ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3052.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3052/2017-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Media Content Experts s. r. o. , se sídlem v Ostravě – Moravská Ostrava, Nádražní 923/118, identifikační číslo osoby 26876469, zastoupené Mgr. Adamem Liberdou, advokátem se sídlem v Ostravě, Stodolní 1293/3, proti žalovanému Statutárnímu městu Brno , se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 196/1, identifikační číslo osoby 44992785, zastoupenému Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem v Brně, Chládkova 1219/3, o zaplacení částky 597.600 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 216 C 86/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2017, č. j. 27 Co 63/2016-124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, č. j. 216 C 86/2012-102, zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobkyni částku 597.600 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 71.650 Kč (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 11.000 Kč (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka v otázce platnosti odstoupení od smlouvy a v otázce přiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi, který je statutárním městem.
K dovolání žalobkyně se žalovaný dle obsahu spisu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud pochybil při právním posouzení platnosti odstoupení od smlouvy, pak touto námitkou přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby odůvodnil s tím, že zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“ upravuje odstoupení od smlouvy z důvodu prodlení, přičemž se jedná o ustanovení dispozitivní, a proto, pokud si účastníci smlouvy o dílo sjednali v čl. X odst. 3 písm. a) odstoupení od smlouvy pro prodlení se splněním předmětu smlouvy bez dalšího, pak tímto ujednáním vyloučili aplikaci (dispozitivní) zákonné úpravy o odstoupení od smlouvy z důvodu prodlení jako celek, tzn. vyloučili postup, který je obchodním zákoníkem pro odstoupení od smlouvy z důvodu prodlení upraven. Odvolací soud se tak přihlásil k závěru soudu prvního stupně, že si strany ve smyslu ustanovení §344 obch. zák. sjednaly důvody, pro které je možno od smlouvy odstoupit, a v případě, že nastane situace popsaná v některém ze smluvených důvodů, pak je třeba postupovat v souladu se smluvním ujednáním a nelze v konkrétním případě aplikovat zákonný postup pro odstoupení od smlouvy. Takový závěr odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle které od smlouvy lze odstoupit v případech a za podmínek stanovených ve smlouvě nebo v zákoně (§344 obch. zák.) - srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1998, sp. zn. 2 Odon 102/97, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1018/2013, či ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4157/2009.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že se odvolací soud „nezabýval tím, zda byla smlouva porušena podstatným či nepodstatným způsobem a od toho se odvíjejícím povinnostem žalovaného ohledně výkonu práva na odstoupení od smlouvy“, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na řešení dovolatelkou předestřené otázky. Odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkovém zjištění, že si účastníci sjednali právo objednatele od smlouvy odstoupit, pokud mu řádně provedené dílo nebude předáno ve lhůtě– tedy, že si sjednali důvod, pro který je možno od smlouvy odstoupit – přičemž z provedeného dokazování zcela nepochybně vyplynulo, že ke dni 31. 10. 2007 dílo žalobkyní řádně předáno nebylo. Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení za právní zastoupení advokátem. Odvolací soud nepochybil, ztotožnil-li se se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci nešlo o běžnou agendu, která je předmětem žalob statutárních měst, nýbrž o zcela specifický spor, který vyžaduje hlubší znalost právní úpravy, a tedy že v tomto konkrétním případě bylo zastoupení žalovaného advokátem zcela opodstatněné a soud nemá důvod žalovanému náklady řízení nepřiznat. Odvolací soud tak postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, podle níž u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů; není-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1289/2016; v judikatuře Ústavního soudu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12).
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu