ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3464.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 3464/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně IS-REAL, s. r. o., se sídlem v Praze 2 – Vinohrady, Americká 584/14, identifikační číslo osoby 63995166, zastoupené Mgr. Alžbětou Schirlovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Vinohrady, Francouzská 229/16, proti žalované Městská část Praha 2, se sídlem v Praze 2, nám. Míru 20, identifikační číslo osoby 00063461, o zaplacení 1.175.017,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 76/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, č. j. 69 Co 220/2015-310, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 2 /v pořadí druhým/ rozsudkem ze dne 10. 3. 2015, č. j. 19 C 76/2010-231, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1.175.017,60 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci samé ohledně částky 912.752,97 Kč s příslušenstvím změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (první bod výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (druhý bod výroku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka v řešení právní otázky hmotného práva, zda platbu přijatou na základě smlouvy o postoupení pohledávky je ve smyslu čl. 8 mandátní smlouvy nutno považovat za platbu nájemného, neboť úmyslem stran vyjádřeným v tomto ustanovení bylo určit odměnu ze všech plateb inkasovaných z důvodu existence pohledávek na nájemném a v daném případě důvodem platby za postoupení pohledávky byla zcela nepochybně existence pohledávky z dlužného nájemného a žalovaná předmětným postoupením získala prostředky, jejichž původním právním důvodem byl nárok na úhradu nájemného. Dále dovolatelka předkládá k posouzení právní otázku procesního práva, za jakých podmínek může odvolací soud doplnit dokazování provedené soudem prvního stupně, shledá-li, že soud prvního stupně provedl nedostatečné dokazování, a na jeho základě dospěl k nesprávnému právnímu závěru, a je-li ke zjištění skutkového stavu věci třeba provést další důkazy tak, aby neporušil zásadu dvojinstančnosti řízení při zachování zásad spravedlivého procesu.
Žalovaná se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o tom, že platba přijatá žalovanou ze smlouvy o postoupení pohledávky nepředstavuje „vybrané nájemné“ dle čl. 8 mandátní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, a proto její přijetí přímo nezakládá právo žalobkyně na úplatu za výkon správy. Toto právní hodnocení odvolacího soudu plně odpovídá závěrům, které dovolací soud již v této věci vyslovil, a to v rozsudku ze dne 18. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1189/2012, ve kterém Nejvyšší soud mimo jiné uvedl: „Pro závěr, zda inkaso úplaty za postoupení pohledávky z titulu nájemného založilo žalobkyni uplatněné právo na úplatu za výkon správy, je však rozhodné, co bylo v tomto ohledu mezi ní a dovolatelkou ujednáno, tedy smlouva. Je pak třeba přisvědčit dovolatelce, že jazykové vyjádření obsažené ve smlouvě, podle něhož se výše úplaty za výkon správy odvíjí od vybraného nájemného, je do té míry pregnantní, že o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené) není pochybností a není tu prostor pro takový výklad, že vůlí smluvních stran při uzavírání smlouvy bylo vázat úplatu za výkon správy též na inkaso jiných než ve smlouvě výslovně a taxativně uvedených plateb. O tom, že úplata za postoupení pohledávky z titulu nájemného není nájemným, pak pochyb není, na čemž nic nemění ani odvolacím soudem akcentovaná ekonomická souvislost.“ Současně dovolací soud v citovaném rozhodnutí dále uvádí: „Na druhé straně však ujednání, podle něhož se výše úplaty odvíjí od vybraného nájemného, zavazuje strany smlouvy o obstarání správy nemovitostí i v případě, že v důsledku postoupení pohledávky z titulu nájemného se stal jejím věřitelem třetí subjekt; postoupením takové pohledávky obcí se právní postavení správce, včetně předpokladů vzniku práva na úplatu sjednaných v mandátní smlouvě, nemůže změnit. I nájemné, které dlužník zaplatil postupníku, je tak vybraným nájemným ve smyslu článku 8 odst. 2 uvedené smlouvy. Výsledky dokazování provedeného soudem prvního stupně pak nasvědčují tomu, že postoupená pohledávka byla společnosti DOS částečně uhrazena.“
Tyto právní závěry dovolacího soudu ve svém rozhodnutí odvolací soud správně přejímá, když uvádí, že pouze částky, které by dlužník (KSK Group, a.s.) zaplatil postupníku (společnosti DOS, s.r.o.) z titulu nájemného, by byly „vybraným nájemným“ ve smyslu čl. 8 mandátní smlouvy. Polemika dovolatelky s tímto právním závěrem proto přípustnost dovolání nezakládá, neboť nepředkládá k posouzení právní otázku, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a současně dovolací soud neshledává důvody pro změnu svého již vysloveného právního názoru.
Druhá část námitek obsažených v dovolání směřuje k zpochybnění procesního postupu odvolacího soudu, který v rámci odvolacího řízení doplnil dokazování o dosud neprovedené listinné důkazy (konkrétně návrh na prohlášení konkursu, návrh na rozvrhové usnesení, přehled pohledávek zařazených do seznamu, seznam přihlášených pohledávek a sdělení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2015 na č. l. 297). Dovolatelka tak odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (namítá rovněž nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně), přehlíží přitom, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu