ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3544.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3544/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobců A) LOGIK, s.r.o. , se sídlem Praha 10, Radošovická 996/4, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 25748483, a B) T. Ř. , obou zastoupených Mgr. Pavlem Uhlířem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Karla IV. 468, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, PSČ 18600, identifikační číslo osoby 47116617, o zaplacení 2 289 363 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 219/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, č. j. 62 Co 204/2016-363, 62 Co 455/2016, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 7. 2015, č. j. 12 C 219/2012-282, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 6. 9. 2016, č. j. 12 C 219/2012-331, a usnesením ze dne 4. 10. 2016, č. j. 12 C 219/2012-344, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci B) částku ve výši 40 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 18. 9. 2001 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu v části týkající se povinnosti žalované zaplatit žalobci B) částku 2 208 740 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 17 % ročně od 18. 9. 2001 do zaplacení a v části ohledně úroku z prodlení z částky 40 000 Kč ve výši 8,5 % ročně od 18. 9. 2011 do zaplacení; výrokem III. zamítl žalobu směřující proti žalobkyni A) ohledně částky 40 623 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 17 % ročně od 18. 9. 2001 do zaplacení a výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu; výrokem VI. zamítl žalobu v části týkající se povinnosti žalované zaplatit žalobci B) úrok z prodlení z částky 40 000 Kč ve výši 8,5 % ročně od 18. 9. 2001 do 17. 9. 2011.
Soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobkyně A) o vrácení části žalobkyní A) zaplaceného ročního pojistného ve výši 40 623 Kč s příslušenstvím z pojištění vozu Audi A6 Avant, reg. zn. AKX 45-81, který byl ze dne 30. 6. na 1. 7. 2001 odcizen, a o požadavku žalobce B) na zaplacení pojistného plnění ve výši 2 248 740 Kč, které mu, jakožto pojištěnému, nebylo vyplaceno z pojištění uvedeného vozu na základě pojistné smlouvy č. 5109053014 ze dne 29. 4. 2001 uzavřené žalobkyní A) s žalovanou.
Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 22. 2. 2017, č. j. 62 Co 204/2016-363, 62 Co 455/2016, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku a usnesení ve výrocích II., III., IV., V. a VI. potvrdil s tím, že ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně se datum počátku prodlení 18. 9. 2011 ohledně částky 40 000 Kč nahrazuje datem 18. 9. 2001; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětem pojištění bylo vozidlo, které mělo být dovezeno z Belgie, zakoupit jej měl žalobce B), avšak nepodařilo se zjistit jeho pravý původ, na vozidle nesouhlasil VIN, vozidlo mělo být opraveno, ale oprava, kterou měl provádět žalobce B), nebyla ničím doložena. Navíc pojistná smlouva měla být uzavřena až po pojistné události. Odvolací soud dospěl k závěru, že pojistným zájmem žalobkyně A), jako pojistníka, nebylo uzavřít pojistnou smlouvu za účelem zajištění pojistné ochrany před nahodilou skutečností vyvolanou pojistným nebezpečím, jestliže žalobce B), který je jediným společníkem a jediným jednatelem žalobkyně A) si musel být vědom, že předmětem pojistné smlouvy je vozidlo, jehož dokumenty jsou padělané, pocházejí zjevně z trestné činnosti a vozidlo tak nemůže splňovat podmínky technické způsobilosti provozu na komunikacích, jak je zřejmé i z rozhodnutí Dopravního inspektorátu v Benešově ze dne 13. 11. 2002. Žalovaná, jako pojistitel, uvedené skutečnosti nevěděla a ani vědět nemohla a zjistila je až dodatečně. Odvolací soud dospěl k závěru, že pojistná smlouva ze dne 29. 4. 2001 je relativně neplatným právním úkonem podle §40a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), přičemž žalovaná se relativní neplatnosti dovolala. Odvolací uzavřel, že žalobce B) nemá právo na pojistné plnění, neboť pojistné plnění nelze poskytnout na základě neplatné pojistné smlouvy. Pokud se žalobkyně A) domáhala vrácení nespotřebované části pojistného ve výši 40 623 Kč, dospěl odvolací soud ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že podle §803 obč. zák., ve znění platném do 31. 12. 2004, v případě pojistné události a zániku pojištění se nespotřebované pojistné do konce pojistného období nevrací a na tom nemění nic ani skutečnost, že pojistná smlouva byla shledána relativně neplatnou. Vyšel přitom z požadavku žalobce B), který uplatnil vrácení části pojistného z důvodu, že nebylo spotřebováno, a nikoliv jako bezdůvodné obohacení z neplatné smlouvy, když setrvával na svém tvrzení, že pojistná smlouva byla uzavřena platně. Odvolací soud se vypořádal i s námitkou žalobců, že povinností soudu prvního stupně bylo o jejich námitce podjatosti znalce rozhodnout podle §17 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a nikoliv se s ní vypořádat jen v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud dospěl k závěru, že toto pochybení nepředstavuje vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak předpokládá ustanovení §212a odst. 5, věta druhá o. s. ř.
Protože právní posouzení věci tak, jak jej učinil soud prvního stupně, je - až na závěr o platnosti pojistné smlouvy, který však neměl na výsledné právní posouzení vliv - správné, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil, když shledal za správné i jeho výroky týkající se nákladů řízení; opravil jen písařskou chybu ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně A) a žalobce B) dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítají, že konstatování odvolacího soudu, že vozidlo mělo pozměněno VIN, že byla změněna registrační značka a nesouhlasil rok výroby vozidla a nepodařilo se zjistit původ vozidla, nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že v době pojištění vozidla bylo toto vozidlo dostatečně individualizováno i jinými technickými údaji a není rozhodné pro platnost pojistné smlouvy zjištění, že podkladem pro dovoz vozidla do České republiky byly padělané doklady ze strany dovozce. Podle dovolatelů odvolací soud při posuzování platnosti pojistné smlouvy nevycházel ve svém výkladu z platných právních předpisů a ani z judikatury Nejvyššího soudu, mimo jiné z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3961/2010. Dovolatelé odmítají rovněž závěr soudu o tom, že pojistná smlouva měla být uzavřena až po pojistné události, jak mělo údajně vyplynout z dokazování. Poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2046/2012, které popisuje vznik pojistné smlouvy, a namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je s tímto rozhodnutím v rozporu. V dovolání poukazují též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4166/2014 řešící relativní neplatnost pojistné smlouvy s ohledem na zjištění, že pojistník a zároveň pojištěný uzavřel pojistnou smlouvu vědomě za jiným účelem, než je oprávněná potřeba ochrany před následky nahodilé skutečnosti vyvolané pojistným nebezpečím, přičemž pojistitel o takové skutečnosti nevěděl a ani vědět nemohl. V této souvislosti tvrdí, že na straně dovolatelů neexistoval žádný důvod ani úmysl, který by nasvědčoval tomu, že v době podání návrhu na uzavření pojistné smlouvy byli motivováni jednáním, které by směřovalo vědomě k uzavření pojistné smlouvy za jiným účelem, než je oprávněná potřeba ochrany před následky nahodilé skutečnosti vyvolané pojistným nebezpečím. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že závěr odvolacího soudu o relativní neplatnosti předmětné pojistné smlouvy nemá oporu v provedeném dokazování. V dovolání oba dovolatelé poukazují též na to, že v řízení bylo zpracováno několik znaleckých posudků ohledně obvyklé ceny vozu, jež se zásadním způsobem odlišovaly ve výši ceny, a namítají nesprávný postup obou soudů s vypořádáním se jejich námitky k podjatosti znalce, který za znalecký ústav vypracoval revizní znalecký posudek. Požadují, aby dovolací soud posoudil správnost postupu soudů obou stupňů a zodpověděl otázku, zda postačí, aby se soud s námitkou podjatosti znalce vypořádal pouze v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, tedy odlišně od postupu předestřeného ustanovením §17 o. s. ř.
Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně A) a žalobce B) podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla jeho odmítnutí. Má za to, že dovolání nesplňuje zákonem stanovené předpoklady přípustnosti a je zmatečné. Jestliže dovolatelé brojí proti určitým skutkovým zjištěním soudů, polemizují se jejich skutkovými zjištěními a tvrdí, že právní závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování. Žalovaná zároveň poukazuje na to, že skutková zjištění soudu nemohou podléhat dovolacímu přezkumu, neboť v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění soudů nižších instancí. K námitce dovolatelů ohledně nesprávného postupu odvolacího soudu a soudu prvního stupně při řešení uplatněné námitky podjatosti znalce žalovaná uvedla, že procesní postup soudu prvního stupně při řešení námitky podjatosti znalce již odvolací soud přezkoumával, a zdůraznila, že dovolacím důvodem může být pouze nesprávné právní posouzení věci.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami oprávněnými, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), kteří jsou řádně zastoupeni advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Zároveň se musí jednat o otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
V přezkoumávané věci dovolatelé pouze uvedli, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a citovali rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jejichž závěrů se měl odvolací soud odchýlit, aniž by však vymezili nějakou právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud měl od uvedených rozhodnutí odchýlit. V souvislosti s citací závěrů uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu dovolatelé vyjádřili jen nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu, která podle jejich názoru nemají oporu v provedeném dokazování. Ve vztahu k poukazovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3961/2010 namítají, že skutkový závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud konstatoval, že se nepodařilo zjistit původ vozidla, vycházející ze zjištění, že vozidlo bylo označeno nesprávným pozměněným identifikátorem VIN, na jehož základě byla změněna registrační značka a nesouhlasil ani rok výroby vozidla. Dovolatelé prezentují v této souvislosti vlastní skutkový závěr, že předmětné vozidlo bylo pro pojistitele dostatečně individualizováno a není rozhodné, že podkladem pro dovoz vozidla byly padělané doklady. Pokud dovolatelé v dovolání odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2046/2012, zakládají svoji námitku odchýlení se odvolacího soudu od tohoto rozhodnutí na kritice závěru odvolacího soudu, že u žalobců nebyla dána existence legitimního pojistného zájmu na uzavření pojistné smlouvy. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4166/2014 opětovně podrobují kritice skutkové závěry odvolacího soudu o neexistenci úmyslu na straně dovolatelů uzavřít pojistnou smlouvu.
Není-li tedy z obsahu dovolání patrna právní otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je nutno konstatovat, že dovolání žalobců trpí vadami, které nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, se dovolací soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, či usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1871/2016 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), kdy dovodil, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
Namítají-li dovolatelé i nesprávný postup obou soudů s vypořádáním se jejich námitky k podjatosti znalce, který za znalecký ústav vypracoval revizní znalecký posudek a požadují-li, aby dovolací soud posoudil správnost postupu soudů obou stupňů a odpověděl na otázku, zda postačí, aby se soud s námitkou podjatosti znalce vypořádal pouze v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, tedy odlišně od postupu předestřeného ustanovením §17 o. s. ř., nutno konstatovat, že jejich námitka ve skutečnosti směřuje do vad řízení. Námitky dovolatelů týkající se vadného procesního postupu soudu a i námitky směřující k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci ovšem ve skutečnosti směřují do konkrétních vad řízení. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014 a též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proto nemohou založit jen samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu, ale ani námitky k nesprávnému právnímu posouzení věci založené na kritice nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Nejvyšší soud mimo jiné již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Nelze-li tedy pro nedostatek vymezení předpokladu přípustnosti dovolání v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud dovolání žalobců odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2017
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu