ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2482.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2482/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně Česká pojišťovna a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, proti žalované KENDY CZ spol. s r. o. , se sídlem ve Strakonicích, Na Dubovci 6, identifikační číslo osoby 26107554, zastoupené Mgr. Janem Hoškem, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980, o zaplacení 101.808 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 51/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 1. 2017, č. j. 7 Co 616/2015-191, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.630,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 29. 10. 2014, č. j. 6 C 51/2014-111, zamítl žalobu, dle níž by byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 101.808 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud takto rozhodl poté, co jeho předchozí rozhodnutí v této věci ze dne 6. 5. 2015, č. j. 7 Co 616/2015-140, kterým odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 101.808 Kč s příslušenstvím, bylo k dovolání žalované zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, č. j. 23 Cdo 4058/2015-164, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti I. a II. výroku, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud jako nepřípustné odmítl, eventuálně aby je jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, za kterou jedná osoba s právnickým vzděláním ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka namítá, že se odvolací soud při řešení otázky, zdali pojištěnému zanikne pohledávka vůči pojistiteli podle ustanovení §44 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, pokud pojištěnému je stejná pohledávka zaplacena třetí osobou, která je pojištěnému povinna tuto pohledávku zaplatit z jiného právního důvodu, odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 499/2002.
K dovolatelkou předložené otázce se Nejvyšší soud v nyní projednávané věci již vyjádřil, a to v rozsudku ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4058/2015, když se zabýval tím, zda je předpokladem pojistného plnění v případě pojištění odpovědnosti za škodu existence škody na straně pojištěného v době výplaty pojistného plnění. Podle odvolacího soudu totiž uhrazením škody společností M+M Transport s. r. o. (tj. škůdcem) na straně žalované odpadl důvod k přijetí pojistného plnění na tutéž škodu od žalobkyně (pojistitele), neboť zde neexistovala škoda, kterou by mělo pojistné plnění v době jeho výplaty kompenzovat. Nejvyšší soud předcházející rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, přičemž vyložil, že „je nutno rozlišovat mezi právem oprávněné osoby na pojistné plnění a právem poškozeného na náhradu škody. Jedná se o dva odlišné nároky. Pojistitel není škůdcem a neodpovídá za škodu škůdcem způsobenou, tudíž právo směřující vůči němu je vždy právem na pojistné plnění, nikoli právem na náhradu škody. Právo vůči pojistiteli na pojistné plnění nemá povahu nároku na náhradu škody; jedná se o originální právo (k tomu obdobně srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1002/2012 a ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2902/2012). Z uvedeného je zřejmé, že škoda vzniklá na straně pojištěného není podmínkou nutnou k tomu, aby mu bylo pojistitelem vyplaceno pojistné plnění, jak je tomu u nároku na náhradu škody. Není tak možno přisvědčit závěru odvolacího soudu, že neexistovala-li na straně pojištěného škoda, odpadl důvod k přijetí pojistného plnění od žalobkyně (pojišťovny). V posuzovaném případě není relevantní vztah, resp. jednostranné či vzájemné plnění mezi pojištěným a třetí osobou. Pojistitel nemůže odmítnout vyplatit pojistné plnění s odkazem na určité jednání třetí osoby. Nemůže se tedy zprostit své povinnosti plnit s tím, že třetí osoba pojištěnému uhradila to, co poškozenému z titulu své odpovědnosti za škodu pojištěný zaplatil.“ Nejvyšší soud uzavřel, že „pojištěný, který uhradil škodu, za kterou odpovídá, přímo poškozenému, má proti pojistiteli právo na úhradu vyplacené částky (a to až do výše, do které by byl jinak povinen plnit poškozenému pojistitel) v souladu se shora citovaným ustanovením §44 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb. bez dalšího. Zákon žádné další předpoklady neuvádí. Není tedy rozhodné, zda existuje na straně pojištěného nějaká škoda, určující je toliko fakt, že uhradil poškozenému škodu, za kterou odpovídá.“ Odvolací soud následně vázán právním názorem dovolacího soudu dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na vrácení pojistného plnění není důvodný.
Jestliže dovolatelka ve svém dovolání odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 499/2002, pomíjí, že v uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval nároky poškozeného vůči škůdci a jeho pojistiteli s ohledem na ustanovení §9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, které, jak v odkazovaném rozhodnutí uvedl Nejvyšší soud, pro případ, že po skončení šetření nebo po obdržení pravomocného rozhodnutí o výši náhrady škody pojišťovna písemně odmítla poškozenému nahradit škodu v rozsahu, v jakém za ni pojištěný škůdce odpovídá, dává poškozenému oprávnění uplatnit u soudu vedle nároku na náhradu škody proti škůdci, který mu odpovídá za škodu, i nárok proti pojistiteli škůdce, aby za svého pojištěnce nahradil poškozenému jím prokázané nároky na náhradu škody. V nyní řešené věci se ale nejedná o nároky poškozeného proti škůdci a jeho pojistiteli jako ve věci sp. zn. 25 Cdo 499/2002, nýbrž o situaci odlišnou, a to o nárok pojistitele proti pojištěnému za situace, kdy pojištěný vzniklou škodu poškozenému uhradil a následně obdržel od pojistitele pojistné plnění, jehož vydání z titulu bezdůvodného obohacení se pojistitel domáhá s tím, že v době pojistného plnění škoda na straně pojištěného již neexistovala, neboť byla uhrazena třetí osobou. Závěry vyslovené v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 499/2002 tak na nyní projednávanou věc nedopadají a rozhodnutí odvolacího soudu s nimi tedy není v rozporu.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že se od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 499/2002, odchýlil sám Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, tj. v rozhodnutí ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4058/2015. Dovolatelka v této souvislosti přehlíží, že v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 499/2002 se Nejvyšší soud dovolatelkou předestřenou otázkou zániku pohledávky pojištěného vůči pojistiteli v případě, je-li stejná pohledávka pojištěnému zaplacena třetí osobou, nezabýval. Nejde tedy o otázku, která by byla, jak dovolatelka naznačuje, v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně.
Jelikož nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu