ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2627.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2627/2017-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně CIAS HOLDING a. s. , se sídlem v Plzni, V Bezovce 1523/9, identifikační číslo osoby 27399052, zastoupené JUDr. Danielem Volopichem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, proti žalované KPSE s. r. o. , se sídlem v Litvínově, Sokolská 30, identifikační číslo osoby 28191625, zastoupené JUDr. Miroslavem Vojtěchem, advokátem se sídlem ve Včelné, Družstevní 398, o zaplacení 5.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 57/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 4 Cmo 135/2015-156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 34.606 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 11. 2014, č. j. 26 Cm 57/2011-93, zamítl žalobu o zaplacení částky 5.000.000 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do všech jeho výroků, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu k posouzení otázku týkající se způsobu, jakým má být strana povinná ze smlouvy o smlouvě budoucí vyzvána k uzavření vlastní smlouvy a jak má takový návrh vypadat po formální a obsahové stránce, dále otázku ohledně toho, kterou stranu smlouvy o smlouvě budoucí stíhá povinnost předložit návrh vlastní smlouvy, a konečně, vyzve-li strana oprávněná ze smlouvy o smlouvě budoucí stranu povinnou k uzavření vlastní smlouvy a strana povinná odmítne v rozporu s podmínkami sjednanými smlouvou o smlouvě budoucí tuto smlouvu uzavřít, zda je tím bez dalšího splněna povinnost strany oprávněné vyzvat stranu povinnou k uzavření smlouvy a na straně povinné dochází k porušení povinností stanovených smlouvou o smlouvě budoucí. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že při svém rozhodování zcela rezignoval na judikatorní závěry Nejvyššího soudu, že ve smyslu ustanovení §292 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, lze považovat za podstatné pouze prokázání té skutečnosti, že žalovaní byli k uzavření smlouvy žalobkyní vyzváni, a v této souvislosti poukazuje patrně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 32 Odo 557/2006 (když v dovolání chybně uvádí sp. zn. 23 Odo 557/2009), a dále na rozsudek ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 32 Odo 4/2004, z něhož dovolatelka dovozuje, že návrh na uzavření smlouvy může dát kterýkoliv z účastníků. Dovolatelka nicméně přehlíží, že na řešení toliko výše uvedených otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5.000.000 Kč s příslušenstvím jakožto smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o spolupráci ze dne 24. 8. 2009. Dle zjištění odvolacího soudu v květnu 2009 žalobkyně (resp. za ni třetí osoba) učinila poptávku na zpracování cenové nabídky na zhotovení FVE, a to pro účely výběrového řízení, přičemž předmětem díla byla dodávka vč. montáže FVE; žalovaná ve výběrovém řízení zvítězila. Smlouva o dílo poté nebyla uzavřena pro absenci stanoviska ČEZ Distribuce, a. s. Mezi investorem ŠKODA SERVIS s. r. o., žalobkyní a žalovanou byla proto uzavřena dne 24. 8. 2009 smlouva o spolupráci, v níž smluvní strany deklarovaly, že dosud není k dispozici aktuální stanovisko ČEZ Distribuce, a. s., že realizace projektu je závislá na výsledcích tohoto stanoviska, a ujednaly, že pokud ŠKODA SERVIS s. r. o. prohlásí, že trvá na uzavření smluv o dílo, jsou žalobkyně a žalovaná povinny smlouvy uzavřít do 30. 9. 2009. Ve smlouvě o spolupráci byla dále sjednána smluvní pokuta pro případ, že ŠKODA SERVIS s. r. o. bude trvat na uzavření smlouvy o dílo a ta z důvodu na straně žalované nebude mezi ní a žalobkyní uzavřena, a to ve výši 500.000 Kč za každý závazek stanovený smlouvou o spolupráci, který nebude sjednán ve smlouvě o dílo, s výjimkou případu, kdy žalovaná není povinna smlouvu uzavřít. Rovněž pak byl dohodnut případ, kdy žalovaná není povinna smlouvu o dílo uzavřít, a to tehdy, kdy text navrhované smlouvy o dílo bude obsahovat její závazky nad rámec podmínek stanovených ve smlouvě o spolupráci, které by samostatně nebo v souhrnu zhoršovaly právní či faktické postavení žalované. Pro posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně bylo tedy rozhodné, zda žalovaná porušila svou povinnost vyplývající jí ze smlouvy o spolupráci, tj. zda nedošlo k uzavření smlouvy o dílo z důvodu na straně žalované.
Jak odvolací soud uvedl, ze stanoviska ČEZ Distribuce, a. s., bylo zřejmé, že FVE měly být do distribuční soustavy napojeny na vysoké napětí, tedy nikoliv na nízké napětí, jak předpokládala poptávka žalobkyně, a tedy i nabídka žalované do výběrového řízení, což znamená, že se podmínky k uzavření smlouvy o dílo změnily, a to nepochybně podstatně. Odvolací soud uzavřel, že žalované nelze důvodně vytýkat, že odmítla uzavřít smlouvu o dílo za původně stanovených podmínek, nadto ve velmi krátkém časovém rozmezí od okamžiku doručení požadavku žalobkyně k uzavření smlouvy do termínu k jejímu uzavření stanovenému ve smlouvě o spolupráci, přitom ještě v dalším změněném rozsahu 11 FVE oproti původním 12 FVE. Odvolací soud dále přisvědčil soudu prvního stupně, že ustanovení o tom, že žalovaná není povinna uzavřít smlouvu o dílo v případě, že by její text obsahoval závazky nad rámec smlouvy o spolupráci, které by zhoršovaly její postavení, lze vyložit tak, že návrh smlouvy by měla předložit žalobkyně. Dle odvolacího soudu jde rovněž k tíži obou účastníků, že si ve smlouvě o spolupráci nestanovili např. nejzazší termín ke sdělení požadavku investora, který ostatně byl též účastníkem smlouvy o spolupráci, na zhotovení FVE, a to tak, aby byly jak žalobkyně, tak žalovaná schopny realizační smlouvu uzavřít ve smlouvě o spolupráci stanoveném termínu, a to zejména za situace, kdy došlo ke změně podmínek, resp. bylo lze předpokládat, že i k takové situaci by mohlo případně dojít, když v okamžiku uzavírání smlouvy o spolupráci ještě nebylo v dispozici účastníků smlouvy stanovisko ČEZ Distribuce, a. s., které bylo pro uzavření smlouvy o dílo naprosto podstatné. Ze smlouvy o spolupráci je přitom zřejmé, že realizace předmětného projektu je závislá na výsledcích onoho stanoviska, byť v této části smlouvy o spolupráci účastníci smlouvy zřejmě vůbec nepředpokládali, že by mohlo dojít též ke změně připojení do distribuční sítě, což lze dle odvolacího soudu považovat za podstatný důvod neuzavření smlouvy o dílo.
Odvolací soud dále konstatoval, že výzva žalobkyně ze dne 9. 9. 2009 sice obsahuje výzvu k uzavření smlouvy o dílo s odkazem na smlouvu o spolupráci a na rozsah díla dle této smlouvy, a to na 12 FVE o výkonu 2.662 kWp, s tím, že předmět díla byl specifikován poptávkovým listem ze dne 11. 5. 2009, avšak s ohledem na stanovisko ČEZ Distribuce, a. s., nelze dospět k závěru, že smlouva o dílo mohla být uzavřena právě za původních podmínek, tedy podmínky k uzavření smlouvy se změnily, a to nepochybně podstatně; nadto v další výzvě ze dne 23. 9. 2009 žalobkyně požaduje uzavření smlouvy na zhotovení již jen 11 FVE za jinou cenu, závislou na výši instalovaného výkonu, tedy poměrně sníženou. Odvolací soud uzavřel, že jelikož došlo zejména ke změně požadovaného připojení FVE do distribuční sítě a též ke snížení rozsahu díla, což nepochybně vedlo k odlišnému technickému řešení, a tím zřejmě i ke změně ceny díla, tak přestože žalobkyně žalované výzvu k uzavření smlouvy zaslala, tato již neodpovídala podmínkám dohodnutým ve smlouvě o spolupráci, a pokud žalovaná na základě této, resp. těchto výzev smlouvu o dílo neuzavřela, nelze v tomto jejím jednání spatřovat porušení jejích povinností vyplývajících jí ze smlouvy o spolupráci. Žalobkyni proto právo na smluvní pokutu nevzniklo.
Z výše uvedeného je patrné, že otázku, na jejímž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nelze zjednodušit na dovolatelkou předloženou námitku ohledně způsobu, jakým má být strana povinná ze smlouvy o smlouvě budoucí vyzvána k uzavření vlastní smlouvy, jak má návrh vypadat, koho stíhá povinnost předložit návrh vlastní smlouvy a jaký je důsledek toho, když strana oprávněná vyzve stranu povinnou k uzavření vlastní smlouvy a strana povinná odmítne. Pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo totiž v souhrnu jednotlivých zjištění určující, jak vyplývá z jeho odůvodnění, že nedošlo k porušení povinnosti uzavřít smlouvu výlučně z důvodů na straně žalované. Dovolání přitom není podle §237 o. s. ř. přípustné, jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Proto ani odkazy dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 32 Odo 557/2006, a ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 32 Odo 4/2004, dovolání přípustným nečiní.
Dovolatelka dále pokládá své dovolání za přípustné, neboť „otázky hmotného práva, které řešil odvolací soud, jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně“. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ust. §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li v dovolání uvedena (minimálně dvě) konkrétní odchylná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se předmětné otázky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016). Takový údaj se však z dovolání nepodává; není z něj patrno, jaké otázky jsou v rozhodnutích Nejvyššího soudu rozhodovány rozdílně, ani o která rozhodnutí Nejvyššího soudu by se mělo jednat.
Spatřuje-li konečně dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že „otázky hmotného práva, které řešil odvolací soud, mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“, pak Nejvyšší soud podotýká, že argument, podle kterého „mají být otázky hmotného práva dovolacím soudem posouzeny jinak“ (ve smyslu odlišně od posouzení učiněného odvolacím soudem), významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013.
V dalších částech svého dovolání dovolatelka pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu, přičemž dovolacímu soudu předestírá svůj názor na danou věc. Skutečnost, že má dovolatelka jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, nesouhlasí s jeho právním posouzením a vytýká odvolacímu soudu nesprávnost rozhodnutí, však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Pro úplnost nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1, 3 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2017
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu