ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3895.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 3895/2016-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně Cashdirect, s.r.o. , se sídlem Praha 5, Bozděchova 1840/7, PSČ 150 00, IČO 27080617, zastoupené Mgr. Marošem Tomko, advokátem se sídlem Praha 5, Bozděchova 1840/7, proti žalované Občanské demokratické straně , se sídlem Praha, Truhlářská 1106/9, PSČ 110 00, IČO 16192656, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem LL.M. , advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova 2022/12, o zaplacení 7 086 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 24 C 130/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016, č. j. 90 Co 314/2015-167, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016, č. j. 90 Co 314/2015-167, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. dubna 2016, č. j. 90 Co 314/2015-167, jakožto odvolací soud, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen soud prvního stupně) ze dne 21. července 2015, č. j. 24 C 130/2014-118, kterým bylo žalobě vyhověno a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud přezkoumal odvolací námitku žalované týkající se nepřípustného přenášení důkazního břemene k prokázání skutečnosti, kdy byl podepsán sporný dodatek č. 1 ke smlouvě o poskytování reklamních služeb uzavřené dne 21. dubna 2010 mezi žalovanou a předchůdkyní žalobkyně (dále jen smlouva), jíž byla pohledávka postoupena, a považoval ji za důvodnou, když dovodil, že soud prvního stupně pochybil, spokojil-li se toliko s pouhou kopií listiny dodatku č. 1 smlouvy. Žalovaná totiž namítala, že dodatek č. 1 ke smlouvě nebyl podepsán D. P., jako oprávněným zástupcem žalované v postavení předsedy regionální rady regionálního sdružení ODS dne 23. dubna 2010, jak je uvedeno v dodatku č. 1, ale až později, kdy již D. P. nebyl předsedou regionální rady regionálního sdružení ODS. Odvolací soud konstatoval, že pokud žalovaná zpochybnila soukromou listinu, kterou žalobkyně předložila jen v kopii, bylo na žalobkyni, aby prokázala pravost a pravdivost této listiny. Navrhla-li žalovaná, aby žalobkyně předložila originál listiny, neboť jen z něj lze zjistit závěr o době, kdy tato listina byla podepsána, považoval odvolací soud návrh žalované za legitimní a bylo povinností žalobkyně, aby tuto listinu žalobkyně předložila, resp. aby soud prvního stupně k předložení takové listiny žalobkyni vyzval. Odvolací soud se zároveň ztotožnil s námitkou žalované, že nemůže obstát závěr soudu prvního stupně o prokázání data podepsání dodatku č. 1 dne 23. dubna 2010, nebyl-li předložen originál listiny dodatku, a jestliže datum podepsání dodatku č. 1 soud prvního stupně vzal za prokázané toliko z výpovědi jednatele společnosti Comunica a. s. (předchůdkyně žalobkyně) a D. P., jehož výpověď označil sám soud prvního stupně za nevěrohodnou. Odvolací soud uzavřel, že teprve po předložení originálu dodatku č. 1, jako soukromé listiny, jíž měla být navýšena původní cena plnění smlouvy ve výši 2 974 000 Kč bez DPH na částku 8 879 000 Kč bez DPH, tj. o 5 905 000 Kč vyšší (s DPH 7 086 000 Kč), může soud učinit závěr o její pravosti či správnosti, případně zvážit, zda je namístě nařídit vypracování znaleckého posudku. Až poté bude podle závěru odvolacího soudu možno rozhodnout o oprávněnosti požadavku žalobkyně na zaplacení částky ve výši 7 086 000 Kč s příslušenstvím.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se dle mínění dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když přisvědčil námitce žalované týkající se přenesení důkazního břemene a dovodil, že bylo na žalobkyni, aby prokázala pravost a správnost kopie listiny předložené k důkazu za situace, kdy žalovaná namítala nesprávnost data podepsání předložené listiny. Dovolatelka přitom poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, podle něhož: „Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá.“
Dovolatelka má za to, že odvolací soud v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu přisvědčil námitce žalované a nesprávně dovodil, že žalobkyni tíží důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti kdy byl dodatek č. 1 ke smlouvě podepsán. Dovolatelka zdůraznila, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Závěr o tom, že účastník řízení neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy, které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nelze nepochybně prokázat pro věc rozhodnou skutečnost. V této souvislosti týkající se důkazního břemene při prokazování pravosti a pravdivosti (správnosti) soukromé listiny dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru: „Je-li popřena pravdivost soukromé listiny, vyzve soud podle toho, o jakou soukromou listinu jde, toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost popírá a nabídl ke svému tvrzení důkazy. Provedené důkazy, včetně důkazu spornou listinou, pak soud zhodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povaze listiny, zejména pak k tomu, jde-li o listinu v neprospěch vystavitele anebo v jeho prospěch (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 564/2005, ze dne 29. června 2006 sp. zn. 33 Odo 988/2004, a ze dne 20. ledna 2009 sp. zn. 23 Odo 1722/2006). Obdobně v rozsudku ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní názor, podle něhož je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje sobě příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá.“
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná popřela pravost dodatku č. 1, jestliže v průběhu řízení žalovaná nikdy nepopírala pravost tohoto dodatku, nerozporovala podpis D. P., ani skutečnost, že by D. P. k podpisu listiny neměl oprávnění, ale pouze popírala správnost (pravdivost) data uvedeného na dodatku č. 1, když tvrdila, že listina byla podepsána později, než je na listině uvedeno. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně dovodil, že prokázat skutečnost týkající se data podepsání dodatku lze pouze z originálu listiny, neboť také kopie účastníkem předložené je soud povinen hodnotit podle zásady volného hodnocení důkazů. Podle dovolatelky obecně laděná námitka nedostatečnosti kopií a požadavek na předložení originálů listiny druhou stranou nemůže automaticky vést k prokazování pravosti kopií jejich předkladatelem a zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene. V případě námitky nepravosti kopie soukromé listiny soud nesmí jen proto, že účastník předložil kopie a nikoliv originál listiny, pominout zásadu volného hodnocení důkazů a musí hodnotit tento důkaz (kopii listiny) v souvislosti s ostatními důkazy. Vyplývá-li z nich, že jde o námitku nepodloženou, nestačí to k přechodu důkazního břemene na předkladatele listiny.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ponechává v platnosti, a aby rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť otázka důkazního břemene ve vztahu k soukromé listině byla odvolacím soudem řešena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou odkázal i odvolací soud, když zmínil rozhodnutí sp. zn. 3 Cdon 1031/96 nebo sp. zn. 22 Cdo 617/99. Zdůraznila, že v případě, že účastník řízení popře pravost nebo správnost soukromé listiny, pak důkazní břemeno stíhá toho, kdo popřenou listinu předložil k důkazu a tento ú častník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé listiny – viz např. i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007. Pokud by dovolací soud přesto dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, žalovaná navrhla jeho zamítnutí, neboť odvolací soud podle jejího názoru rozhodl správně.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, kdo z účastníků nese důkazní břemeno o prokázání pravdivosti soukromé listiny, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání je podle §241a odst. 1 o. s. ř. důvodné, neboť odvolací soud nastolenou právní otázku nesprávně posoudil.
Nejvyšší soud se v minulosti ve své rozhodovací praxi již mnohokrát zabýval otázkou, který z účastníků řízení nese důkazní břemeno ohledně pravosti a pravdivosti soukromé listiny. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že co do otázky důkazního břemene, je činěn rozdíl v tom, zda je zpochybněna pravost soukromé listiny či zda je zpochybněna její pravdivost, resp. správnost.
Nejvyšší soud ohledně osoby nesoucí důkazní břemeno při zpochybnění pravosti a pravdivosti soukromé listiny dospěl k závěru, že je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje pro sebe příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou, a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi také uzavřel, že je-li popřena pravdivost soukromé listiny, vyzve soud podle toho, o jakou soukromou listinu jde, toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost popírá a nabídl ke svému tvrzení důkazy. Provedené důkazy, včetně důkazu spornou listinou, pak soud zhodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povaze listiny, zejména pak k tomu, jde-li o listinu v neprospěch vystavitele anebo v jeho prospěch.
K výše uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 10. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, na který poté navázal ve svých dalších rozhodnutích (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, a na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013 a další).
V řešené věci žalovaná popírala správnost data podpisu uvedeného na dodatku č. 1, tedy zpochybňovala správnost (pravdivost) soukromé listiny. Za takové situace, kdy byla žalovanou popřena pravdivost data podepsání dodatku č. 1, jakožto soukromé listiny, a soud nevyzval žalovanou, aby uvedla, proč pravdivost popírá a nabídla ke svému tvrzení důkazy, a jestliže předloženou kopii dodatku č. 1 smlouvy nezhodnotil odvolací soud v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, a trval na předložení originálu dodatku č. 1, odchýlil se odvolací soud od výše uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu ohledně řešení otázky, kdo z účastníků nese důkazní břemeno. Odvolací soud nesprávně dovodil, že bylo na žalobkyni, aby prokázala správnost dodatku č. 1, a že teprve po předložení originálu soukromé listiny (předmětného dodatku č. 1 smlouvy) může soud prvního stupně učinit závěr o její pravosti či správnosti.
Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, pod číslem 64 a např. i v rozsudku ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněném v témže časopise č. 8, ročník 2004, pod číslem 154, k otázce hodnocení důkazů listin předložených v kopii přijal závěr, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkazy pouze originály listin a ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější, než jejich neověřené kopie, a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup prohlásit za odporující zákonu, a v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení §132 a násl. o. s. ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 3871/2013, veřejnosti dostupné, jako i předešlá uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – pokud nebylo uvedeno jinak – na www.nsoud.cz ).
Odvolací soud tedy v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí učinil závěr, že prokázat skutečnosti týkající se data podepsání dodatku č. 1 smlouvy lze pouze z originálu listiny, neboť z výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že soud je povinen hodnotit podle zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §132 a násl. o. s. ř. i kopii listiny. V řešeném případě proto nebylo namístě bez dalšího hodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti učinit závěr, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o pravosti a správnosti listiny, jestliže na výzvu soudu nepředložila originál listiny dodatku č. 1 smlouvy.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud pochybil a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vztahující se k otázce důkazního břemene při zpochybnění správnosti (pravdivosti) soukromé listiny. Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu k dovolání žalobkyně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude podle §243g odst. 1 věta druhá o. s. ř. rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je v souladu s §243g odst. 1 o. s. ř. závazný.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. října 2017
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu