ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2988.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2988/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně DARE – EUROOKNA, s.r.o. , se sídlem v Brně, Sochorova 3032/2, IČO 25321129, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, proti žalované KALÁB-stavební firma, spol. s.r.o. , se sídlem v Brně, Vídeňská 849/15, IČO 49436589, zastoupené JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 19, o zaplacení částky 189 318,20 Kč s příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. (19) 16 Cm 163/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 1. 2017, č. j. 8 Cmo 272/2014-512, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 229 Kč k rukám JUDr. Elišky Chobolové, advokátky se sídlem v Brně, Cihlářská 19 .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 6. 2014, č. j. 16 Cm 163/2004-400, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 166 789,35 Kč, výrokem II. rozhodl o vrácení zálohy na znalečném žalobkyni, výrokem III. uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni na nákladech řízení 541 460,36 Kč a výrokem IV. uložil žalované povinnost zaplatit státu na nákladech řízení 26 680,95 Kč.
Soud prvního stupně výroky o náhradě nákladů řízení odůvodnil tím, že rozhodoval podle zásady úspěchu ve sporu a v souladu s §142 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť rozhodnutí o výši plnění záleželo na znaleckém posudku. Soud prvního stupně tedy přiznal žalobkyni náhradu nákladů v plné výši, přestože byla ve sporu úspěšná jen částečně (byl jí přiznán nárok na zaplacení částky 166 789,35 Kč namísto žalobou uplatněné částky 189 318,20 Kč), což odůvodnil odkazem na §142 odst. 3 o. s. ř. Soud prvního stupně dále uzavřel, že na výrok o náhradě nákladů řízení nemá vliv skutečnost, že žalobkyně původně uplatňovala i nárok na smluvní pokutu ve výši 1 363 091 Kč, když žalobu v tomto bodě vzala zpět a řízení tak bylo ohledně tohoto nároku zastaveno. Výrok o náhradě nákladů řízení státu soud prvního stupně odůvodnil opět dle výsledku řízení a podle §148 odst. 1 o. s. ř. uložil žalované, aby státu zaplatila náklady řízení, které vynaložil na svědečné a znalečné.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 29. 10. 2014, č.j. 8 Cmo 272/2014-424, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., avšak nákladové výroky změnil. Výrok III. byl změněn tak, že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení a výrok IV. byl změněn ohledně nákladů řízení České republiky.
Při posuzování nároku na náhradu nákladů řízení odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že již ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí uložil soudu prvního stupně vzít při rozhodování o nákladech řízení v úvahu skutečnost, že předmětem řízení byla podle žaloby i smluvní pokuta a v této části byla žaloba vzata zpět, aniž by žalobkyně uvedla důvod. Podle právního názoru odvolacího soudu mělo být o nákladech řízení rozhodnuto podle §142 odst. 2 o. s. ř. a §146 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na procesní úspěch účastníků a skutečnost, že část žaloby vzala žalobkyně zpět. Odvolací soud však žalované právo na náhradu poměrné části nákladů nepřiznal, což odůvodnil s odkazem na §150 o. s. ř. tím, že jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele, které odůvodňují nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované. Tyto důvody spatřoval odvolací soud ve skutečnosti, že část žaloby uplatňující smluvní pokutu byla vzata zpět již před prvním jednáním ve věci samé, přičemž řízení probíhalo pak po několik let a byla v něm úspěšná žalobkyně. Výrok o náhradě nákladů státu pak odvolací soud odůvodnil tak, že reflektuje poměr procesního úspěchu a neúspěchu stran, přičemž za procesní úspěch žalobkyně považoval přiznání částky uplatněné žalobou a za její procesní neúspěch zpětvzetí žaloby ohledně smluvní pokuty.
K dovolání žalované Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 8. 2015, č. j. 23 Cdo 591/2015-453, odmítl dovolání proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, a v nákladových výrocích II, III a IV napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Dovolací soud v tehdejším řízení dospěl k závěru, že odvolací soud při aplikaci §150 o. s. ř. pochybil a věc nesprávně právně posoudil, jestliže žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení z toho důvodu, že žalobkyně vzala zpět žalobu ohledně smluvní pokuty již před prvním jednáním ve věci. Dovolací soud uvedl, od jakých rozhodnutí se odvolací soud odchýlil při nesprávné aplikaci §150 o. s. ř. a uzavřel, že při zkoumání, zda jsou naplněny důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů, soud musí přihlížet k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je třeba mít na zřeteli nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutné také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo majetkových poměrů oprávněného. Z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou důležité také okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v řízení a další. Dovolací soud také uvedl, že zásadu úspěchu ve věci nelze v zásadě prolomit pouze na základě okolností stojících na jedné straně sporu.
Po zrušení a vrácení věci Nejvyšším soudem změnil Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 2. 2016, č. j. 8 Cmo 272/2014-482, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že žalované se právo na náhradu nákladů nepřiznává, a ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně opět změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit státu částku 24 493,95 Kč a žalovaná částku 2 187 Kč. Odvolací soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího a dovolacího, přičemž uložil žalované, aby na těchto nákladech žalobkyni zaplatila 41 030 Kč.
Odvolací soud v odůvodnění uvedl, jsa vázán právním názorem dovolacího soudu, že posoudil majetkové poměry účastníků a okolnosti věci a dospěl znovu k závěru, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, které brání přiznání náhrady nákladů řízení procesně převážně úspěšné žalované. Za takové důvody zvláštního zřetele hodné odvolací soud považoval majetkovou situaci žalobkyně a žalované, přičemž vycházel z výkazu zisku a ztráty a uvedl, že žalobkyně sice vykázala nerozdělený zisk ve výši 6 684 000 Kč, avšak hospodářský výsledek běžného účetního období vykázala -21 000 Kč. U žalované činila výše nerozděleného zisku 112 898 000 Kč a výsledek hospodaření běžného účetního období 10 483 000 Kč. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že uložení povinnosti žalobkyni, aby hradila náklady řízení žalované, by vzhledem k jejím nevalným hospodářským výsledkům mohlo vést k pro ni tíživým důsledkům. Naopak hospodářská situace žalované je podle odvolacího soudu natolik dobrá, že pro ni nebude na újmu, pokud jí náhrada nákladů přiznána nebude.
Odvolací soud zdůraznil, že důvody hodné zvláštního zřetele nespatřuje pouze v majetkových poměrech účastníků, ale také v samotném průběhu řízení. Uvedl, že z obsahu spisu je zřejmé, že žalovaná učinila první procesní úkon řízení teprve v době, kdy byla jeho předmětem již pouze částka ve výši 189 318,20 Kč, další řízení se pak týkalo pouze této částky a skončilo procesním úspěchem žalobkyně, neboť žaloba byla shledána důvodnou.
Rozsudek dovolacího soudu napadla žalovaná opět dovoláním.
První otázkou, kterou dovolatelka vymezila a která podle jejího názoru nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena, je, zda při rozhodování o náhradě nákladů řízení lze odděleně použít §150 o. s. ř. pouze na náklady právního zastoupení a u náhrady nákladů státu aplikovat standardní úpravu zakotvenou v §148 o. s. ř. Dovolatelka uvedla, že samotný výrok II. o náhradě nákladů státu považuje za správný, neboť respektuje právní úpravu na rozdíl od nákladového výroku I.
V usnesení ze dne 16. 11. 2016, č. j. 23 Cdo 1533/2016-493, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné, jelikož odvolací soud pochybil při aplikaci §150 o. s. ř. Odvolací soud se sice již zaměřil na zkoumání relevantních důvodů zvláštního zřetele hodných tak, jak mu to uložil v předchozím zrušovacím usnesení dovolací soud, avšak dospěl k nesprávným právním závěrům. Odvolací soud posuzoval především majetkové poměry účastníků a vycházel pouze z výkazů zisku a ztráty, přičemž nezohlednil další v úvahu přicházející údaje o majetku účastníků (např. vlastnictví nemovitostí apod.). Odvolací soud na základě skutečnosti, že žalobkyně vykázala za minulé účetní období ztrátu 21 000 Kč, byť její nerozdělený zisk činil 6 684 000 Kč, dospěl k závěru, že povinnost zaplatit žalované náklady řízení, které by se pohybovaly zhruba kolem částky 300 000 Kč, by pro žalobkyni znamenalo tíživé důsledky. Takový závěr považoval dovolací soud za nesprávný. Podle názoru dovolacího soudu podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř. nebyly naplněny. Dovolací soud v tehdejším řízení zároveň přisvědčil dovolatelce v tom, že odvolací soud při posuzování důvodů pro aplikaci §150 o. s. ř. pochybil jednak proto, že do úvahy vzal odděleně pouze jednu z okolností (majetkové poměry účastníků), a jednak proto, že i při posuzování majetkových poměrů vycházel pouze z výkazu zisku a ztráty. Nejvyšší soud proto v tehdejším řízení dospěl k závěru, že odvolací soud učinil nesprávný závěr při posouzení, zda lze po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby nahradila náklady řízení žalované.
Po opětovném zrušení rozhodnutí odvolacího soudu změnil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 1. 2017, č. j. 8 Cmo 272/2014-512, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 196 112 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Vázán právním názorem dovolacího soudu odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně se po žalované v řízení domáhala zaplacení částky 189 318,20 Kč na jistině a částky kapitalizované ve výši 1 363 091 Kč na smluvní pokutě. Ohledně smluvní pokuty bylo řízení na základě zpětvzetí žaloby z jiných důvodů než pro chování žalované zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne 31. 10. 2005, č. j. 16 Cm 163/2004-27, které nabylo právní moci dne 30. 11. 2005. Odvolací soud vyšel z toho, že prvním úkonem ve věci byl odpor podaný dne 5. 12. 2006 proti ve věci vydaném platebnímu rozkazu, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 189 318,20 Kč, a že tato částka byla předmětem řízení až do dne 3. 6. 2006, kdy v průběhu jednání před soudem prvního stupně vzala žalobkyně žalobu zpět v částce 22 528,35 Kč s příslušenstvím a že nadále bylo pokračováno v řízení ohledně částky 166 789,35 Kč. S ohledem na to, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku, odvolací soud vyšel při určení poměru procesního úspěchu účastníků z částky 189 318,20 Kč a poměr procesního úspěchu a neúspěchu účastníků vypočetl 12,2 % ku 87,8 % ve prospěch žalované, a dovodil, že žalovaná má právo na náhradu 75,6 % účelně vynaložených nákladů řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které je předmětem tohoto dovolacího řízení. Přípustnost dovolání vyvozuje ze závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Touto otázkou podle dovolatelky je, zda se při rozhodování o náhradě nákladů řízení přihlíží i k části řízení, ohledně něhož byla žaloba částečně vzata zpět bez zavinění žalované, a to ještě před uhrazením soudního poplatku, tedy před splněním všech podmínek soudního řízení, a kdy celé následující řízení bylo vedeno pouze s předmětem řízení určeným po částečném zpětvzetí žaloby.
Žalobkyně rekapitulovala, že žalobu podala dne 10. 12. 2004, jíž se po žalované domáhala zaplacení jistiny a smluvní pokuty. Dne 21. 3. 2005 byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve výši 76 708 Kč, který však neuhradila. Přípisem ze dne 14. 10. 2005 vzala žalobu částečně zpět, a to vše v částce smluvní pokuty ve výši 1 363 091 Kč. Na základě zpětvzetí tedy soud prvního stupně vydal dne 31. 10. 2005 usnesení č. j. 16 Cm 163/2004-27, kterým řízení o smluvní pokutě zastavil. Výzvou soudu ze dne 31. 10. 2005 byla žalobkyně vyzvána k úhradě soudního poplatku ve výši 7 580 Kč, tedy soudního poplatku za návrh na zahájení řízení ve výši určené až po zpětvzetí žaloby. Daný soudní poplatek žalobkyně uhradila.
Žalobkyně zdůraznila, že za řízení obsahující požadavek na úhradu smluvní pokuty nebyl soudní poplatek uhrazen a toto řízení bylo zastaveno ještě dříve, než byly zahájeny jakékoli úkony související s daným řízením. Nezaplacením soudního poplatku za řízení obsahující požadavek na úhradu smluvní pokuty tak nemohly být splněny veškeré podmínky civilního řízení. Předmětem řízení, o kterém soud prvního stupně skutečně jednal a pro který byl vydán platební rozkaz, byla pak pouze částka jistiny ve výši 189 318,20 Kč. Žalované tak nemohly vzniknout náklady řízení spojené s uplatněním požadavku na zaplacení smluvní pokuty. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu ve výroku pod bodem I. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 541 460,36 Kč, a zároveň ji byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná k dovolání žalobkyně podala vyjádření. Má ta to, že napadené rozhodnutí je správné a navrhla zamítnutí dovolání. Je přesvědčena, že napadené rozhodnutí vychází z již vyslovených právních názorů dovolacího soudu, který se věcí opakovaně zabýval, a všechny sporné otázky již byly vyřešeny. Připomíná, že okolnosti zpětvzetí žaloby byly dovolacímu soudu známy, tudíž při svém právním názoru z této okolnosti musel vycházet a není proto třeba řešit žádnou otázku dovolacím soudem neřešenou.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatelkou předestřená otázka, zda zpětvzetí části žaloby před zaplacením soudního poplatku a následné zastavení soudního řízení v této části má dopad na posouzení poměrného úspěchu stran ve věci při posuzování výše náhrady nákladů řízení, není právní otázkou, která by v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla vyřešena.
V usnesení ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2890/2017, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že úprava rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení v případě zastavení řízení neumožňuje soudu rozhodnout bez dalšího (automaticky) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že z provázanosti §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s §146 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že zastavuje-li soud řízení, zabývá se při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění toho, že řízení muselo být zastaveno, může spočívat např. v tom, že účastník podal žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné řízení, že návrh podal proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, že vzal návrh na zahájení řízení (žalobu) zpět, že nezaplatil soudní poplatek apod. Zavinění je zde třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tedy podle procesního výsledku. Tam, kde zastavení řízení bylo účastníkem zaviněno, soud přizná ostatním účastníkům (druhé straně) náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložili na uplatňování nebo bránění svého práva.
Nejvyšší soud již v předešlém rozhodování v dané věci v usnesení ze dne 28. 8. 2015, č. j. 23 Cdo 591/2015-453, byť tehdy přezkoumával rozhodnutí odvolacího soudu při řešení otázky aplikace ustanovení §150 o. s. ř., uvedl, že v dané věci je nepochybné, že zastavení řízení o smluvní pokutě zavinila žalobkyně zpětvzetím žaloby před prvním jednáním ve věci; důvod tohoto zpětvzetí žalobkyně neuvedla. Zároveň Nejvyšší soud konstatoval, že v dané věci byla žalovaná úspěšná co do částky 1 363 091 Kč představující smluvní pokutu, o níž bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby, a oproti tomu byla žalovaná ve věci neúspěšná co do částky 189 318,20 Kč, neboť žalobě bylo v tomto rozsahu vyhověno.
Nejvyšší soud v tehdy přezkoumávané věci vyšel i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 116/1967, v němž bylo uvedeno, že ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. se uplatní při rozhodování o náhradě nákladů řízení i tehdy, pokud dojde k zastavení řízení ohledně i jenom části uplatněného nároku, a že aplikace tohoto zákonného ustanovení není podmíněna zastavením celého řízení. Výslovně v této souvislosti Nejvyšší soud zdůraznil, že ve vztahu k části nároku, ohledně které bylo řízení zastaveno a která nebyla předmětem meritorního rozhodnutí ve věci samé, nelze rozhodovat podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., ale v režimu ustanovení §146 o. s. ř.
Podle §146 odst. 2, věty první, o. s. ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady.
Odvolací soud se neodchýlil od výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu, jestliže se při rozhodování o náhradě nákladů řízení zabýval otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a s ohledem na zjištění, že v dané věci zastavení řízení o smluvní pokutě ve výši 1 363 061 Kč zavinila žalobkyně zpětvzetím žaloby, dovodil, že žalované přísluší podle §146 odst. 2, věty první o. s. ř. právo na poměrnou část nákladů řízení určenou procesním úspěchem účastníků. Vzhledem k tomu, jak již v předešlém řízení bylo konstatováno, byla žalovaná úspěšná co do částky 1 363 091 Kč, představující smluvní pokutu, o níž bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby, a oproti tomu byla žalovaná ve věci neúspěšná co do částky 189 318,20 Kč, odvolací soud v souladu s §146 odst. 2, věty první, o. s. ř. a výše citovanou judikaturou při posouzení procesního úspěchu a neúspěchu účastníků v souvislosti posouzením poměrné výše nákladů řízení, které je neúspěšný účastník povinen hradit úspěšnému účastníku, vyšel správně ze závěru poměru úspěchu a neúspěchu účastníků, činící v dané věci 12,2 % ku 87,8 % ve prospěch žalované.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2017
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu