ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2394.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2394/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně L. S. , se sídlem Teresin 12, 97-403 Druzbice, Polská republika, identifikační číslo osoby 472914295, zastoupené JUDr. Jiřím Šmídou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Eliščino nábřeží 280/23, proti žalované EUFI - european financing & investment s. r. o., se sídlem v Hostivicích, U Chýně 1130, identifikační číslo osoby 25081667, zastoupené Mgr. Michalem Poupětem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 1742/27, o zaplacení částky 230.240,15 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 15 C 239/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, č. j. 30 Co 518/2016-202, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud Praha-západ mezitimním rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, č. j. 15 C 239/2014-125, rozhodl, že nárok žalobkyně vůči žalované na náhradu škody je co do základu dán (bod I. výroku). Současně rozhodl, že o náhradě nákladů tohoto řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby je Nejvyšší soud pro nesplnění předpokladů přípustnosti dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že „právní otázka vyřešená v napadeném rozhodnutí má být dovolacím soudem posouzena jinak“. V této souvislosti ale přehlíží, že její argumentace, dle které „právní otázka vyřešená v napadeném rozhodnutí má být dovolacím soudem posouzena jinak“ (ve smyslu odlišně od posouzení učiněného odvolacím soudem), významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že vztah založený mezi stranami sporu dne 17. 8. 2012 posoudil jako vztah založený kupní smlouvou, i když se nejedná o smlouvu kupní, ale pouze rámcovou, jak v řízení opakovaně tvrdila a prokázala. Odvolací soud tak měl rozhodnout v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2012, uveřejněným pod číslem 25/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na jehož závěry dovolatelka odkazuje. Dle jejího názoru totiž v případě smlouvy ze dne 17. 8. 2012 šlo pouze o ujednání obecných dodacích podmínek při prodeji vajec, které neobsahovalo konečné ujednání o množství dodaných vajec, které je pro vznik kupní smlouvy nezbytné. Kupní smlouvy byly mezi stranami dle tvrzení dovolatelky vždy uzavírány až na základě konkrétních objednávek těsně předcházejících samotnou dodávku.
Uvedená námitka však přípustnost dovolání nezakládá, když dovolatelka v této souvislosti konstruuje vlastní skutková zjištění. Odvolací soud se totiž zcela ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že v projednávané věci se o rámcovou smlouvu nejedná s tím, že žalobkyně naopak prokázala, že Potvrzení prodeje pro dlouhodobé dodávky od 1. 1. 2013 do 31. 5. 2013, včetně přílohy 1, má veškeré náležitosti kupní smlouvy ve smyslu ustanovení §409 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), tedy že v ní jsou určeny smluvní strany v podobě prodávajícího a kupujícího, ve smlouvě je zcela konkrétně označeno zboží (dodávka vajec), konkrétní množství tohoto zboží a závazek zaplatit konkrétně stanovenou cenu za dále sjednaných podmínek. Dle odvolacího soudu soud prvého stupně též správně uvedl, že se žalované nepodařilo prokázat doručení jednotlivých objednávek žalobkyni s tím, že pokud spolu smluvní strany komunikovaly, jednalo se o upřesnění technických záležitostí jednotlivých dodávek. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovodil-li tedy odvolací soud, že předmětná smlouva má veškeré náležitosti kupní smlouvy ve smyslu ustanovení §409 obch. zák., není poukaz dovolatelky na závěry vyslovené ve vztahu k rámcovým smlouvám v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2012, případný.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalované, že odvolací soud nesprávně posoudil obě smlouvy uzavřené dne 17. 8. 2012 jako smlouvy na sobě nezávislé, kdy dle žalované se naopak jedná o smlouvy svou povahou vzájemně závislé podle §275 odst. 2 obch. zák. K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem dovolací soud uvádí, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/15, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v §237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
Konečně zpochybňuje-li dovolatelka hodnocení jednotlivých důkazů odvolacím soudem, je dovolací soud nucen konstatovat, že tato argumentace žalované nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jak totiž Nejvyšší soud uvedl již ve výše citovaném rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů případně vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu