ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3383.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3383/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce M. J. , zastoupeného JUDr. Pavlem Jiřičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, V kolkovně 920/5, proti žalovanému MUDr. P. B. , zastoupenému Mgr. Davidem Troszokem, advokátem se sídlem v Třinci, Husova 401, o zaplacení částky 175.000 Kč s příslušenstvím oproti vydání předmětu koupě, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 42 C 145/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2016, č. j. 15 Co 39/2016-277, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.164 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 22. 10. 2015, č. j. 42 C 145/2014-210, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 175.000 Kč s tam uvedeným příslušenstvím, a to oproti vydání osobního automobilu značky Škoda Octavia Combi, který je ve výroku blíže specifikován (bod I. výroku). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobce se žalovaný vyjádřil tak, že navrhuje, aby je dovolací soud odmítl pro nepřípustnost, případně zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které tam z uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadané rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ust. §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013).
Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatel nedostál. Poukazuje na to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, „pokud jde o dovolací důvody pod bodem 2/ a 3/“ označené dovolatelem „k §436 obch. zák.“ a „zamítnutí návrhu na provedení důkazů v soudním řízení“ dovolání, které je dle názoru dovolatele v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a že “pro odklon od této judikatury není důvod, neboť jedině tato judikatura je v souladu se zásadou dispoziční“. Žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, však neuvádí. Dovolatel navíc neformuluje žádnou konkrétní otázku v bodech 2/ a 3/ dovolání.
Jestliže dále dovolatel spatřuje přípustnost svého dovolání v tom, že „pokud jde o dovolací důvod pod bodem 1/“ označený dovolatelem „ k §262 odst. 1 a 4 obch. zák.“, má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, pak žádnou konkrétní otázku nepředkládá a ani nezdůvodňuje, proč by takto měl dovolací soud učinit. Dovolací soud přitom ani neshledává důvod pro odchýlení se od závěrů obsažených v dovolatelem poukazovanému stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 79/2013, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu