ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2421.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2421/2017-482
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Thun 1794 a.s. se sídlem v Nové Roli, Tovární 242/12, PSČ 362 25, IČO 28002482, zastoupené Mgr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 919/5, PSČ 110 00, proti žalované Adekor s.r.o. se sídlem v Chodově, Tovární 223, PSČ 357 35, IČO 29113369, zastoupené JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou se sídlem v Sokolově, Petra Bezruče 598, PSČ 356 01, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 124/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2016, č. j. 3 Cmo 277/2015-448, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2016, č. j. 3 Cmo 277/2015-448, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. května 2015, č. j. 46 Cm 124/2012-381, zamítl žalobu, kterou mělo být žalované uloženo zdržet se užívání reliéfního tvaru na porcelánových výrobcích, dovozu, skladování a prodeje porcelánových výrobků s reliéfním tvarem na obrázku č. 1 ve výroku I, zdržet se dovozu, skladování a prodeje hlubokých talířů, mělkých talířů a dezertních talířů podle vyobrazení na obrázcích č. 2, 3 a 4 ve výroku I a jímž mělo být žalované uloženo stáhnout z trhu a zničit porcelánové výrobky s reliéfním tvarem vyobrazeným na obrázku č. 1 ve výroku I a zničit hluboké, mělké a dezertní talíře vyobrazené na obrázcích 2, 3 a 4 ve výroku I, a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl. Uložil dále žalované, aby žalobkyni nahradila náklady řízení vzniklé před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím.
Žaloba, o které soudy rozhodovaly, byla založena na tvrzení, že v porcelánce v L. byl několik desetiletí vyráběn porcelán označovaný BERNADOTTE s typickými tvarovými prvky a reliéfním dekorem (dále též „výrobky BERNADOTTE“, nebo „dekor BERNADOTTE“). Posledním vlastníkem porcelánky byla společnost Concordia a.s., na jejíž majetek byl prohlášen konkurs. Žalobkyně koupila od správce konkurzní podstaty úpadce kupními smlouvami ze dne 25. června 2009 nemovitosti a též movité věci, nabyla jimi mimo jiné vlastnické právo k výrobním zařízením pro výrobu souboru porcelánových výrobků BERNADOTTE. Výrobky žalované jsou podle žalobkyně napodobeninami jejích výrobků, mají tvar a reliéfní dekor typický pro výrobky BERNADOTTE. Žalobkyně považovala jednání žalované, která na trh dodává napodobeniny jejích výrobků, za nekalou soutěž. Zdůrazňovala, že žalovaná těží neoprávněně z kvality, dobré pověsti a oblíbenosti výrobků žalobkyně, která navíc vynaložila nemalé prostředky na koupi výrobních zařízení a též ochranné známky (ochrany práv k níž se však žalobkyně v tomto řízení nedomáhá), aby mohla pokračovat ve výrobě výrobků BERNADOTTE.
Soud prvního stupně respektoval právní názor, který v téže věci vyjádřil Vrchní soud v Praze ve svém prvním rozhodnutí ze dne 29. července 2014, č. j. 3 Cmo 390/2013-237, v němž uvedl mimo jiné, že pro daný spor není podstatné, kdo byl historicky prvním výrobcem reliéfního dekoru typického pro výrobky BERNADOTTE, protože žalobkyně ani žalovaná právními nástupci předchozích výrobců porcelánu s tímto dekorem nejsou; žalobkyně není právním nástupcem společnosti Concordia a.s., žalovaná není nástupcem společnosti HAAS & CZJZEK s.r.o., není podstatné, že bývalý společník společnosti HAAS & CZJZEK s.r.o. je jednatelem žalované. Případné dřívější obchodní aktivity společnosti HAAS & CZJZEK s.r.o. nemohou založit prioritu pro žalovanou, která vznikla až v r. 2011 zápisem do obchodního rejstříku.
Soud prvního stupně učinil zjištění související s historií výroby porcelánu s dekorem BERNADOTTE. Zjistil mimo jiné, že současná podoba dekoru BERNADOTTE vychází z historických reliéfů používaných na Karlovarsku, byla přizpůsobena nové technologii výroby. Z porcelánek, které vzory užívaly, zmínil soud prvního stupně porcelánku v B. a „závod v L.“, v němž se vzor BERNADOTTE začal vyrábět od r. 1968. Zjistil rovněž, že 25. června 2009 uzavřela žalobkyně shora již uvedené kupní smlouvy, nabyla jimi věci movité, nemovité, včetně „modelů BERNADOTTE“, získala též „ochranné známky ke vzoru BERNADOTTE, resp. název BERNADOTTE“. Zboží BERNADOTTE žalobkyně dodává „ve větších objemech“, zjištění od kdy tak činí, rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje. Podle zjištění soudu prvního stupně je dekor na výrobcích žalované téměř totožný s výrobky BERNADOTTE, rozdíly jsou nepatrné, zjistitelné až při bližším zkoumání; dekor na výrobcích žalované je hrubší, výraznější. Výrobky žalované jsou na spodní straně označeny nápisem MADE IN CZECH REPUBLIC, korunkou, označením ELISABETH, „erkem“ (míněn je zjevně symbol ®) a názvem BOHEMIA ORIGINAL. Výrobky žalobkyně jsou na spodní straně označeny BERNADOTTE Made in Czech republic, Porcelaine fine de Boheme a písmeny v dekorativním obkroužení CL s korunkou. Dospěl k závěru, že právě kvůli odlišnému označení nemůže běžný spotřebitel výrobky zaměnit, protože je zcela zjevné, kdo je jejich výrobcem. Vzhledem k složitému historickému vývoji dekoru v severozápadních Čechách je podle soudu prvního stupně „z pohledu průměrného zákazníka víceméně jedno“, kdo je výrobcem toho kterého výrobku. Průměrný spotřebitel se podle názoru soudu prvního stupně řídí tím, zda se mu líbí dekor, který nikdo „nemá právo prioritně užívat“, zkušenější zákazník se bude řídit značkami na výrobcích.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně měl k dispozici dostatek skutkových zjištění, odvolací soud se však neztotožnil s jeho právním hodnocením a se závěry, které z tohoto hodnocení vyvodil. Připomněl, co uvedl již ve svém předchozím rozsudku, totiž že žádnému z účastníků nesvědčí „historická priorita, tj. priorita odvozená od již neexistujícího subjektu“, je však podle jeho názoru podstatná „současná priorita“ vycházející z toho, kdo z „následovníků“ začal jako první vyrábět (dovážet) porcelánové výrobky s tvarem BERNADOTTE. Konstatoval, že tímto subjektem byla žalobkyně, neboť ona začala s výrobou jako první. Dále konstatoval, že výrobky žalobkyně a žalované jsou na první pohled téměř stejné, rozdíly mezi výrobky jsou zanedbatelné, z pohledu průměrného spotřebitele nehrají významnější úlohu. Odlišné označení na spodní straně talířů (ELIZABETH vs. BERNADOTTE) není prvkem, který by průměrnému spotřebiteli utkvěl v paměti; nádobí není podle odvolacího soudu zbožím, kterému by spotřebitelé věnovali mimořádnou pozornost, při zběžné prohlídce ho prohlížejí z té strany, ze které je používáno, tj. shora. Podle odvolacího soudu však spotřebitelům také není zcela jedno, který výrobce vyrábí určitý design, neboť „někteří výrobci (sem patří i žalobkyně) jsou v povědomí spotřebitelů spojeni s určitými vzory“. Na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil odvolací soud jednání žalované jako nekalé podle §44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, protože závěr o prioritě, na němž založil své rozhodnutí, odvolací soud učinil, aniž by žalovanou na tento názor upozornil, aniž by žalobkyně tvrdila pro takový závěr rozhodné skutečnosti a aniž by k otázce „současné priority“ (nikoli priority „historické“) byly provedeny nějaké důkazy. Řízení je tedy postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za nesprávné považuje žalovaná rozhodnutí odvolacího soudu též proto, že odvolací soud nepřihlédl k důkazům, které byly provedeny před soudem prvního stupně a z nichž vyplynulo, že to nebyla žalobkyně, kdo začal výrobky s dekorem BERNADOTTE vyrábět jako první. Reliéf se vyráběl od r. 1888 v H. S., teprve po druhé světové válce byla administrativním zásahem výroba přesunuta do L. Nejen historicky, ale v posledních dvaceti letech vyráběli tento porcelán Concordia a.s., Karlovarský porcelán a.s., J. H. jako podnikající fyzická osoba (nynější jednatel žalované) a společnost HAAS & CZJZEK s.r.o.; odvolací soud tím, že nepřihlédl k jejím argumentům, jí odepřel právo na spravedlivý proces.
Rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 32 Odo 726/2006, podle něhož není v rozporu s dobrými mravy soutěže ve smyslu §44 odst. 1 obch. zák. užít označení, které není pro konkrétního podnikatele specifické. Odkazuje v té souvislosti též na rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 17. června 1932, sp. zn. Rv I 582/1931 (Vážný 11756), z něhož plyne, že se do rozporu s dobrými mravy soutěže co do vzhledu výrobku nedostává ten, kdo se ujme zdomácnělé výroby, aniž se dostává do rozporu s dobrými mravy, kdo použije výrobní metodu, jež se stala všeobecnou a známou. Připomíná, že využila svých dlouhodobých zkušeností (míněny jsou nejspíš zkušenosti jednatele žalované) s výrobou porcelánu v porcelánce v H. S., využila jiných výrobních postupů, než žalobkyně, vycházela z historických pramenů, zatímco žalobkyně jen využila formy jiného výrobce. Zpochybňuje, že by dekor BERNADOTTE byl pro žalobkyni příznačný (že by žalobkyně „byla spojena s určitými vzory“, jak uvádí odvolací soud), když s historií výroby porcelánu na Karlovarsku, ani jinde nic společného nemá, její současný název (změněný r. 2009) je jen „marketingovým tahem“, jen koupila porcelánku, se sporným reliéfem obchoduje od r. 2009, od r. 2012 na základě předběžného opatření má v České republice zajištěn monopol.
Odvolací soud se podle názoru dovolatelky odchýlil též od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. 32 Odo 267/2005 (ale též ze dne 15. února 2006, sp. zn. 32 Odo 189/2005, ze dne 23. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 1757/2012, nebo ze dne 26. června 2014, sp. zn. 23 Cdo 2382/2012), protože v rozporu s nimi po neomezenou dobu připustil monopol žalobkyně v soutěži. Žalobkyně navíc nepřinesla žádné nové řešení, ani technické, ani vzhledové, pouze si koupila komponenty k výrobě sporného reliéfu a investice, které do tohoto nákupu vložila, se jí již mnohonásobně vrátily. Konkrétní délkou trvání „časové priority“ v případě, že podnikatel pouze zakoupí zařízení pro výrobu, aniž by je inovoval, se podle jejího názoru Nejvyšší soud dosud nezabýval.
Za nesprávný a v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 5184/2009, a též ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 4232/2014, učiněný považuje dovolatelka též názor, že označení na spodní straně talířů není prvkem, který by průměrnému spotřebiteli utkvěl v paměti. Připomíná, že Nejvyšší soud při posuzování zaměnitelnosti výrobků z pohledu průměrného spotřebitele považuje za podstatný vzhled výrobku, vzhled etikety a též cenu a je přesvědčena, že odlišení ochrannou známkou hraje podstatnou roli.
Žalobkyně navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Je přesvědčena, že odvolací soud posoudil správně jak otázku priority, která svědčí žalobkyni, protože ta začala vyrábět sporné zboží již v r. 2009, zatímco žalovaná až v r. 2011, tak otázku zaměnitelnosti. Domnívá se, že žalovanou zmíněná prvorepubliková judikatura na daný případ nedopadá, protože talíře nejsou vyráběny podomácku. Zdůrazňuje, že předmětem řízení je povrchová úprava výrobku v podobě zdobení reliéfním tvarem, který může být u porcelánových výrobků jakýkoliv, nemá vliv na technické řešení talíře či jeho užitné vlastnosti, významný je pouze pro jeho vzhled, žalovanou zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 267/2005 se tudíž dané věci rovněž netýká. Namítá, že žalovaná nepřípustně uplatňuje v dovolání nové skutečnosti (svou údajnou zkušenost s výrobou porcelánu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2, článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné zásadně pro řešení právních otázek, proto jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení, ale teprve tehdy, jestliže k takovému závěru dospěje dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné pro řešení dovolatelkou předestřené otázky dobrých mravů hospodářské soutěže a otázky příznačnosti určitého označení pro konkrétního podnikatele, protože na nich rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a odvolací soud je řešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání je proto též důvodné.
Odvolací soud, jak z jeho rozhodnutí plyne, dospěl k závěru, že se žalovaná dopustila nekalé soutěže podle §44 obch. zák. tím, že začala vyrábět (případně dovážet) porcelán s dekorem, který je zaměnitelný s dekorem BERNADOTTE, který užívá na svých výrobcích žalobkyně a je v povědomí spotřebitelů se žalobkyní spojován.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil, že předpokladem pro závěr o nekalém soutěžním jednání podle §44 odst. 1 obch. zák. je naplnění všech tří podmínek tohoto ustanovení; musí jít o jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům či dalším zákazníkům (za všechny srovnej např. rozsudek ze dne 26. března 2013, sp. zn. 23 Cdo 1757/2012). Existenci těchto podmínek musí soud zkoumat a patřičně zdůvodnit. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí sice konstatoval, že jednání žalované, tj. výroba talířů s uvedeným dekorem, je s dobrými mravy soutěže v rozporu, rozhodná východiska pro takový závěr však v jeho rozhodnutí nalézt nelze.
Ze zjištění soudu prvního stupně, z něhož odvolací soud vyšel, plyne, že daný dekor je na území České republiky dobře znám několik desetiletí, že jeho podoba vycházela z historického dekoru porcelánu vyráběného dlouhá léta na Karlovarsku, že žalobkyně v r. 2009 koupila stroje, na nichž porcelán se současnou podobou dekoru vyráběl nejméně od konce 60. let minulého století jiný subjekt, a nemovitosti, v nichž tato výroba probíhala, že však není jeho právním nástupcem (universálním sukcesorem). Z uvedených zjištění však vůbec neplyne skutkový základ pro závěr, že daný dekor je v zákaznických kruzích spojován právě s žalobkyní, tj. že je zákazníky považován pro žalobkyni za příznačný, neboli že právě podnik žalobkyně (tj. společnost vzniklá v r. 2007, která pod obchodní firmou Thun 1794 a.s. začala porcelán vyrábět v r. 2009) vytane průměrnému zákazníku na mysli, spatří-li sporný dekor.
Nejvyšší soud přitom v usnesení ze dne 28. června 2006, sp. zn. 32 Odo 726/2006, dovolatelkou zmíněném zdůraznil, že není-li určité označení v povědomí veřejnosti spojováno výhradně s určitým soutěžitelem, není užití takového označení jinými soutěžiteli v rozporu s dobrými mravy soutěže ve smyslu §44 odst. 1 obch. zák. a nevyvolává nebezpečí záměny. K příznačnosti určitého označení (v daném případě určité úpravy výrobku) pro konkrétního soutěžitele jako jednoho z předpokladů úvah o zaměnitelnosti výrobků se [v souladu s §47 písm. b) obch. zák.], vyjádřil Nejvyšší soud též ve svém rozsudku ze dne 30. října 2014, sp. zn. 23 Cdo 3338/2012, nebo též ze dne 14. ledna 2009, sp. zn. 32 Cdo 3367/2007. Byť se dvě posledně uvedená rozhodnutí týkají především otázky, zda může příznačnost pro určitého podnikatele získat též označení obecné, jejich podstata vychází z předpokladu, že příznačnost plynoucí z určitého označení musí (dlouhodobým užíváním, reklamou apod., tj. vlastním soutěžním úsilím) získat pro sebe konkrétní soutěžitel.
Kategorický závěr odvolacího soudu, že není třeba zabývat se historickými souvislostmi výroby porcelánu s tímto dekorem, protože žalobkyni svědčí priorita „současná“, v kontextu dané věci proto neobstojí, a to ani při posuzování věci podle speciální skutkové podstaty podle §47 písm. b) obch. zák. (vyvolání nebezpečí záměny), ani při úvahách o tom, zda byly splněny všechny znaky nekalé soutěže dané §44 odst. 1 obch. zák. Vyrábělo-li porcelán s tímto dekorem před r. 2009, kdy žalobkyně prostředky na jeho výrobu koupila, více subjektů, což plyne ze skutkových zjištění, je třeba zkoumat, s kým skutečně spotřebitelé tyto výrobky nadále spojují. Pokud by totiž spotřebitelé při koupi výrobků s tímto dekorem očekávali, že kupují „český porcelán z Karlovarska“ (jak žalobkyně tvrdí), pak by bylo nejspíš vyloučeno, aby ho spojovali pouze s žalobkyní. Tvrdí-li (vůbec) žalobkyně skutečnosti rozhodné pro úvahu o tom, že je sporný dekor příznačný pro její výrobky, je na ní, aby prokázala, že díky jejím obchodním aktivitám si nyní zákazníci spojují tento dekor jen s ní. Zkoumat však z tohoto hlediska lze pouze období od r. 2009 do r. 2012, protože pouze v tomto období se mohla žalobkyně vlastním soutěžním výkonem o tuto příznačnost zasloužit (předchozí výrobci nejsou, jak plyne ze skutkových zjištění, jejími právními předchůdci a k výhodě, kterou získala předběžným opatřením v r. 2012, jímž bylo žalované uloženo, aby se výroby porcelánu s tímto dekorem zdržela, přihlédnout v této souvislosti nelze).
Dovolatelce je třeba dát za pravdu v tom, že v průběhu celého řízení tvrdila (a prokazovala), a v řízení odvolacím zopakovala argumenty související s historickou podobou reliéfu, který byl podle jejího názoru obecně znám a žalovaná proto mohla porcelán s tímto dekorem vyrábět, protože ho znala díky předchozímu působení svých pracovníků (případně působení svého statutárního orgánu) u jiných výrobců porcelánu. Žalovaná zpochybňovala soutěžní úsilí žalobkyně, která, jak zdůrazňovala, pouze pokračovala ve výrobě, kterou předtím ukončil zcela jiný subjekt, od něhož koupila formy k výrobě porcelánu potřebné, aniž by přispěla jakoukoli inovací. Odvolací soud tuto argumentaci (i důkazy, které byly na její podporu dovolatelkou předloženy) zcela opominul, aniž by, byť jen stručně, vysvětlil, proč není pro daný spor, tj. ani pro úvahy o dobrých mravech soutěže významná. Využitím tradiční výroby se přitom zabýval již Nejvyšší soud Československé republiky ve svém rozsudku ze dne 17. června 1932, sp. zn. Rv I 582/1931, na který dovolatelka poukazuje. Rozsudek byl zveřejněn ve sbírce Vážný pod č. 11756 s právní větou: „Do rozporu s dobrými mravy soutěže co do vzhledu výrobku se nedostává ten, kdo se ujme zdomácnělé výroby, aniž se dostává do rozporu s dobrými mravy ten, kdo použije výrobní metody, jež se stala všeobecnou a běžnou.“ Nejvyšší soud Československé republiky odůvodnil své rozhodnutí mj. tím, že „zjištěno-li prvním soudem vzhledem k běžnosti a všeobecnosti zboží tvořícího předmět tohoto sporu, že tu chybí příznačnost i priorita, ……… žalovaný, ujav se výroby zdomácnělé, užil jen svého práva a nemohl se tím dostati v rozpor s dobrými mravy soutěže. Když však tomu tak jest, nelze mluviti o využitkování výsledků cizí práce, any se tyto výsledky staly majetkem všeobecnosti, třebaže jde o předměty co do původu nerozeznatelné“. Nelze přitom dát za pravdu žalobkyni, že by „zdomácnělou výrobou“ byla míněna výroba provozovaná doma. Z kontextu citovaného rozhodnutí plyne, že šlo o výrobu průmyslovou. Slovem „zdomácnělá“ je zde míněna výroba vžitá, tradiční. Skutkové okolnosti dané věci svědčí rovněž o tom, že Nejvyšší soud Československé republiky uvažoval v daných souvislostech o prioritě absolutní, nikoli o prioritě ve vztahu mezi účastníky řízení.
Ten fakt, že se soud nezabývá důkazem, který mu byl předložen (důkaz jím neprovede, aniž by to zdůvodnil, případně se náležitě nevypořádá se zjištěními, která z takového důkazu učinil) a která hodnotí Ústavní soud jako porušení zásad spravedlivého procesu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. ÚS 3067/10, z aktuálních např. nález ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16), je vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K této vadě dovolací soud přihlédl v souladu §242 odst. 3, věta druhá o. s. ř., ani kvůli této vadě řízení rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát.
Zbývá dodat, že otázka „konkrétní délky trvání časové priority v případě, že podnikatel pouze zakoupí zařízení pro výrobu“ v dané věci dovolacím soudem řešena být nemůže. V obecné rovině Nejvyšší soud otázku, zda lze právo na ochranu proti nekalé soutěži časově omezit (srov. např. usnesení ze dne 15. února 2006, sp. zn. 32 Odo 189/2005, usnesení ze dne 15. února 2006, sp. zn. 32 Odo 267/2005, či rozsudek ze dne 26. března 2013, sp. zn. 23 Cdo 1757/2012), jednak již řešil, určení konkrétní délky takového omezení (bylo-li by v konkrétním případě namístě) však vždy musí vycházet ze skutkových okolností dané věci, navíc v tomto sporu by tato otázka mohla být předmětem přezkumu pouze tehdy, pokud by na jejím řešení odvolací soud založil své rozhodnutí, což se však nestalo. K námitce, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 5184/2009, lze dodat, že podstata zmíněného rozhodnutí tkví v tom, že užití ochranné známky na výrobku (či obalu) samo o sobě zaměnitelnost výrobků nevylučuje. V obecné rovině tedy rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s tímto rozhodnutím není. Řešit otázku, zda užití ochranné známky výrobce na spodní straně talířů dostatečně odlišuje takové talíře od výrobků jiných soutěžitelů, je však v daných souvislostech předčasné. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům se totiž odvolací soud musí nejprve vypořádat s otázkou, zda jednání žalované, tj. užití dekoru BERNADOTTE, je vzhledem ke všem okolnostem (které tvrdí obě strany sporu a jimiž se odvolací soud dosud vůbec nezabýval) skutečně v rozporu s dobrými mravy soutěže, přičemž jako předběžnou musí vyřešit mj. otázku, byl-li koncem prvního desetiletí 21. století dekor BERNADOTTE obecně známým prvkem tradiční výroby či nikoli, resp. zda se tento dekor doopravdy stal pro žalobkyni příznačný.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle §243e odst. 2 věta první o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2017
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu