ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3751.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 3751/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně České podnikatelské pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/23, PSČ 18600, identifikační číslo osoby 63998530, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Praha 5, Kořenského 15/1107, proti žalované R. D. , zastoupené Mgr. Richardem Špíškem, advokátem se sídlem Brno, Divadelní 4, o zaplacení 106 197 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 EC 110/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2015, č. j. 37 Co 91/2014-134, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 873 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Tomáše Hlaváčka, advokáta se sídlem Praha 5, Kořenského 15/1107.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 9. 2015, č. j. 37 Co 91/2014-134, výrokem I. změnil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 11. 2013, č. j. 14 EC 110/2012-99, v zamítavém výroku I. tak, že základ nároku žalobkyně vůči žalované je dán; výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ohledně výše a lhůty k plnění žalovaného nároku, jakož i ve výroku II. týkajícím se náhrady nákladů řízení, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že v důsledku neohlášení dopravní nehody žalovanou, jako pojištěnou provozovatelkou vozidla, jímž byla dne 14. 9. 2011 způsobena při dopravní nehodě škoda, byla žalobkyni, jako pojistitelce (podle pojistné smlouvy uzavřené s žalovanou) ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen „z. č. 168/1999 Sb.“), a proto nemá podle §10 odst. 1 písm. d) z. č. 168/1999 Sb., žalobkyně, jako pojistitelka, proti žalované (pojištěné) právo na náhradu toho, co za ni plnila pojišťovnám, u níž byla pojištěna vozidla poškozená při dopravní nehodě způsobené vozidlem žalované, které řídil nezjištěný řidič, jenž po nabourání do zaparkovaných vozidel z místa dopravní nehody ujel.
Odvolací soud při rozhodnutí v dané věci vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. ÚS 3162/12 a usnesení ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2281/13, jakož i z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1. As 21/2011, z nich jednoznačně plyne, že obrana žalované, jako provozovatelky vozidla, že neví, kdo vozidlo řídil, nemůže být pro občanskoprávní řízení relevantní, a to ani pro případ, že by touto osobou byla osoba blízká, jako to bylo i v posuzovaném případě, kdy žalovaná tvrdila, že o dopravní nehodě nevěděla a neví, kdo vozidlo řídil, když vozidlo již v květnu 2011 půjčila své dceři. Podle závěru odvolacího soudu žalovaná nesplnila povinnost uvedenou v §10 odst. 1 písm. d) a §10 odst. 3 zákona č. 411/2005 Sb., tj. znát identifikační údaje osoby, které svěřila řízení a též uvést informace vedoucí k identifikaci řidiče, který je podezřelý z porušení povinností v silničním provozu, přičemž je nerozhodné, že vozidlo bylo dlouhodobě půjčeno dceři a používá jej více osob, resp. jak vyplynulo ze skutkového zjištění, vozidlo mohla řídit buď dcera provozovatelky vozidla nebo její přítel, ale jak žalovaná, tak dcera žalované odmítly sdělit identifikaci řidiče vozidla, jímž byla způsobena škoda na zaparkovaných vozidlech. Odvolací soud proto uzavřel, že je nepochybně dána odpovědnost žalované za to, že neoznačením údajů potřebných k šetření dopravní nehody ztížila možnost uplatnění regresní náhrady ze strany žalobkyně, a proto je nárok žalobkyně vůči žalované dán. Protože ze strany žalované byly vzneseny námitky vůči výši nároku, avšak tímto se soud prvního stupně s ohledem na nesprávný právní názor nezabýval, odvolací soud rozhodl jen o základu nároku a ohledně výše a splatnosti nároku rozsudek soudu prvního stupně zrušil, společně se závislým výrokem o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky oprávněnosti nároku žalobkyně proti žalované na náhradu toho, co za ni plnila, při níž se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3349/2009, jestliže podle závěrů uvedeného rozhodnutí samotná skutečnost, že žalovaný, jako pojištěný, od nehody ujel a nesplnil oznamovací povinnost ohlásit dopravní nehodu, která je škodní událostí, ještě a priori nezakládá právo žalobkyně, jako pojistitelky, na náhradu toho, co za pojištěného plnila. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně vyložil obsah pojmu „šetření pojistitele“, když uvedený pojem se ve smyslu §9 odst. 3 z. č. 168/1999 Sb. týká šetření podmínek vzniku práva poškozených na odškodnění a nikoliv práva pojistitele na postih pojištěného. Dovolatelka je přesvědčena, že šetření pojistitele nebylo žádným způsobem ztíženo, jestliže žalovaná označila osobu (svou dceru), které vozidlo dlouhodobě zapůjčila, tedy neporušila svoji oznamovací povinnost, co se týče uživatele jejího vozidla, a byla-li navíc pojistná událost uzavřena a poškození odškodněni. Podle dovolatelky ze zákona, upravující postižní právo pojistitele, neplyne pro pojištěného žádná povinnost posloužit pojistiteli důkazy k uplatnění takového práva. Navrhla proto, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl jako nepřípustné, a pokud by dovolací soud naznal, že dovolání žalované je přípustné, aby dovolání zamítl. Poukazuje na to, že judikatura, na níž dovolatelka odkazuje, není zjevně pro řešení dané věci přiléhavá, když žalobkyně netvrdí, že by jedinou příčinou ztížení možnosti jejího řádného šetření bylo samotné ujetí od dopravní nehody. Nesouhlasí ani s výkladem pojmu „šetření pojistitele“, jak jej vykládá žalovaná, neboť tento pojem nezahrnuje pouze zjišťování podmínek vzniku práva poškozených na odškodnění, ale i šetření okolností rozhodných pro možnost uplatnit regresní nárok, jak již dovodil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008, v němž prezentoval právní názor, že ztížení možnosti řádného šetření pojistné události pojistitelem podle §9 odst. 3 ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. se vztahuje nejen k okolnostem významným pro plnění z pojištění odpovědnosti poškozenému, nýbrž i k důvodům, pro které může pojistitel vůči pojištěnému uplatnit regresní nárok. Žalobkyně nesouhlasí s názorem žalované, že jí, jako pojištěné, neplyne ze zákona žádná povinnost posloužit pojistiteli důkazy k uplatnění postižního práva, jestliže podle §8 odst. 1 z. č. 168/1999 Sb. je pojištěný povinen bez zbytečného odkladu písemně oznámit pojistiteli, že došlo ke škodné události s uvedením skutkového stavu týkajícího se této události, předložit k tomu příslušné doklady a v průběhu šetření škodné události postupovat v souladu s pokyny pojistitele. Žalobkyně odkázala v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. ÚS 3162/12, jehož právní názor byl respektován i odvolacím soudem, v němž Ústavní soud konstatoval, že odmítnutí uvedení skutkového stavu včetně určení totožnosti osoby, která vozidlo v době dopravní nehody řídila, s odvoláním se na to, že v okamžiku dopravní nehody vozidlo řídila osoba blízká dle čl. 37 odst. 1 Listiny, nelze považovat za důvodné odmítnutí splnění této povinnosti, a že občanskoprávní důsledky plynoucí pro pojištěného z nesplnění jeho povinnosti informovat pojistitele o skutkovém stavu škodné události, včetně toho, kdo vozidlo řídil, musí nést sám pojištěný. Skutečnost, že žalovaná sama vozidlo v době dopravní nehody neřídila a nebylo jí nic známo o průběhu dopravní nehody, nezbavují podle žalobkyně žalovanou povinnosti znát identifikační údaje osoby, které řízení svěřila, přičemž nesplnění této povinnosti nemůže být k tíži žalobkyně.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud, jako soud dovolací, dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda za zřetele hodný důvod vylučující uplatnění postižního práva pojistitele vůči pojištěnému ve smyslu §10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. lze považovat situaci, kdy provozovatel vozidla (pojištěný) neoznámí pojistiteli totožnost řidiče vozidla, který byl účastníkem dopravní nehody, jelikož poskytl své vozidlo osobě, jež jej následně přenechala k řízení osobě další, jejíž totožnost mu není známá.
K povinnosti pojištěného sdělit jméno řidiče se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. III. ÚS 3162/12, kdy mj. uvedl, že odmítnutí uvedení skutkového stavu včetně určení totožnosti osoby, která vozidlo v době dopravní nehody řídila, s odvoláním se na to, že v okamžiku dopravní nehody vozidlo řídila osoba blízká dle čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat za důvodné odmítnutí splnění této povinnosti. Občanskoprávní důsledky plynoucí pro pojištěného z nesplnění jeho povinnosti informovat pojistitele o skutkovém stavu škodní události (včetně toho, kdo řídil vozidlo), musí nést sám pojištěný. Zásada rovnosti smluvních stran vylučuje, aby jedna ze smluvních stran byla privilegována tím, že nesplnění její smluvní informační povinnosti jí bude tolerováno s odkazem na princip nemo tenetur se ipsum accusare; takový postup by vedl ke znevýhodnění druhé smluvní strany.
Ustanovení §10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. potom stanoví postižní právo pojistitele vůči pojištěnému, za nějž pojistitel plnil, jestliže tento bez zřetele hodného důvodu nesplnil svoji povinnost podle §8 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 168/1999 Sb., a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb.
Dovolací soud k citovanému ustanovení v rozsudku ze dne 28. 2. 2017, 23 Cdo 5008/2015, uvedl, že za zřetele hodné důvody ve smyslu §10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. lze považovat předem neurčitý okruh situací, které existují objektivně a vyvolávají na účastníka nehody takový tlak, že splnění oznamovací povinnosti je proti tomu méně podstatnou záležitostí. Půjde např. o zdravotní důvody účastníka nehody, ať již nehodě předcházely či jí byly vyvolány, zdravotní potíže osob blízkých, které musí řešit apod. (shodně v literatuře srov. takový výklad důvodů zřetele hodných podle písm. d) ustanovení §10 odst. 1 aplikovatelný i podle písm. e) citovaného ustanovení Jandová, L., Vojtek, P.: Zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 233). Ústavní soud v citovaném nálezu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. III. ÚS 3162/12, akcentoval hledisko důvodnosti případného nesdělení jména řidiče. Kromě např. výše zmíněného zdravotního stavu pojištěného, takovými okolnostmi vedoucími k důvodnému nesdělení jména řidiče mohou být zejména takové situace, kdy se vozidlo ocitne v dispoziční sféře druhé osoby nezávisle na vůli či zcela proti vůli provozovatele vozidla. Typicky může jít o případy odcizení vozidla.
V projednávané věci však takový důvod zvláštního zřetele hodný dán nebyl. Dovolací soud proto neshledal důvody odchýlit se od závěrů vyjádřených v rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5008/2015.
Nejvyšší soud tudíž uzavřel, že odvolací soud řešil právní otázku regresní náhrady pojistitele v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dovodil-li, že žalovaná nesplněním povinnosti sdělit potřebné údaje o skutkovém stavu škodné události pojistiteli, včetně toho, kdo řídil vozidlo v době dopravní nehody, ztížila možnost uplatnění regresní náhrady ze strany žalobkyně, a že je proto dán základ nároku postižního práva žalobkyně vůči žalované.
Není-li tedy dovolání žalované podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. dubna 2017
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu