluvní podmínky nabízené žalobkyní odporovaly jejich počátečnímu prohlášení. Vytýká-li dovolatelka, že žalovaná při neuzavření dodatku č. 29 nejednala v souladu se zásadou smluvní volnosti ve smyslu výše uvedeného rozhodnutí, přehlíží, že rozhodující pro závěr odvolacího soudu bylo to, že žalovaná v řízení prokázala legitimní důvod ve spolupráci s žalobkyní dále nepokračovat; rozhodnutí odvolacího soudu je tak s tímto rozhodnutím v souladu.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani polemika dovolatelky se závěry soudu prvního stupně o tom, že dodatek č. 22 nepředpokládal převzetí závazku k dodání uhlí, ale jen převzetí závazku žalobkyně k odběru uhlí, a tedy že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil dodatek č. 22 jako neobsahující povinnost žalované k dodání žalobkyni v roce 2012 mosteckého tříděného hnědého uhlí v množství 80.000 tun s tolerancí +/- 10 %, neboť odvolací soud na takovém závěru své rozhodnutí nezaložil a tento závěr ani nebyl pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Obdobné platí i pro námitky žalobkyně, že právní posouzení otázky existence příčinné souvislosti v rozsudku soudu prvního stupně je nesprávné, a že soud prvního stupně nemohl učinit závěr o neexistenci odpovědnosti žalované za škodu utrpěnou žalobkyní v podobě ušlého zisku vzniklého z neuzavřeného dodatku č. 29 pouze s obecným odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 903/2013.
K dalším tvrzením dovolatelky, jež představují rozsáhlou polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a výhrady proti způsobu a výsledkům hodnocení v řízení provedených důkazů, dovolací soud pouze připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatelky založeny na hodnocení důkazů odvolacím soudem a zpochybnění skutkového stavu zjištěného soudy nižšího stupně. Namítaná nesprávná skutková zjištění totiž nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem, skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný. Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Při respektování shora uvedených kritérií nemohou přípustnost dovolání založit ani dovolatelkou tvrzené vady řízení spočívající v tom, že odvolací soud vzal za prokázaná některá skutková tvrzení žalované, ke kterým však nebyl proveden žádný důkaz (konkrétně závěr o existenci legitimních důvodů na straně žalované pro neuzavření dodatku č. 29), a že rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu jsou v některých částech nepřezkoumatelné. Dovolatelkou uplatněné námitky nejsou samy o sobě způsobilé vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se jimi nemohl zabývat, neboť jde o vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Námitky vad řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládají.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu