ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4050.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4050/2017-302
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně M 8 Slovakia, spol. s r. o. , se sídlem v Bratislavě, Moyzesova 8, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 44768176, zastoupené JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, proti žalované ČEZ, a. s. , se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, identifikační číslo osoby 45274649, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, o zaplacení částky 4.000.000 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 114/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2017, č. j. 1 Cmo 96/2016-271, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 2. 2016, č. j. 16 Cm 114/2013-207, zamítl žalobu na zaplacení 4.000.000 EUR s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení o přípustnosti podaného dovolání, když předmětný rozsudek dle jejího názoru „závisí, resp. závisel na vyřešení zásadních otázek jak hmotného, tak procesního práva“, přičemž „jak procesní, tak hmotněprávní rozhodné otázky předmětné věci byly vyřešeny právně vadně“.
Žalobkyně však v dovolání nespecifikuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. který z předpokladů taxativně vypočtených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněný. Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. i z ustálené rozhodovací praxe (srov. např. usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013) vyplývá, že obligatorní náležitost dovolání představuje požadavek, aby bylo v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení §237 o. s. ř. Z obsahu dovolání nadto nejsou patrny ani ony otázky hmotného a procesního práva, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Jestliže dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně právně hodnotil předložené smluvní dokumenty, a v dovolání obsáhle předestírá svůj náhled na skutkový a právní vývoj posuzované věci, požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nedostála.
Pokud dovolatelka v souvislosti s tzv. vysvětlovací povinností účastníka, který není zatížen důkazním břemenem, odkazuje na rozhodnutí zveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 6/2012, str. 124 a násl., kdy má dovolatelka patrně na mysli rozhodnutí zveřejněné v Právních rozhledech č. 6/2012, str. 224 a násl., tj. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, a dále na rozhodnutí zveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 5/2014, str. 180 a násl., tj. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013, ve kterých se dovolací soud zabývá otázkou důsledků porušení vysvětlovací povinnosti, a namítá, že v intencích uvedených rozhodnutí šlo v případě navrhovaného vyžádání dokladů v držení ČEZ, a. s., ze strany dovolatelky o legitimní požadavek, je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že odkazy na uvedená rozhodnutí nejsou přiléhavé. Dle namítaných rozhodnutí „v některých případech strana zatížená důkazním břemenem však objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň ,opěrné body‘ skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany“. V nyní projednávané věci nicméně nešlo o situaci, za které by žalobkyně neměla a nemohla mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana tyto informace k dispozici měla. Soud prvního stupně v předmětné věci totiž žalobu zamítl s tím, že předložené listinné důkazy považoval za dostatečné pro zjištění skutkového stavu a nepovažoval za nutné provádět výslechy žalobkyní navrhovaných svědků, ani ukládat žalované předložení dalších listin, když by navíc takový postup považoval za nedůvodné přenášení důkazního břemene na žalovanou. Odvolací soud pak ve svém rozhodnutí vyšel ze závěru, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav „úplně a přesně z toho hlediska, co i v dále naznačeném smyslu bylo zapotřebí zjišťovat“. Dle odvolacího soudu tedy v předmětné věci byly dostatečně zjištěny informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu. Uvedené námitky tak dovolání přípustným nečiní.
Jestliže dovolatelka uvádí, že se odvolací soud nezabýval jejími odvolacími námitkami, rozporuje způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s důkazními návrhy, a namítá nedostatek řádného vedení řízení po předložení pověření L. J., kdy dle dovolatelky obsah pověření byl v dané věci fakticky procesní plnou mocí pro zastupování žalované, pak se jedná o námitky vad řízení, které samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. K vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání však tvrzení těchto vad nezakládá.
Konečně Nejvyšší soud podotýká, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2107/2016).
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2017
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu