ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3524.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 3524/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce D. K. , zastoupeného JUDr. Eugenem Zálišem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská tř. 64/34, proti žalovanému Z. K. , zastoupenému Mgr. Liborem Zemancem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, o zaplacení 359.261 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 130/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2016, č. j. 22 Co 2504/2015-548, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem, v pořadí třetím, ze dne 27. 8. 2015, č. j. 5 C 130/2011-507, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 219.601,63 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a co do částky 139.659,37 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (bod II. výroku). Současně rozhodl o náhradě nákladů státu a mezi účastníky (bod III. až V. výroku).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně, vyjma výroku v odstavci II., potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. I dle názoru odvolacího soudu, který byl vyjádřen již v usnesení ze dne 25. 9. 2014, č. j. 22 Co 1341/2014-379, je smlouva o dílo, uzavřená účastníky dne 2. 2. 2010, pro svou neurčitost co do rozsahu předmětu díla a ceny díla neplatná. V řízení provedenými důkazy bylo prokázáno, že původně sjednaný rozsah díla ohledně způsobu vybudování stropu účastníci změnili, nebylo však prokázáno, jakým konkrétním způsobem. Pokud pak bylo ve smlouvě ujednáno, že „cena díla se stanovuje v přibližné cenové výši 1.250.000 Kč a k této ceně mohou být účtovány vícepráce za rozšíření díla, jejichž potřeba vznikne v průběhu provedení díla“, je věcný obsah takového právního úkonu, byť po jazykové stránce srozumitelného, nejednoznačný, a tím i neurčitý. Protože ve smlouvě o dílo nebyly předmět závazku a jeho cena určeny dostatečně určitě, nebyla smlouva mezi účastníky dle odvolacího soudu platně uzavřena, a zhotovitel (žalovaný) má podle §457 a 458 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) právo na vydání bezdůvodného obohacení, peněžité náhrady, spočívající podle judikatury v rozdílu mezi hodnotou nemovitosti objednatele (žalobce) před adaptací a po ní, nikoliv ceny objednatelem (žalobce) vynaložených finančních prostředků. Nesprávný je dle odvolacího soudu názor žalovaného, že judikaturu Nejvyššího soudu (R 26/1975) lze použít pouze na určení bezdůvodného obohacení objednatele vůči zhotoviteli. Dle §457 obč. zák. totiž platí, že povinnost k vrácení plnění z neplatné smlouvy je oboustranná a pravidla stanovená pro určení takové pohledávky musí tedy platit jak ve vztahu k objednateli, tak i ve vztahu k zhotoviteli. Předmětem rozhodování soudu v daném případě bylo vypořádání příslušeného rozdílu mezi tím, co žalobce žalovanému poskytl, a tím, oč byla jeho nemovitost žalovaným zhodnocena. Žalobci bylo z neplatné smlouvy přiznáno pouze vrácení toho, oč jeho peněžité plnění přesahuje penězi vyjádřené zhodnocení jeho nemovitosti poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Za situace, kdy bylo z důkazu znaleckým posudkem zjištěno, že rozdíl mezi hodnotou nemovitosti žalobce před adaptací a po ní činí 566.088,37 Kč a bylo nesporné, že žalobce zaplatil žalovanému 785.590 Kč, rozhodl dle odvolacího soudu správně soud prvního stupně, pokud žalovaného zavázal k vrácení rozdílu těchto částek, tedy částky 219.601,63 Kč, a co do částky 139.659,37 Kč žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku platnosti uzavřené smlouvy o dílo, kdy odvolací soud v rozporu s právní praxí smlouvu o dílo uzavřenou mezi stranami sporu pro její neurčitost toliko ve stanovení ceny jedné položky vyhodnotil nesprávně za neplatnou jako celek. Druhou dovolací námitkou dovolatel předestírá otázku „bezdůvodného obohacení dodavatele prací jako zhotovitele vůči majiteli nemovitosti jako investorovi“.
K dovolání žalovaného se žalobce dle obsahu spisu nevyjádřil.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Předně dovolatel namítá, že odvolací soud otázku, zda „je smlouva o dílo uzavřená mezi žalobcem jako investorem a žalovaným jako dodavatelem díla pro deficit určitosti toliko v otázce ceny jedné položky (keramický strop) platná či neplatná jako celek“, posoudil v rozporu s právní praxí. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, jinak řečeno, s kterou judikaturou dovolacího soudu je napadené rozhodnutí v rozporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Takový údaj se ovšem z dovolání nepodává.
Dále dovolatel předkládá otázku, „zda se žalovaný obohatil plněním z neplatné smlouvy (dodávkou prací pro žalobce) vůči žalobci či nikoli tím, že za svoji práci obdržel od žalobce finanční plnění v menším rozsahu, než byla cena za tyto práce v místě a čase obvyklá“. Jako otázku doposud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího osudu vymezil otázku bezdůvodného obohacení dodavatele prací jako zhotovitele vůči majiteli nemovitosti jako investorovi. K otázce rozsahu bezdůvodného obohacení získaného úpravami cizí nemovitosti uskutečněnými bez právního důvodu, eventuálně na základě neplatného právního úkonu či právního důvodu, který posléze odpadl, však Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že v případě stavebních úprav nemovitosti není dobře možné, aby její vlastník investorovi vydal to, co bezdůvodným obohacením nabyl (rekonstrukci nemovitosti). Proto je namístě poskytnutí peněžité náhrady podle §458 odst. 1 věty druhé obč. zák. Výše této náhrady pak neodpovídá hodnotě vynaložených prostředků či provedených prací (investic), nýbrž zhodnocení věci, jež se obohacenému dostalo, tj. rozdílu mezi hodnotou věci (tržní cenou) před investicemi a poté. Obohacený je totiž povinen vydat jen ten majetkový prospěch, jehož se mu obohacením dostalo, a nikoliv nahradit majetkovou ztrátu tomu, na jehož úkor bylo obohacení získáno (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, publikované pod číslem 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2291, sešit 28/2004, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3464/2010, ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1754/2006, ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Cdo 389/2008, či usnesení ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3481/2012). Závěr odvolacího soudu, že výše bezdůvodného obohacení objednatele (žalobce) získaného zhodnocením jeho nemovitosti investicemi žalovaného - stavebními úpravami (konkrétně provedením půdní nástavby) uskutečněnými na základě neplatné smlouvy o dílo odpovídá rozdílu mezi hodnotou nemovitosti objednatele před adaptací a po ní, je tudíž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní přezkoumávané.
Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud rozhodnutím většiny senátu k závěru, že právní posouzení učiněné odvolacím soudem není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která by měla být v rozhodování dovolacího soudu měněna, a současně dovolatelem nebyla předložena k posouzení právní otázka, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Za dané situace by bylo namístě dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Jelikož však toto rozhodnutí nebylo členy senátu přijato jednomyslně, nebylo možno dovolání odmítnout, protože podle §243c odst. 2 o. s. ř. k přijetí usnesení o odmítnutí dovolání z důvodu, že dovolání není podle §237 přípustné, je třeba souhlasu všech členů senátu.
Nejvyšší soud proto rozhodl o zamítnutí dovolání [§243d písm. a) o. s. ř.], nemohl-li dovolání odmítnout, když s rozhodnutím nesouhlasili všichni členové senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu